Jeden (pracovní) den v Tbilisi

Náš pobyt v Gruzii není (bohužel) jen o cestování, máme tu i určité povinnosti. Abyste měli představu, jak vypadá náš běžný den, zaznamenala jsem si zážitky z jednoho takového „obyčejného“ pracovního dne. Spát jsem šla v půl třetí, budím se v sedm. Johanne, moje spolubydlící, totiž začala v posledních dnech po ránu „chrápat“. Nechrápe normálně, heká. A nahlas. Spím se špuntama do uší a proheká i ty špunty. Takže vstávám a jdu se dospat ke Slávkovi. Na gauči už je totiž obsazeno. Tam se přesunul pro změnu Laki, kterému v pokoji sice nikdo neheká, ale zas mu svítí sluníčko přímo do postele. V devět už se budím definitivně a jdu si udělat snídani. Kaše jsem tu úplně vypustila, protože není, v čem si je vařit. Máme tu jen veliké hrnce v kterých to nejde. Takže si krájím okurku, a dávám si rozpíct včerejší bagetu do „trouby“. „Trouba“ není součástí sporáku a vypadá trochu jako mikrovlnka. Nastavím teplotu, dávám dovnitř bagetu a jdu si dát sprchu, kterou nám včera opravil instalatér- Zjevení.

vsuvka – příběh naší sprchy


Asi tři dny po tom, co jsme přijeli, nám praskla hadice u sprchy. To znamená, že sprcha nejde používat s tou hlavicí, ale sprchujeme se jenom hadicí. Dokonce se to i rýmuje. Potom přišel Achiko- muž, který umí vše opravit – a spravil to. Ani ne po týdnu se to rozbilo znovu, opět přišel Achiko – muž, který umí vše opravit – a vyměnil celou hadici. Ani ne po týdnu se to rozbilo zas. A Achiko – muž, který umí vše opravit? Ten je v Polsku a nemůže nám opravit nic. A tak jsme se 14 dní sprchovali jen hadicí. Člověk si zvykne, ale než se celý ohadicuje, zabere to hrozně moc času. A zamokří to CELOU koupelnu. A včera se nám do toho rozbil ještě kohoutek. A to takovým způsobem, že z něj pořád tekla voda. I když byl úplně zavřený. A tak jsme volali S.O.S. Kupodivu tu něco zafungovalo a do hodiny nám někdo nesměle klepal na dveře – to byl právě instalatér – Zjevení. Opravil kohoutek a z volné chvíle opravil i sprchu. SLÁVA!


konec vsuvky

Takže když vylezu ze sprchy, celá spokojená a natěšená na svou rozpečenou bagetku, zjišťuju, že „trouba“ je studená. Aha! Mohla jsem ji nejdřív strčit do zásuvky. Vše napravuji, dělám si čaj, surfuju na internetu a za čtvrt hodiny už celá hladová sahám do „trouby“. Která je ale ZASE studená. Ano, měla jsem ji zapnout. Takže, pokus číslo tři a v 10 opravdu snídám. To už se začínají pomalinku budit i moji spolubydlící.

Za hodinu máme být v kanclu, ale není žádný spěch. Většinou nemáme nervy na to, čekat, než se celá naše desetičlenná skupina odhodlá k odchodu, takže se Slávkem odcházíme sami. Jenže Slávek je tenhle týden pan Rýmička, do kanclu nejde a tak čekám. A čekám. A pak ještě trochu čekám a pak KONEČNĚ jdeme. V jedenáct hodin opouštíme náš byt. Timing nic moc, že? No, to je zkrátka Gruzie.

Rozdělujeme se do dvou taxíků a frčíme do kanclu. Ten se nachází asi 10 min jízdy od našeho bytu, ve 12. patře. Abych vám trochu přiblížila, jak je to tu s developerama a výstavbou celkově – budova není úplně dostavená. Nebo, zvenku ano, ale zevnitř jsou v podstatě všechna patra prázdná, jen ve čtvrtém je zubař a v osmém bydlí brácha našeho šéfa. A ve dvanáctém my. Původně tam dvanácté patro, a s ním i celá naše kancelář, vůbec neměly být, ale šéf organizace, pro kterou pracujeme, se znal s člověkem, který budovu stavěl a tak ho přemluvil, aby pro „nás“ přistavil ještě jedno patro. Důsledkem toho výtah jezdí jen do jedenáctky. Takže poslední patro musíme vždycky po svých.

