VEDRO, odrbávači a přerostlý kuře

Je VEDRO. Musí být aspoň 70 stupňů. Ve stínu. Ideální čas na jizdu do Kutaisi – naší destinace pro tento víkend. Chceme vzít auto, ale Slávek je přehřátý, otrávený a vzpomínky na cestu do Batumi už konečně vybledly, takže bereme první maršrutku, kterou potkáme. Bohužel jsme úplně první zákazníci, a tak v tom VEDRU strávíme na Station Square – jednom z nejděsivějších míst v Tbilisi – krásnou hodinku, než se celá maršrutka naplní.

station_square

Je VEDRO a jízdní řády tu nejsou, člověk se prostě musí přizpůsobit jinému životnímu stylu a hledat si na tom gruzínském chaosu jen to pozitivní. Rozhodně se tu nemusíte stresovat časem, když chcete, tak prostě vyrazíte a ono určitě něco pojede. Nemůžete si nic plánovat, ale můžete se těšit z neočekávaného. Pokud si myslíte, že když se maršrutka konečně rozjede, máte vyhráno, jste na omylu. Rozhodně to neznamená, že od teď už vaše cesta proběhne hladce. My ještě nabíráme jednoho cestujícího, čert vem, že už jsme plní, lidi na trojsedačce se prostě smáčknou. A pak tankujeme. A pak zastavíme uprostřed silnice a sto metrů couváme, aby si náš řidič mohl pokecat s kámošem, kterého zahlédl. Můžete z toho být rozčílení a nebo si můžete užívat, že jste v Gruzii, nikam nespěcháte, za čtyřhodinovou cestu jste zaplatili sotva stovku a před vámi je volný víkend.

Je VEDRO a z Tbilisi do Kutaisi vede nejprve dálnice, na které by vás možná mohlo zaskočit, že uprostřed cesty se najednou objeví retardéry, protože okolo je trh a vy byste měli radši sakra zpomalit, abyste si mohli pořádně prohlédnout meruňky a okurky. Pořád je to ale lepší než arménská dálnice, kde běžně potkáváte cyklisty.

Je VEDRO a já se stávám asertivní zápaďáckou vykořisťovatelkou gruzínských hajzlbáb. Odmítám platit třicet tetri za pokaďenou díru bez splachovadla a tak před babičku drsně dávám jen tetri 20. Neprotestuje.

awesome_toilet

Je VEDRO a příjezd do Kutaisi je opět doplněn čekajícím taxikářem, tentokrát jen jedním. S naším sami (3) lari návrhem nesouhlasí, tak ho posíláme do háje a stopnem si jiného. Hostel vypadá spíš jak byt nějakého starého člověka, majitel umí jen rusky a hrozně se mu potí pleška. Očekáváme problémy, protože booking nám úplně nesmyslně vyhodil nižší cenu (30 lari pro oba za obě noci), než měl. A my si ji hodláme uhádat. No, abych to zkrátila, po půl hodině platíme 30 lari každý, selhání mých vyjednávacích schopností přičítám tomu, že jsem neustále koukala, jak se recepčnímu rosí lebka a jak se mu dere hrudní bobr ven z tílka a to narušilo mou koncentraci na anglický skype s bratrem a ruskou konverzaci se Zpocenou Pleškou. Co se dá dělat. Aspoň máme pokoj, jaký jsme chtěli.

Druhý den ráno je stále VEDRO (jen o trochu větší) a náš plán je Okatse Canyon a Sataplia. Dostávat se z místa A do místa B je tu občas trochu demotivující, jelikož hlavním cílem každého řidiče motorového vozidla je odrbat vás.

