Co se dá dělat uprostřed kukuřičných polí

Pohodičku v refugie, kterou jsem si tak pochvalovala, jsem musela během noci trošku přehodnotit. Matouš se totiž velmi činil a chrápal tak, že se celá refugia otřásala v základech. Myslím, že Francouzi na nás budou ještě dlouho vzpomínat. I tak (nebo možná právě proto) se nám ze skoropostelí moc nechce, a máme i na naše poměry hrozně pomalý ranní rozjezd. Venku ale NENÍ mlha a navíc to vypadá, že bude i svítit slunko. To je asi to jediné, co nás nakonec ze spacáků donutí vylézt.neni_mlha
Posnídáme se skupinou Maďarů a okolo desáté se konečně vydáváme na cestu. Rygar nasazuje vražedné tempo, protože, co čert nechtěl, připlétáme se do velké skupiny Němců a Rygarovo ego neunese, abychom je všechny nepředběhli, než vystoupíme na první kopec.  Já z toho málem zkolabuju, ale nakonec je trhnem a děláme poslední zastávku na Fagaraši. Hned pak odbočujeme z hlavního hřebene a po žlutém trojuhelníčku scházíme šíleným prďákem do údolí. Skoro kolmým svahem se šnečím tempem sunem dolů a zápasíme s kameny, které nám ujíždějí pod nohama.jdeme_doluNaštěstí se aspoň za chvíli dostáváme do pásma borůvek, takže ochutnáváme místní úrodu a sbíráme další síly. Pod námi už se rýsuje chata Valea Sambatei a i když se to k ní zdá být už jen kousek, je to nekonečné. Nakonec se tam ale doplahočíme, horské aroma krásně dotváří smrádek ze dvou kadibudek a místo hospody, kterou jsme toužebně očekávali, je tam akorát malé okénko, kde mají Schogettky, Fantu, Colu a Ursus. Kromě čokošky teda kupujeme všechno, co místní sortiment nabízí, a poobědváme z vlastní zdrojů, i když se nám chleba s paštikou začíná trochu zajídat. Snad ho máme dnes naposledy.valea_sambatei Náš hlavní problém ale je, že se stále nějak nemůžem aklimatizovat na to, že je opravdu teplo, takže vypadáme mezi letně vyšňořenými rumunskými turisty v našich mikinách dost exoticky. Váhavě je tedy sundáváme a já po týdnu odložím dokonce i kulicha.

Další cesta vede do komplexu Sambata podle ukazatele má trvat jen dvě a půl hodiny, takže máme spoustu času a dost se couráme a děláme zastávku u potoka, abychom zas provedli trochu hygieny. Kluci si máčej nohy, my s Rygarem si dokonce mejem i vlasy. Zbytek cesty je pak neskutečně nudný a neskutečně nekonečný, dusí nás zvířený prach od aut, která nás neustále míjí a asi chtějí vyjet až na Fagaraš, nebo nevím, kam mají namířeno. Jediné rozptýlení tak představuje osle, které nám stojí v cestě a které je tak roztomilé, že si ho chceme vzít s sebou. osle U pramene trochu pochybné kvality doplňujem chybějící vodu a dáváme odpočinout unaveným zádům. Nakonec dojdeme do opravdické civilizace až k monastýru Brancovenu.brancoveanuKluci zaplujou rovnou do hospody, já s Kubou se jdeme do monastýru ještě podívat, pak už se k nim ale rádi přidáme a občerstvujem se pivem a polívkou (Rygar si teda dává nějakou neidentifikovatelnou věc pokrytou sýrem) a snažíme se přilákat obsluhu, abychom se dočkali víc než jednoho piva. Při odchodu nás navíc číšník natáhl, asi aby si nějak vykompenzoval, že k nám musel běhat tak často.

