Gruzínská princezna, tajemné soudky a sušená ryba

Víkend číslo tři, výlet číslo dva. Sofi – naše gruzínská kámoška – si přečetla náš seznam míst, které chceme vidět a protože dvě z nich jsou blízko města, kde bydlí, pozvala nás k sobě domů. Samozřejmě to berem. A nakonec to zase všechno dopadlo úplně jinak.
Náš odjezd v sobotu ráno je nejistý. My se Slávkem se sice po čtyřech hodinách spánku probouzíme, ale poslední zpráva, kterou máme od Sofi je ze tří ráno a píše se v ní, že je opilá. A tak čekáme. A Sofi nás překvapuje dvojnásobně. Nejen, že vstane, ale ještě jedeme místo maršrutkou s jejím taťkou autem. Sofi řídí, máme trochu obavu o její střízlivost, ale prý je v poho. Její taťka je evidentně závislý na telefonování, protože za tříhodinovou cestu uskuteční asi 20 telefonátů. Navíc do telefonu huláká a zní to trochu děsivě. Sofi nás uklidňuje, že to je jeho normální způsob komunikace, ale já se ho stejně trochu bojím.

Sofiin dům je na kopci nad městem Akhaltsikhe. Cesta k němu je fakt veselá. O nějakém asfaltu by si tu mohli nechat jen zdát, takže projíždíme po kamenité cestě plné výmolů a hází to s námi ze strany na stranu. Po příjezdu zjišťujeme, že Sofi je pravděpodobně minimálně gruzínská princezna, protože při prohlídce jejího sídla si připadám spíš jak na prohlídce zámku, už mi chybí jen obří pantofle, se kterýma bych se mohla klouzat po podlaze.

sofiin_palac

Seznamujeme se s celou rodinou – babička, maminka, sestřenice, manželka bratra, neteř a žena, která je pravděpodobně služka. Dostáváme oběd a se Sofi a její sestřenicí jedeme do Rabati – komplexu nad městem, který je trochu hrad, trochu mešita, trochu kostel, trochu muzeum, ani moc nevím, jaký to všechno mělo dřív účel. Vstup jsou celé 2 lari (cca 22 Kč). (Pokud teda někdo není takový trouba jako Slávek a nezapomene si doma studentskou průkazku, pak musíte platit sedm.) Celé to tam máme v podstatě sami pro sebe, až na pár zbloudilých turistů tam nikdo není. Poprvé taky ochutnáváme kvas a konečně tak zjišťujem co se skrývá v těch tajmených soudcích, které v Gruzii potkáte na každém kroku a ze kterých vám natočí takovou limonádu, jejíž chuť je hodně zvláštní a pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mi to jede nebo ne.

rabati

jsme_se_slavkem_fesaci

rabati

kopule

kac_a_sofi_jsou_koci

rabati

my_a_kvas

Po návratu dáváme šlofíčka, večeři, bereme sestřenici, babičku a jedeme přenocovat do dalšího ze Sofiiných domů v Abastumani. Naše fáro celou dobu supí a moc se mu nechce. Míříme na observatoř, která je ve výšce 1700 metrů a tam už se mu nechce vůbec, ale nakonec se nahoru doplazíme. Čekání na to, než nás pustí dovnitř, si krátíme workshopem, jak jíst správně semičku (slunečnicová semínka ve slupce). Po pár semínkách už to chytáme a je hotovo. Jsme závislí. Od té doby po zbytek výletu prakticky nedáme semičku z ruky a já nacházím kousky semičky na roztodivných místech, jako jsou např. ponožky.

Na observatoři nejdřív koukáme na Saturn, který mě zas až tak nezaujme. Vypadá to, jak kdyby někdo přes čočku dalekohledu přelepil černý papír s mini bílým Saturnkem. I když zase, co jsem čekala, že? Nejspíš, že mi do dalekohledu budou mávat mimozemšťani sedící na prstenci Saturnu. Pak ale koukáme na jednu hvězdu, která září a to je něco, jako nějaké kouzlo.