A tak začínáme naše ranní kolečko:
Exteriér 1: Něco, co vypadá trochu jako autobusová zastávka:(Pokud nemluvíme my, jedná se o hrubý překlad z gruzínštiny a hlavně z ruštiny)
My: Dobrý den, Gordi
Odrbávač 1: Gordi, ano, ano. 100 lari (1000 Kč)
My: 100 lari? My nechceme taxík, chceme maršrutku
Odrbávač 1: Maršrutky tam nejezdí, musíte jet taxíkem
My: A kolik, že to stojí? (stále si naivně myslíme, že jsme se přeslechli)
Odrbávač 1: 100 lari (tónem to je ta nejnormálnější věc na světě, zaplatit za 50 km do Gordi stovku, když jsme den předtím zaplatili za cestu z Tbilisi do Kutaisi 10 lari)
My: Tak to si trhni

Jsme trochu bezradní, Slávek hledá íčko, já zastavuji náhodné maršrutky jedoucí kolem. Íčko tu překvapivě mají, ale je daleko, takže se nám tam nechce.

Exteriér 2: Něco co vypadá trochu víc jako autobusová zastávka:My: Gordi?
Odrbávač 2: Gori?
My: Néé Gori, Gordi!
Odrbávač 2: Gori? 2 osoby? Nastupujte!
My: My nechceme do Gori, ale do Gordi.
V tu chvíli nad námi Odrbávač 2 mává rukou a přestáváme ho zajímat.

Noříme se hlouběji do chaosu kutaiského autobusáku: Gordi?
Odrbávač 3: Do Gordi nic nejezdí, to máte smůlu.

Příležitost okamžitě vycítí poblíž stojící taxikář alias Odrbávač 4: Gordi?
My: Jo
Odrbávač 4 (odvádí si nás stranou): Odkud jste?
My: Z Čech.
Odrbávač 4: Tam jsem byl. V Milovicích, dvakrát. A v Pardubicích, a ve Varech, a v Tatrách. Milovice, charašó.
My: No jo, moc.
Odrbávač 4: A co se tam teď děje?
My: V Milovicích?
Odrbávač 4: Jo.
My: Nic?
To ho vyvedlo z rovnováhy, evidentně pro něj byly doteď Milovice středem vesmíru a nechce připustit, že by se tam nic nedělo. Takže konec small talku a jdeme na věc:
Odrbávač 4: (plive si na prsty a kreslí na plechový plot padesátku) Poslouchejte, do Gordi je to 50 kiláků a žádná maršrutka tam nejezdí.
My: Nemáme peníze na taxík, budeme stopovat.
Odrbávač 4: Ta silnice je děsná, hrozně se kroutí a není tam žádnej provoz, nic nestopnete.
My: Neměj strach.
Máváme pro změnu rukou my nad Odrbávačem 4 a jdeme směrem k „autobusové hale.“

Když tu nás odchytává Konečně Normální Muž: Kam jedete?
My (rezignovaně): Do Gordi
Konečně Normální Muž: Pojďte za mnou!
My (stále rezignovaně, v očekávání, že nás odvede třeba k vrtulníku, za který si řekne 1000 lari od každého): Ok…
Konečně Normální Muž: Tady je vaše maršrutka, doveze vás do Khoni a pak musíte přestoupit do Gordi.
My: A kolik to stojí?
Konečně Normální Muž: 2 lari

Poučení? Nikdy to nevzdávejte. Pokud si někde na internetu přečtete, že do daného místa maršrutka jezdí, bude to pravda a vy musíte vytrvat v hledání.

Takže je stále VEDRO a my si svištíme do Khoni, kde se nás ujímá prodavač chleba, vezme nás pod svoje křídla a nasměruje nás do správné maršrutky. Ta je narvaná k prasknutí, takže já se vmáčknu mezi Gruzínce vzadu na pětce a Slávek si vystrčí zadek z okýnka.

slavkova_rit_kouka_z_okna

Tímto stylem se dokodrcáme až ke kaňonu, kde pravděpodobně opět pomohly evropské peníze. Veliká hala návštěvnického centra působí ve vesničce, kde se jinak volně prohánějí krávy a prasata, celkem nepatřičně. Ani zaměstnanci evidentně moc neví, co si počít, největší vtip je, že vstupenku si kupujete až o 2 km jinde. Ujímá se nás tedy nejprve rusky, pak anglicky mluvící pracovník, nad modelem kaňonu nám popíše, kudy za chvíli půjdeme a popřeje nám šťastnou cestu.