Rozhodneme se přespat v lese kousek za vesnicí. Najít plac na spaní je docela oříšek. Kličkujeme mezi šitplacy a partyplacy, kde Rumuni popíjí okolo ohňů a pálí vše, co se jim dostane pod ruku, dokonce i basy (ty od piva). Nakonec odkopeme papírové kapesníčky, díky tomu, že se setmělo, nevidíme, jestli jsou všude okolo nás hovna a na lesní zemi se nám spí daleko líp než na té horské kamenité.spani_na_hovnechBylo nám takové teplo, že jsem dokonce k ránu sundala podvlíkačky. Ráno se bavíme tím, že házíme kolíky od stanu a snažíme se je zabodnout do země, pak lezeme pod stromech a pak už nás nic infantilnějšího nenapadá, a tak nezbývá, než vyrazit na další cestu. Sice to máme jen 10 km, ale moc nám to opět neutíká, tak aspoň hrajeme hádání osobností a Kuba za námi pajdá, protože mu luplo v koleni.nekonecna_cestaNakonec ale fakt dojdem až do opravdický „civilizace“, procházíme kolem továren a nějakého holubníku, na jehož vratech visí mrtvé káně, asi jako výstraha, a dojdem až na nádraží, odkud se chceme vlakem dostat až do Simerie. Vstříc nám vychází milá paní, připravená s čímkoliv poradit. Bohužel však neumí anglicky ani slovo. Nějakým záhadným způsobem se pantomimicky dozvídáme, že na tohle nádraží zajíždějí pouze nákladní vlaky, což nám podstatně zkřížilo plány. Pomocí velice schematické mapky, kterou jsme včera dostali od toho zlodějskýho číšníka, zjišťujem, že se musíme dostat do Ucei, odkud jezdí normální vlak. Paní nám dokonce nakreslí svoji verzi plánku, bohužel je na něm jen několik čar vedoucích kamsi do prázdna a my ho vůbec nechápeme. I tak ale ze srdce děkujeme. A vydáváme se úplně jiným směrem. Když máme dojem, že jsme se přiblížili centru, dělí se naše výprava na půl (tak, jak to jen náš počet 5 dovoloval) a vyrážíme do místních obchodů najít někoho, kdo mluví nějakým jazykem, který ovládáme trochu líp než rumunštinu.

S Kubou potkáváme sympatického pána, který mluví francouzsky, což teda oproti rumunštině není moc velký rozdíl, ale Kuba oprašuje to málo, co si pamatuje po šesti letech francouzštiny na gymplu a týpek nás vyzve, ať ho následujem. Cupitáme teda za ním spoustou úzkých uliček a najednou se k nám záhadně připojuje i Matouš. Chvilku diskutujem, jestli nás nevede někam, kde nás obere o orgány, ale zanedlouho se vynořujem na náměstí, které je zároveň také autobusovým nádražím. Francouzák nás dovede i ke správnému autobusu a řidiči vysvětlí, kam nás má zavézt. Do odjezdu zbývá pět minut a nám bohužel chybí Formis a Rygar. Naštěstí není těžké je najít, protože samozřejmě nakupujou jídlo, takže autobus stíháme a platíme za něj jen malinko. Celou cestu se tím pádem vychvalujem, jak jsme to pěkně zvládli. Dobrá nálada nám ale nevydrží moc dlouho. Přejde nás okamžitě, když nás autobus vyhazuje na rušné křižovatce, což je však bohužel jediná rušná věc široko daleko. Jinak tvoří většinu okolí pole, na pravé straně silnice stojí nějaká fabrika a nalevo jedna hospoda. Do té tedy samozřejmě směřují naše první kroky. Naivně se ptáme, kde že je to nádraží, které tu má být. Snažíme se použít i několik frází z rumunské konverzace, ale nejsme o moc moudřejší. Paní prý o nádraží nikdy nic neslyšela. Rozhodnem se teda dát té zmatené dámě aspoň trošku utržit a probereme další postup u piva. Rygar prý viděl vzadu za silnicí projíždět vlak a tak se tam vydáváme přes tři kukuřičná pole a i když tomu nikdo z nás nevěří fakt se vyloupnem se přímo před nádražím.kubinka_v_kukuriciRovnou si tedy koupíme lístky na zejtra zpět do Simerie. Koupí jízdenek den předem ušetříme každý deset lei, znamená to ale (překvapivě), že vlak odjíždí až za 24 hodin. Což je poměrně dost času na to, uprostřed jakého