Loni jsme se poprvé vydali na nějakou větší výpravu stylem všechno, co potřebujeme, si neseme na zádech. Protože se nám to docela líbilo, všechny negativní zážitky jsme rychle vytěsnili a letos jsme se ve stejném složení rozhodli vydat do pohoří trošku vyššího, na rumunský Fagaraš. Účastníci výpravy jsou tedy Rygar, Formis, Matouš, Kuba a já – jediná zástupkyně něžného pohlaví, která se vždycky po prožitém týdnu s touhle čtveřicí vrátí domů zvyklá probírat svoje vyměšování s ostatními do nejmenšího detailu, zanedbávat hygienické návyky a navíc sprostá jak dlaždič.Na náš velký trip vyrážíme z Hradiště vlakem do Brna. Stíháme načít Becherovku i Fernet, do hry se navíc vrací Stroh, který nám dělal před čtrnácti dny společnost v Rakousku a kterého jsme tam nestihli ztrestat kompletně. Kluci se tak dostávají lehce do nálady, tak se radši odklízím do samostatného kupé a poslouchám přes zeď jejich zpěvy.
Do Brna přijíždíme se vší parádou okolo čtvrté hodiny. Rygar v lehce podroušeném stavu prozpěvuje: „Brno, Brno, buzerantů plno,“ což nám hned vytváří spoustu nových přátel. My mezitím získáváme první dojmy z moravské metropole a upřímně řečeno, nijak odvaření z toho nejsme. Já se stíhám pohádat s nějakým Brňákem, ještě než vůbec vylezeme z vlaku, před nádražím se nám naskytne pohled na partu místních bezdomovců a bezdomovkyň, z nichž jedna si zrovna vyměňuje podprsenku. Netrvá to ani minutu a už po nás jeden somruje drobné. Matouš mu místo toho dává napít Becherovky a netrvá to ani půl minuty a už je u nás další. Matouš mu dává zbytek Becherovky a radši vyklízíme pole, protože dalšího alkoholu se vzdát nechceme. Po menším hledání nacházíme autobusák, odkud nám v pět odjíždí bus a poslední chvilky v Čechách strávíme v nedaleké Vaňkovce a tláskáme do sebe poslední fastfood předtím, než budeme odkázání pouze na to, co ukuchtíme v ešusu.
S plnými břichy se lehce po páté naskládáme do hodně zánovní karosy, překvapí nás, že nás veze paní řidička, kluci na její adresu utrousí pár nemístných, genderově nekorektních vtípků a už si svištíme směr Fagaraš.
Do Rumunska vjíždíme okolo druhé hodiny ranní. Je tma, takže z něj nic nevidíme. Jediné, co můžeme posoudit je kvalita záchodů, která se snižuje úměrně tomu, čím východněji se nacházíme. Poté, co si na hranicích vyměníme rumunské peníze, poskládáme naše rozbolavělé údy opět na autobusová sedadla a těšíme se, až budeme v Simerii moct vystoupit.
Stane se tak v nekřesťanských sedm ráno, kdy nás naše chrochtající karosa vyhazuje před tamním nádražím Trochu smutně sledujeme, jak nás a naše obří krosny opouští, a doufáme, že se tu za týden zase shledáme.
Naše první mise je koupit si jízdenky na vlak do Sibiu. Po prostudování tabulek s tarify a jízdními řády nejsme o moc moudřejší, a tak prostě u okénka kupujeme lístky na první možný vlak. Protože skupinovou slevu lze uplatnit pouze, pokud si lístek kupujete den předem, platíme nesympatických 38 lei, což poté vyváží sympatických 1,50 lei za ranní kávu naproti v magazínu.
Při čekání na vlak rozjíždíme první lekci rumunské konverzace. Kromě pár základních užitečných frází jako je děkuji (mulcumesk) a dobrý den (buna zjua), věnujeme péči také nesmyslným obratům, které autoři našeho průvodce evidentně považovali za esenciální k přežití v rumunské divočině. Všichni tedy víme, jak říct bavlna (bumbác) a pokud bychom na hřebeni Fagaraše natrefili na obchod s hadrama, můžeme teď vést s prodavačem zasvěcenou konverzaci, jelikož se umíme i zeptat, zda se může daný kousek žehlit (Se poate kalka?)
Oproti našemu očekávání a ochotě sdílet vagon klidně i s dobytkem jsme příjemně překvapení, když přijede fungl nový vlak, o jakém si můžeme v Čechách, především na trase Hradiště-Praha nechat jen zdát.
O co je vlak novější, o to je však pomalejší. Pravděpodobně kvůli zastaralé železnici se totiž šineme maximálně padesátkou, což nás chvílemi trochu přivádí k šílenství. Jízda je tak dost ubíjející, kluci chrápou, my s Kubou trénujeme další perly rumunské konverzace a speciální úsilí věnujeme větě: „Jaká je u vás průměrná mzda?“(Kare este salariu mediu la dumneavoatra?)
Do Sibiu se však překvapivě připlazíme na čas. Kupujeme další jízdenky, nyní už konečně do naší cílově stanice Turnu Roşu, kde se nachází výchozí místo našeho treku. Vlak jede bohužel až za čtyři hodiny, které se nejprve chystáme strávit na lavičkách na náměstí před nádražím, ale jen co dosedneme, už máme pod nosem dva páry ušmudlaných ručiček, dožadujících se nějaké kačky. Rozhodneme se tedy zvednout kotvy a alespoň si prohlídnout město.
To je čisté a hrozně uklizené, jen celé hlavní náměstí je obehnané plotem, protože tam zrovna probíhá metalový festival. Část z nás by ráda poslala pohledy, část z nás by tam ráda poslala nějaké to pivo. Dělíme se tedy na dvě skupiny, přičemž pohledová expedice končí neúspěchem, když poštu sice nalézá, ta je ale „překvapivě“ v sobotu odpoledne zavřená. Spojujeme se tedy opět s pivařema a na příjemné zahrádce pijeme pivo Ciuc, jehož název není nikdo z nás schopen vyslovit.
Užíváme posledních výdobytků civilizace a všichni se postupně vystřídáme na záchodě, který je dokonce evropského střihu. Obsluha je střihu spíše českého, jelikož nás většinu času okázale ignoruje, a my tak i přes pořádnou slinu skončíme u jednoho kousku. Jen Kubovi se nějakým záhadným způsobem podaří loupnout do sebe tři.
Ve čtyři nastupujeme do dalšího rumunského téževéčka a po necelé hodince jsme konečně v cíli. Nemáme nejmenší ponětí, kudy se máme vydat, a tak zkušeně následujeme největší dav a míříme vpravo (na rozdíl od levé strany, kam zamířili dva lidé, šli doprava tři). Ve vesnici se ještě jednou pro jistotu otážeme na směr, milá starší dáma nás posílá pořád do kopce, což nás nejspíš mohlo napadnout samotné. Přece jen jdeme do hor, že?