A tak jsme vyrazili. Byla to docela dálka a hlavně skoro celou cestu z kopce (a VEDRO), takže už jsme se viděli, jak v tomhle VEDRU lezeme zpět. Plánujeme něco stopnout. Protože jestli byste o Gruzii měli něco vědět, neexistuje místo, kam by se nedalo dojet autem. Pokud by tu něco takového bylo, může se to rovnou zavřít, protože by tam nikdo nešel. Takže zatímco my se trmácíme po drahém evropském chodníčku z lámaného kamene, Gruzínci si před návštěvnickým centrem najmou čtyřkolku a dojedou si do cíle oklikou.

Je hrozný VEDRO a my konečně stojíme před vstupem do kaňonu. Tentokrát tím opravdovým. Kaňon stojí 3 lari , je to vlastně takový chodník přidělaný ve skále, s bezpečností si zase tolik hlavu nelámali, takže člověk není omřížovaný ze všech stran (nebo je, ale jen na začátku).

okatse

Slávkovi je VEDRO a má bobky, já si to užívám a chybí mi lezení. Na konci je vyhlídka, jsme docela vysoko a výhled je úžasný. Dokonce donutím i poseroutku Slávka udělat si se mnou fotku.

opicaci_v_okatse

okatse

A stále je hrozný VEDRO. Cesta zpět vede skoro pořád do kopce, zastavujeme se u potůčku a máčíme v něm všechny údy, které se pod ten tenký čůreček dají strčit. Pod proudem chladné vody syčíme. Zpět na začátku kaňonu zapadneme do předraženého stánku, hodíme do sebe předražený ledový čaj, kupujem předraženou ledovou vodu a vydáváme se na cestu zpět po svých. Ze stopování sešlo, určitě by to nebylo zadarmo. A tak se doslova plazíme zpět k návštěvnickému centru.

Je čím dál tím větší VEDRO a my jdeme stopovat. O hustotě provozu u kaňonu svědčí fakt, že jsem v podstatě hodinu ležela na silnici, což vyvolalo údiv u aut protijedoucích a žádnou reakci u aut jedoucích naším směrem, jednoduše proto, že prostě žádná nejela.

stopování_v_okatse

Abych nekecala, za hodinu kolem nás projelo těch aut asi pět. Čas si tedy krátím zpěvem a pouštěním písniček z YouTube, což způsobí jednak to, že si vyplácám všechna data, druhak neodolatelný pocit, že mě chce Slávek zabít.

Je nám VEDRO, ale nakonec stopujeme maršrutku plnou Čechů. Shodou okolností zedníků, kteří staví v Hradišti za Lidlem. Sdílíme naše cestovatelské zážitky a jejich pivo. Vysadíme je v Kutaisi, domlouváme jim odvoz do Tbilisi a přivlastňujeme si jejich řidiče, který nám slibuje, že nás hodí do Sataplie, kam jsme původně chtěli stopovat, že tam na nás počká a že nás pak hodí i zpátky. To všechno za 10 lari na osobu. Určitě bychom se tam dostali i levněji, ale vzhledem k tomu, že nás tlačí čas a zítra mají v Sataplii zavřeno, bereme to. Už během cesty tam se z něj stává další z Odrbávačů, když zdvíhá cenu na 30 lari, protože nás vlastně vezl až z kaňonu. Vysvětluju, že jsme ho stopli a neplánovali jsme za to platit a nakonec vytahuju starý trik s tím, že si teda musíme vystoupit, protože tolik peněz nemáme. Rázem přestane být Odrbávač odrbávačem, mává rukou a frčíme do Sataplie. Jako zázrakem stíháme poslední prohlídku, průvodce nám totiž sděluje, že tam nemůžeme jít sami, ale pouze se skupinou a že prohlídka se bude odehrávat v ruštině. No tak co už.

