V mlíku

Po první divoké noci jsme celí natěšení na výhledy, Fagaraš, hory a všechno, místo toho se ale ocitneme v mlíku a postupně není vidět ani na 30 metrů. V tom okamžiku teprve začne to pravý dorodrůžo, protože téměř okamžitě ztrácíme červenou čárku a dost bloudíme. Vytvoříme rojnici, značku opět nacházíme, ale jinak je naše orientace v tomhle nečase dost bídná. Mapa je k ničemu, absolutně netušíme, kde tak můžeme být. Když se nad námi počasí na chvíli smiluje a my se ocitneme ve slunečném okýnku, alespoň poobědváme a ujistíme se, že jsme stále v horách.Při stoupání na náš první vrchol nás ale ta bílá potvora pohltí definitivně, a my se tak ani neobtěžujeme vyšplhat na samotnou Budislavu a šetříme síly tím, že ji pěkně obejdeme. Jen Rygar si na ní samozřejmě odskočí, ale to asi nikoho nepřekvapí.fesaciV plánu máme přespat u jezera Avrig (2007 m.n.m.), jen se trochu bojíme, že si ho přes samou mlhu ani nevšimneme. Naštěstí je fakt hned vedle cesty a tak můžeme rozbít tábor přímo na „pláži“. Během stavění stanu začne stejně jako včera pršet, bohužel však stejně jako včera nepřestane a my tak zalezlí ve spacácích otráveně přemýšlíme, co budeme jíst, protože ve stanu se vařit nedá. Toto přesvědčení vezme za své po tom, co i po hodině stále leje. Rázem se tak ve stanu vařit dá a to i celkem obstojně.

V noci je šílená kláda. Máme na sobě navlečeno skoro všechno, co máme a stejně ve spacácích klepeme kosu. Po noci v autobuse a včerejší noci v bouřce jsme ale tak unavení, že se jakž takž prospíme. Rygarovi navíc ráno nezazvoní budík a my si tak můžeme krásně přispat a vstávat až v devět. Upřímně není vůbec kam spěchat, protože celé naše tábořiště halí hustá mlha a jediné pozitivum, které se na tom všem dá najít je, že neleje. Zima je ale stále pekelná, už ale není co přiobléct a tak se jen neochotně soukáme ze spacáků a snažíme se zahřát čajem a Strohem.

Na další cestu se vydáváme vlastně jen proto, abychom se zahřáli, Matouš bohužel propadá trudnomyslnosti a začíná rozvíjet teorie, jak by při nejbližší možné příležitosti sestoupil do údolí a jel domů. Přemlouváme ho, aby s námi zůstal, a tak šlape dál, i když nerad. V cestě nám totiž stojí další z hor – Scara (2306m.n.m.) a ta už se nedá nijak obejít. scaraCestu nám ztěžuje vichřice, která s námi cloumá, jako bychom díky našim batohům nebyli o 20 kg těžší, ale pořád neklesáme na mysli. Cestu si krátíme zpěvem Severního větru, citováním hlášek z RRRrrrr!!! a vymýšlením věcí, které jsou na mlze pozitivní. Pokud vás tedy někdy potká mlha, která už trvá nepřetržitě dva dny a zdá se, že nebude mít konec, musíte si uvědomit toto:

  1. Je taková zima, že se nepotíte
  2. Protože nic nevidíte, nevidíte ani, jak cesta před vámi pokračuje a tím pádem vás nemůžou děsit kopce, které vás čekají
  3. Protože je zima, neubývá vám tak rychle voda
  4. Máte na sobě všechno oblečení, které máte, tím pádem máte lehčí batoh
  5. Člověk se nemusí zdržovat focením, bílý papír už doma každý má

MLHAstrasna_mlhaPo cestě potkáváme taky první refugiu (nouzovou chatku, kde jsou provizorní palandy a kde se dá přespat). Zajdem nakouknout dovnitř, protože si chceme udělat představu o tom, jak to tam asi vypadá. Vypadá to tam vcelku útulně, ale přiznejme si, že po dvou dnech strávených v mlze, zimě a stále jednom oblečení vám útulné přijde leccos. Každopádně si děláme naděje, že bychom v podobném domečku mohli strávit dnešní noc u jezera Caltun.