Kancelář se skládá z několika místností, ale jen v jedné funguje klimatizace, takže se usadíme tam a diskutujeme nad texty, které dáme do mapy. Čas nás pomalu ale jistě tlačí a musíme máknout! S tímto závěrem končíme po dvou hodinách meeting a jdeme na oběd. Restaurace blízko kanclu je spíš taková vývařovna pro taxikáře. Vypadá to tam jako v nějaké české nádražce. Objednáváme dva saláty, smažený chleba z kukuřičné mouky, normální chleba, fazolovou polívku, lilky, khachapuri a tři porce něčeho, co vypadá jak dětské kakání, jen je to bílé. Upřímně to tak i trochu chutná. Nacpeme si břicha (dětské kakání zůstává kromě jednoho talíře skoro netknuté), a když už jsme k prasknutí, přináší nám paní khachapuri, na které předtím zapomněla. Na to už nikdo nemá místo, a tak ho bereme s sebou. Celá tahle legrace nás každého stojí 6 lari (asi 60 Kč).

Domů jdeme pěšky, protože musíme rozměnit kapesné, které jsme konečně dostali (měsíčně dostáváme 161 euro). Hledáme nejlepší směnárnu, protože s kurzem je to tu jako na houpačce – když jsme přijeli, bylo euro za asi 2,54 lari. To už neplatí a tak jásáme, když najdeme směnárnu, která mění za 2,49, to už se moc nevidí. Jsem z toho tak unešená, že zapomínám krabici s khachapuri na mrazáku vedle směnárny a musím se pro ni vracet.

Zpátky doma, zmožená vedrem, si musím dát šlofíka. Navečer pak se Slávkem vyrážíme do města. Máme v plánu jít omrknout místo, kde se dá kouřit levná vodní dýmka a které bychom chtěli dát do mapy. Nejdřív se ale jedeme najíst. Volíme levnou restauraci nedaleko hlavního náměstí Freedome Square (z důvodu velké koncentrace Brňáků v naší skupině bylo překřtěno na Svoboďák, ocení asi jen Týna). Slávek si objednává nějaké maso a brambory, já chleba a špenátovou pomazánku. Po 20 minutách čekání nedostává Slávek nic a já dostávám lilky. Špenátová pomazánka to očividně není, ale neprotestuju a pouštím se do toho. Slávek stále čeká. Skoro po hodině se konečně dočká a poprvé za skoro šest týdnů, co tu jsme, je spokojený s tím, co dostal (pokud nepočítám návštěvy Mekáče a KFC). Neuvěřitelné.

Jdeme to oslavit do kavárny výborným ledovým čajem a zahajujeme naši rumovou misi. Už týden mám totiž chuť na Cuba Libre (pro čtenáře abstinenty – rum s kolou, limetkou a ledem), ale obstarat v Tbilisi rum není jen tak. Takže zamíříme do velkého supermarketu, o kterém mám velice matné tušení, kde se nachází. To, že je mé tušení matné se potvrdí vzápětí, kdy dojdeme tam, kde si myslím, že supermarket je a on tam není. Tak místo toho aspoň fotíme noční Tbilisi při úplňku a vracíme se.

Supermarket nakonec nalezen, rum koupen, večer zachráněn. Cestou potkáme bar, který se taky chystáme dát do mapy, tak ještě zajdeme otestovat ten. Na vodní dýmku už nezbývá síla, vracíme se autobusem domů a dáváme si zasloužené Cuba Libre. Pokud vám přijde, že se nepředřeme, tak jako dobrovolníci bychom měli pracovat 6 – 7 hodin denně. Těžko se to měří, někdy děláme klidně i dvanáct, takže některé dny si zasloužíme trochu volnější režim :)

tbilisi_at_night

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s