Naše skupina čítající aspoň 50 lidí, kterým je všem VEDRO si to šine k první atrakci Sataplie – zachovalým dinosauřím ťápotám. Postavili nad nima dokonce celý dům, aby jim vydržely. Průvodce něco sáhodlouze gavarí, v podstatě se jedná o to, že tu dřív byli dinosauři, jeden si to štrádoval zrovna tudy a nechal tu stopičky (ano, stopičky, předem jsem věděla, že tu jsou otisky dinosauřích tlap, ale poněkud naivně jsem si představovala ťápotu velikosti našeho domu nebo alespoň auta, tady to vypadalo spíš jak kdyby tu před miliónem let chaoticky pobíhalo přerostlé kuře).

dinosauri_v_sataplii

Naštěstí hned po tomhle zážitku ztrácíme průvodce z dohledu. Naše skupina je evidentně moc i na něj a tak pravděpodobně prohlídku dokončil s kroužkem věrných a na nás se vybodl. Ne že by nám to vadilo, spíš naopak. Je šílený VEDRO, ale ruské davy okolo nás významně prořídly a my si tak mohli užít zbývající dvě atrakce Sataplie. Krápníkovou jeskyni, nad kterou Slávek – pan Macochyznalý – mává rukou a zdůrazňuje, že v Macoše se jezdí na loďkách! Já jsem ale docela unešená, krápníky mě baví, poslední vypadá jako lidské srdce. A hlavně, v jeskyni není VEDRO.

sataplia_cave sataplia_cave

Poslední část je vyhlídka se skleněnou podlahou. Když byla nová, muselo to být větší vzrůšo, teď už je podlaha trochu poškrábaná a nemá to to kouzlo. Na některé lidi to ale evidentně účinkuje stále a je sranda je pozorovat, jak se opatrně šoupou s vystrašenými pohledy.

view_point_sataplia

viewpoint_sataplia

I po prohlídce Sataplie je stále VEDRO a náš Neodrbávač na nás opravdu čeká, jen tentokrát už nemáme maršrutku jen pro sebe. V noci je ukrutný VEDRO. Chvíli před půlnocí začne hřmít, tak všechny své naděje upíráme k lijáku, ale přijde jen krátký deštíček a pořád je VEDRO.

Ráno se budíme úplně durch zpocení, sprcha obsazená a my bez nálady. Ano, hádáte správně, je pořád VEDRO. Utřeme pot do hostelových ručníků a spěcháme chytit maršrutku do kaňonu Martvili. Češi ze včera nás varovali, že je to tam pěkně naprd, všude akorát milion lidí a koupání nestojí za nic. Po noci ve vlastní šťávě mi však jakákoli voda kromě té z mých pórů přijde neodolatelná. Na miniplážičce se tísní spousta lidí, abyste z kaňonu něco viděli, musíte si za 60 lari pronajmout loďku (rozuměj nafukovací člun) a ten vás doveze k vodopádu.

martvili

Snažíme se to teda nějak očurdit a pouštíme se po cestičce na průzkum kaňonu na vlastní pěst. Dobrodružná výprava končí po chvíli ve stánku s masem, odkud už cesta dál nevede a kde se nás tentokrát Vodní Odrbávač snaží nalákat do své loďky za 40. I to se nám nechce dát, a tak zkoušíme kaňon celý obejít, to se nám sice daří, ale jak už název „kaňon“ napovídá, pokud jste nahoře na jeho okraji, nevidíte tolik, jako když jste v něm. Takže nám naše výprava žádné intenzivní kaňonové zážitky nepřinesla.

Protože je stále VEDRO a my se sem táhli hodinu, jdeme si alespoň na chvíli sednout k vodě, trochu stranou od davů, které s přibývajícím časem stále narůstají. Zjišťujeme, že kaňon se rozprostírá na obě strany, takže se vydáváme prozkoumat „nekomerční“ stanu pravou. A stojí to za to.

martvili_jungle

Při průzkumu se se mnou utrhne kus skály a já tak skončím sedřená, ale na vlastních nohou, nikoliv na dně kaňonu, což by bylo pravděpodobně o dost fatálnější. Takhle aspoň Slávkovi můžu označit cestu svými krvavými šlápotami.