ničeho se nacházíme. Chvíli tedy posedíme na nádraží, najíme se a stáváme se atrakcí pro místní, protože se pomocí rumpálu snažíme vydolovat vodu ze studni.houmlesaciPak nám nezbývá nic jiného, než se vrátit zpátky do hospody, utrácet naše poslední leie a hrát karty. Jednu chvíli se s námi dává do řeči místní domorodec, který mluví anglicky dost podobně jako The Italian Man Who Went to Malta. Zmatenou paní za pultem k večeru nahrazuje srdečný hospodský, který, když zjišťuje, že jsme z Čech, zapátrá v paměti a oslňuje nás jediným českým slovem, které zná – sirky. Dva stoly od nás sedí mladí Rumuni, kteří vyhrávají na kytaru a hospodský nás hned nutí, ať taky něco předvedeme. Rygar se nechá chvíli přemlouvat, ale nakonec prozpěvujem v rámci večeru česko-rumunského přátelství Tři kříže a Slavíky a Rumun to proloží Give Me Baby One More Time.rumunske_zpevyPak už je čas vrátit se zpět k nádraží a najít si v kukuřičných polích nějaké místo na spaní. Nakonec se utáboříme na velké pastvině, je na nás přímo vidět ze silnice i z vlaku, což se mi úplně nelíbí, a tak jsme před stan dali aspoň velkou větev. Povečeříme při krásném západu slunce, před námi se tyčí majestátný Fagaraš a nám se zdá neskutečné, že jsme v těch horách ještě včera byli. Večer by byl teda úplně bez chybičky, kdyby nás soustavně nežrali tisíce mravenců, pro které byla celá pastvina jedno obří mraveniště.fagaras_z_dalkylast_romanian_sunsetNoc proběhne v pohodě, ráno nás probudí vlak, který zatroubí přesně, když projíždí okolo nás, takže málem vyletíme z kůže. Pak si ale ještě pospíme, protože jediné, co dneska potřebujem, je nějak zabít čas. Já teda aspoň skočím přes tři kukuřičná pole pro snídani a pro něco do vlaku. Během toho, co snídáme, se na obzoru „naší“ pastviny objevuje místní kovboj a se svým stádem koní míří rovnou k nám.kone_na_obzoruV obavách, že jsme možná na jeho pozemku, se začínáme rychle balit. Kovboj dojede až k nám, pozdraví a (jak je v Rumunsku nejspíš zvykem) beze slova zírá. Dokonce odmítne i cigaretu! Jeho pohledy nám nejsou úplně příjemné, a tak i když jsme měli v plánu na louce ještě chvíli pofelit, radši se sbalíme a jdem na nádraží.zirajici_kovbojPo dlouhém čekání konečně přijíždí vlak, tak si hned s našimi místenkami zamíříme do čtvrtého (posledního) vagonu a začnem vyhazovat lidi z kupé, které nám podle jízdenek patří. Paní s obřím kufrem se zvedla hned, ale ostatní se k odchodu moc nemají (možná je to proto, že jsou tak trochu slepí, ale Rygar s nimi stejně nemá slitování a nutí je, aby se pakovali). Nakonec je z toho akorát pěknej trapas, protože jsme nakonec upozorněni, že jsme ve špatném vagonu, tohle je prý vagon číslo pět. J nám to trochu divné, protože vlak má dohromady vagony jen čtyři, ale proti rumunské logice nic nezmůžem, a tak se potupně vracíme zpět do uličky, kde před záchodem čekáme, abychom mohli na další zastávce vystoupit. Ta bohužel nepřichází, nám začíná bejt ve stísněném prostoru nesnesitelné vedro a Rygar nám ten zážitek vylepší ještě tím, že jde hned vedle nás na velkou. Jeho tvrzení, že kaká zelená voňavá hovínka se teda rozhodně nezakládá na pravdě. Teď už nám ke štěstí nechybí opravdu nic. Když vlak konečně zastaví, najdeme to správné kupé, vyhodíme (teď už aspoň oprávněně) další lidi a krásně si frčíme až do Simerie. Náš autobus nás tam vyzvedává ještě o hodinku dřív, než jsme čekali. Karosu, která nás vezla do Rumunska ta cesta tak vyčerpala, že se po návratu do Čech odebrala do autobusového nebe a my se tak cestou zpět vezeme o něco luxusnějším strojem. Smradlaví, špinaví, těšící se domu, ale spokojení, že jsme to celé zvládli.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s