Pak už jedeme do Sofiina prázdninového domu. Babička (gruzínsky bebia) vytahuje domácí vodku a pouštíme se do tradiční gruzínské supry. Na stůl se naskládá všechno jídlo, co doma najdete a pak se jí a pije. Ale nepije se nijak obyčejně. Jeden člověk – gruzínsky se mu říká „tamada“ – vždy před každou vypitou sklenicí pronáší přípitek. V naše případě je tamadou bebia. Přípitky v Gruzii se neodbývají fádním „Na zdraví!“ jako u nás, ale měly by se vždycky rozvinout do nějakého příběhu. Bebia tedy pronáší přípitky na nás a na naše přátelství, na naši cestu po Gruzii a na náš bezpečný návrat domů. Sofio překládá a my to do sebe klopíme. Tradice tamady totiž není jediná věc, která k tradiční gruzínské supře patří. Další dvě pravidla říkají, že vždy, když pijete, musíte do sebe vyklopit celou sklenici a nesmíte vypít méně než tři takové sklenice. Jsem ráda, že jsme na téhle spodní hranici jsme zůstali. Když dopijeme, donutím Sofi, aby bebie přeložila, že je fakt super a že si užíváme její společnost, na což babička šibalsky odpoví, že když se nám tak líbí, jestli náhodou nemáme nějakého v Čechách nějakého singl dědečka, že by se tam s námi mileráda přestěhovala.

Ráno jdeme nakoupit, posnídáme vajíčka a speciální gruzínský chleba, který se peče připlácnutý na stěnách veliké keramické nádoby, vypadá jak sušená ryba, má zahnutý tvar a my si ho vyzvedáváme rovnou z „pece“, takže je ještě teplý a lahodný. Na dopoledne má pro nás Sophio připravené překvápko. Vyrážíme do sirných lázní v Abastumani. Upřímně to nejsou moc lázně, spíš takové hodně zašlé bazény, do kterých proudí horká smradlavá voda rovnou ze země. Smrádek mě ve vzpomínkách vrací na Island a koupačka v teplounké vodě je super. Dokud si neuvědomím, že jsem si zapomněla sundat stříbrný prstýnek, náramek a řetízek a všechno teď vypadá jak vyrobené ze zlata a určené pro lacinou prostitutku. Naštěstí se to později na vzduchu zase znormální.

lazne

Po tom, co si necháme dofouknout kolo, které se nám nějakým záhadným způsobem vypustilo, když jsme si dopřávali sirnou koupel, jedeme zpět do Sofiina paláce. Dáváme si šlofíka, obědváme ňamky a hrajeme si se Sofiinou neteří Sofi, která své city k druhým vyjadřuje tak, že je mlátí. V průběhu odpoledne se s ní snažím skamarádit, a tak postupně dostanu po hlavě kyblíčkem, botou a lopatkou, ale nakonec, když na ní mluvím česky, dokonce si se mnou plácne a 2 vteřiny mi sedí na klíně. Slávkovi dokonce začala říkat „dzia“ (strejda). I když já jsem se jí snažila přesvědčit, že se jmenuje „maimuni“ (opice).

Večer část rodiny odjíždí a my ani na vteřinu neuvažujeme o tom, že se s nimi zpět do Tbilisi svezeme autem. Radši pojedeme ráno maršrutkou, jen abychom se ještě dnes nemuseli vracet do našeho tbiliského squatu. Navečer jdeme ještě do města vyvenčit malou Sofi do parku a potrénovat se v birže(zvyk, nebo možná spíš životní styl, kdy především gruzínští muži sedí, loupou semičku a zírají). Potom máme druhé kolo supry, tentokrát je tamada maminka (deda), zase nám říká moc pěkné věci a my se opět nacpáváme k prasknutí. Jen pro představu, na stole je lobio (fazolová polévka), mísa s mchadi (kukuřičný chléb), děsivá polévka, talíř sýra, talíř jiného sýra, mísa chleba, kompotované broskve, nakládaná rajčata, salát, bramborová kaše, buřty, zákusky, smetana, ovoce, domácí víno a šťáva z kompotu. Stůl je malinký, ale všechno to na něj poskládáme a za celý večer nesníme ani třetinu.

Po supře a pěti vyexovaných skleničkách vína ještě sedíme na terase a je to moc fajn. Moc fajn to ale není ráno, kdy musíme vstávat setsakramentsky brzo, protože přece musíme do „práce“. Sofi s dedou už jsou vzhůru, chystají pro nás snídani, naposledy se nacpeme, stotisíckrát poděkujeme a jedeme maršrutkou zpět do Tbilisi. Z míst z našeho seznamu jsme nakonec neviděli ani jedno, ale za to jsme si užili pravé gruzínské pohostinnosti a myslím, že naše žaludky to budou ještě dlouho zpracovávat.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s