krasna_noha

Slávek je jinak zase za morouse a nechce se koupat, proč taky, když se mu celý den tahám s věcma. Já tam po chvilce přemýšlení vlezu a při vzpomínce na noc si to fakt užívám. Aspoň na chvíli není VEDRO. Ještě prozkoumáme tuhle fajnovou stranu kaňonu po trochu oficiálnější cestě, která nevyžaduje žádné horolezectví a já tak zůstanu jen se třemi sedřenými prsty z pěti. Kaňon z téhle strany je pro mě fakt zážitek, i když těžko říct, co člověk vidí z gumáku na druhé straně. Každopádně už nelituju, že jsme sem jeli.

martvili

Jedinou vadou na kráse je, že Gruzínci jsou čuňata a všude se tak povalují pet lahve a hnijou nedojedené melouny. Asi tradice – jdu na kaňon, dám si tam meloun. A pak budu čuně a nechám ho tam. Protože už je mi zase VEDRO, jdu si skočit z boku kaňonu. Když se dostanu na skokanský místo, moc se mi nechce, ale nakonec jdu do toho. Třeba už se sem nikdy nepodívám a vyčítala bych si to. (Do Gruzie dál než na Ploučnici, viď Kubíčku :*) Při skoku řvu na celý kaňon, schrujou se mi plavky a odřu si bradavku. Ne, neptejte se mě, taky nevím jak. Ale stálo to za to.

Cestou zpět musíme zase stopovat, říkám Slávkovi, že si ještě předtím musím sundat spodek od plavek, abych našemu případnému odvozu nezamokřila vozidlo. Jenže znáte to, jak se dostanete k silnici, nesmíte promarnit ani jednu příležitost, a tak stále ještě s mokrýma spoďárama zvedám palec a auto zastavuje. Řidič jede až do Kutaisi, strkám Slávka dopředu, tajně se vzadu svlíkám a doufám, že to řidič nezaregistruje a nebude si něco myslet. Naštěstí se ukazuje, že jediný, co si myslí, je, že jsme Rusáci, tak ho vyvádíme z omylu a zbytek cesty proběhne mlčky, já si dokonce schrupnu.

Zpátky v Kutaisi přemlouvám Slávka alespoň na rychlý sightseeing, nechce se mu, protože je VEDRO, ale ukecám ho a tak si dám jednu krátkou prohlídku města navostro a pak už se vracíme na náš hostel.

fountain_kutaisi

Tam na nás čeká rozlícená Zpocená Pleška, která, přesně jak jsem předpokládala, nám sice ráno řekla, že si věci bez problému můžem nechat v pokoji a vzít si je, až se vrátíme, ale přes den se to evidentně problémem stalo, protože Pleška supí, chce okamžitě vrátit klíč a ukazuje nám, že věci nám vystěhoval do společenské místnosti. Slávek se rozhodne, že nám to u něj vyžehlí a jde si ještě před odchodem dát pořádně dlouhou sprchu. Což (překvapivě) Zpocenou Plešku rozzuří a začne mi rusky nadávat, až z něj pot stříká a chce, abychom mu zaplatili. Ignoruju ho, a když Slávek po nekonečně dlouhé době vyleze, opouštíme bez rozloučení hostel.

Abychom se s Kutaisi rozloučili ve velkém stylu, uděláme ještě jedno pořádné ztrapněníčko na autobusáku. Už včera jsme si vyhlídli místo, odkud jezdí do Tbilisi auta a tak se teď cpeme do přistaveného vozu. Ten už je ale plný a tak nás naháněč (jinak Odrbávač 1 ze včerejška) tlačí do maršrutky. Na gruzínské poměry jedné z těch lepších. Nám (Slávkovi) to ale nestačí, takže jdeme na autobusák, poohlídnout se po něčem lepším. Při cestě se snažíme ignorovat naháněčovo-odrbávačovo volání. Na autobusáku ale nic lepšího nenajdeme a tak se potupně vracíme zpět, což samozřejmě naháněč-odrbávač nezapomene patřičně okomentovat.

Cestou zpět začne v zavazadlovém prostoru někomu vytejkat z tašky cosi, co smrdí jak zkvašené ovoce a co nám namočí i naše batohy, takže příjezd do Tbilisi je o něco radostnější než obvykle. A pořád je VEDRO!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s