Další vrchol, který musíme zdolat, je Serbota (ano, čtete správně). Když konečně dosáhneme vrcholu, rozhodneme se tam poobědvat. Matouš se za námi doplahočí z posledních sil, shazuje krosnu a okamžitě usíná. Dokonce i chrápe. Po chvíli se ale probouzí osvícen náhlým nápadem zbavit se přebytečné zátěže, vytahuje z krosny kuskus a sype ho po okolí. Připadám si jako na nějakém hodně bizarním rozptylu.matous_chrupkaserbotaK našemu velkému překvapení se během sestupu trochu rozestupují mraky, a nám se tak naskytne pohled na hory, ve kterých už sice dva dny chodíme, ale ještě jsme je v podstatě neviděli. Chvilku se tak aspoň můžeme kochat, což nás přejde v momentě, kdy v kamenném poli ztrácíme značku.lost_in_stonesMatoušovi krosna po rozprášeném kuskusu opět ztěžkla a dožaduje se utáboření. My mu to ale vymlouváme a místo toho zahajujeme finální stoupání na Negoiu. Matouše však definitivně opustily všechny síly, Rygara zas trpělivost, takže bere svůj batoh na břicho, Matoušův na záda a jako malý obrněný transportérek se za pohvizdování probojovává směrem k Negoie. Mlha se mezitím spolu se zimou vrátí, takže na sebe opět navlíkáme všechno, co jsme ze sebe při výstupu sundali. Potkáváme skupinku Čechů a já tak poslední metry dojdu ve společnosti dvou krajanek, protože, co si budeme povídat, kontakt s nějakýma holkama mi už trochu chybí,

Nahoře na Negoiu (2535m.n.m.) pořídíme společné vrcholové foto, ale jediným důkazem, že jsme tak vysoko, byla plechová cedule udávající nadmořskou výšku. Jinak bychom se stejně dobře mohli vyfotit v mlze na Horce a nikdo by nic nepoznal.negoiuPo této námaze nás čeká už „jen“ sestup k jezeru. Trasa vedoucí Drákulovou soutěskou je uravřená, jelikož se tam sesunulo kamení. Místo toho jdeme soutěskou Někohojiného, což taky není žádný med. Železné řetězy, které by nám za ideálních podmínek měly sestup ulehčovat, jsou omrzlé, nedají se pořádně držet a soutěska je navíc tak úzká, že se tam s našimi prostorově výraznějšími krosnami pořád někde zasekáváme. Aby toho nebylo málo, tvoří cestu z převážné části kluzké kameny, takže házíme prdeláče jeden za druhým a nakonec se k jezeru Caltun dokloužeme.souteskaNáš sen o noci v refugie se rychle rozplývá, je plně obsazená Němci a okolo už je postaveno asi dalších patnáct stanů. Překvapilo nás, jaký je u Caltunu „nával“, jelikož za celou cestu jsme kromě bačů a Čechů nikoho nepotkali. Zabíráme tedy místa druhé kategorie, která na nás zbyla a jsme rádi, že máme okolo stanů z kamenů vybudované alespoň nějaké závětří.caltunstanyVoda z jezera, která v nás nebudí moc důvěry, je prý pitná. Kolem nás není žádný pramen. Nebo možná je, ale my bychom ho v té mlze stejně neviděli, a tak se teda s vodou z jezera spokojíme a za dnešní výkon se odměňujeme dvěma chody – polívkou a rizotem, které nám na chvíli vytvoří pocit tepla alespoň v žaludku. Při mytí ešusů mi dělá společnost scvrklý nahatý Němec, který se i přes neskutečnou zimu rozhodl dát si koupel. Kdybych se mohla vrátit do vyhřáté refugi, možná bych na hygienu nahlížela jinak. Takhle jsem celkem spokojená s tím, že naposledy jsem se myla v Hradišti a pořád si přijdu docela oukej. Do spacáku tak opět zalézám ve všem, co jsem měla přes den na sobě a i tak se v něm klepu. Do toho se taky trochu modlím, aby se nad náma počasí trochu slitovalo. Přece jen je půlka srpna a já už dva dny nesundala jégrovky a kulicha.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s