Jsme tu už týden a tak se rozhodujeme, že je nejvyšší čas vyrazit i kus za město. Cíl je Želví jezero, cestu plánujeme opilí asi ve tři ráno a celá naše příprava tak spočívá v napsání lehce zmatené poznámky do mobilu.

Po probuzení a vzpamatování se z předchozího večera (spíš večerů) se ve tři hodiny i přes mojí lenost opravdu vykopeme a vyrážíme. Na poslední chvíli si ještě čtu jiný způsob, jak bychom se mohli k jezeru dostat, ale úspěšně ho zapomínám, jen co opustíme byt. Zabloudíme tedy hned poté, co vystoupíme z prvního autobusu. Navíc začíná pršet, a tak zapadneme do Mekáče probrat další plány. Pěkně po gruzínsku si objednáváme MAKFLARI a bojujem s příšerným smradem, který v celém Mekáči panuje. Za chvíli naštěstí přestává pršet a díky wifině jsme už i trochu zorientovaní, takže na druhý pokud se ocitáme ve Vake parku přesně tak, jak jsme chtěli. Po cestě se ještě zdokonalujem v umění přecházet silnici, myslím, že po dvou měsících z nás budou praví mistři.

Místo toho objevujem aspoň slacklinu, a já tak můžu zavzpomínat, na časy, kdy jsem po ní chodila.

Snažím se najít nějakou želvu, abych ji mohla vzít domů místo Johanky, ale želvy pravděpodobně došly. Náladu mi to ale zkazí jen trochu, protože se mezitím udělalo fakt hezky a my se tak rozhodnem pokračovat dál nad jezero a pak prostě někam.
Za celou cestu vůbec nikoho nepotkáváme, ale míříme k televiznímu vysílači a tedy i k civilizaci, říkáme si. Najednou však cesta končí před zavřenou bránou mezi kontejnery. Překvápko.

Přemýšlíme, co dál. Vracíme se trochu zpět a necháváme se vést našimi instinkty, což vede k tomu, že skončíme uprostřed pichlavejch trav, cesta nikde a před námi plot. Chvíli zvažujem, že ho přelezem, ale pak se místo toho vydáváme po cestičce, která vede podél něj. Vtipkujeme, že vlastně ani nevíme, jestli už chytli toho posledního tygra, co jim před čtrnácti dny utekl ze zoo, a že tohle by bylo perfektní místo, kde by se mohl schovávat. Najednou Slávek přede mnou ztuhne a vůbec se nehýbe. Rozhlížím se kolem sebe, přesvědčená, že na mě za chvíli z křoví ten tygr fakt vyskočí, místo toho ale na cestě před námi leží „jen“ had.

Cesta nás dovede až na silnici, kde zjistíme, že plot, který jsme málem přelezli je součástí nějakého střeženého prostoru a slíbíme si, že v Gruzii žádné ploty přelézat prostě nebudeme.

Pokračujeme tedy po silnici zpět do centra Tbilisi, když se najednou ocitáme na fakt hodně divném místě. Vypadá to trochu jako nějaké hodně bizarní dílo od Dalího, ale evidentně je to lunapark. Působí na nás dost zvláštně, všude kolem je spoustu lidí, ale nikdo nechodí na žádné atrakce, ty navíc vypadají, že ani moc nefungují (pokud nepočítám 7D kino, které mi neustále vrtá hlavou, když přemýšlím nad všemi sedmi dimenzemi, které nabízí, nějaké nápady?).

Jediné co funguje, je ruské kolo, které na pozadí Tbilisi zalitého zapadajícím sluncem vypadá fakt dost kýčovitě. Slávek navíc po cestě objeví dinosaury, takže náš první výlet nemůže být vydařenější.

Abyste si to uměli představit ještě v živějších barvách, udělal Slávek tohle video: