Spánkový deficit, král s prsama a církevní chorály

Tak schválně, pravidelní čtenáři. Jak začíná každý víkendový příspěvek? Správně, spali jsme čtyři hodiny. Tentokrát vás ale překvapím. Nespala jsem čtyři hodiny. A pokud si myslíte, že konečně víc, musím vás vyvést z omylu, protože to bylo míň. Asi jsem nadopovaná z Cuba Libre, které jsme pili večer a tak se mi vůbec nechce spát.

Ve tři to konečně zabalím, ještě si píšu s Kubíčkem a když se konečně uložím ke spánku, nastavím si budík, který si neodpustí oznámit mi, že se „Spustí za 4 hodiny 36 minut.“ V momentě, kdy zabírám, mi pípne zpráva od Sofi, ke které se opět chystáme, že bychom neměli vyrazit v deset, ale už v osm. To podstatně mění situaci, takže přenastavuju budík, který na mě rozpustile blikne oznámením, že se „Spustí za 2 hodiny 44 minut.“ To mě tak vyvede z rovnováhy, že vůbec nemůžu usnout a po dvou hodinách spánku se budím v 5:40. Chystám snídani, vedu s Lakim konverzaci o tamponech, protože jsem si jeden (nepoužitý) zapomněla na lince a Laki jím byl velice okouzlen. Hadicuju se a budím Slávka, který neměl ani tušení o změně plánu a je pochopitelně velmi nadšený.

Na Didube, odkud jede maršrutka do Sofiina rodného města Akhaltsikhe, se sice dostáváme v osm, ale jsme v Gruzii, takže nic není jen tak. Správnou maršrutku nacházíme rychle, ale vypadá plně a řidič se stále nechce vyjádřit, jestli v ní je pro nás dva místo nebo ne. Okouníme tam asi 10 minut, až je nám konečně milostivě oznámeno, že místo není a ať se staráme. Tak se staráme, přecházíme k jiné maršrutce, kde pečlivě vybíráme sedadla, kde bude mít Slávek hodně místa na nohy, a když uspějeme, začne Slávka znepokojovat neobvyklý „bezpečnostní prvek“ sestávající se z horizontální železné tyče vedené asi 20 cm před námi přímo v úrovni našich obličejů Při způsobu jízdy gruzínských řidičů si člověk chtě nechtě představuje přepůlenou hlavu důsledkem nějakého nárazu. Starosti si ale nemusíme dělat dlouho, protože po pěti minutách jsme vyzváni, abychom si přesedli do jiné maršrutky. Opět pečlivě volíme místo, ale po chvíli jsme přesazeni pětičlennou skupinou, která nechce dopustit, aby neseděli za sebou. Přeci jenom malinká maršrutka nabízí tolik prostoru, že kdyby někdo seděl mezi nimi, ztratili by mezi sebou nadobro kontakt. A tak si sedáme jinam a já usínám skoro ještě dřív, než se maršrutka rozjíždí. Jediné, co mě otravuje je průvan z okna přede mnou, takže si dávám na hlavu kapucu a zbytek cesty strávím spánkem, při kterém vypadám jako příslušník Ku Klux klanu.

Sofi je zlato a už na nás čeká na autobusáku. A samozřejmě musíme jet k ní domů a jíst. A tak jíme. Stůl se opět prohýbá. Tentokrát jíme se Sofiiným bráchou a jeho kamarádem, kteří mají evidentně slinu. Jsme na návštěvě a tak se panáky neodmítají, že? Takže do nás zahučí pět panáku Hennessey, jen to hvízdne a jsme připravení na výlet. Sofi bere auto a taky spoustu svých kamarádů, takže se nás v jednom voze ocitá sedm a vzadu začne být trochu těsno. Jsem unavená a tak se dobrovolně odebírám do kufru, kde strávím hodinu jízdy spánkem s nohama podloženýma dvěma melouny.

Cílem naší cesty je Vardzia – skalní město, které bylo vybudováno za vlády královny Tamary. Které ale Gruzínci říkají král Tamara, protože v době, kdy vládla (1184-1213), prostě královny vládnout nemohly. Jí to ale nezastavilo. Usedla na trůn i s prsama a prostě nechala všechny ostatní, aby jí oslovovali králi. Vardzia bylo město vytesané do skalní stěny nad řekou. Ve zlatých časech tu bylo asi 3000 bytů pro 50 tisíc lidí. Každý „byt“ sestával ze tří místností, takže se tam obyvatelé určitě neměli špatně.

vardzia

Navíc je neničilo spalující vedro, které naopak dost ničí nás. Dostat se až do Vardzie vyžaduje trochu chůze do kopce a my se ve vedru doslova plazili.

vedro_ve_vardzii

Jediný okamžik, kdy jsme vykonala rychlejší pohyb bylo, když na mě skočila Slávkova nová kámoška Rocky, to jsem pelášila, jak čamrda. Vážně, proč musí být veškerý hmyz v Gruzii enormní?

slavkova_holka

Po cestě jsme se aspoň chodili ochladit do jednotlivých „bytů“. Ani to ale dlouhodobě moc nepomáhalo. Nejvýznamnější památkou je kostel vytesaný taky ve skále se zachovanými freskami. Vstoupit do něj můžete jen patřičně „vyšňořeni,“ takže si před vchodem půjčujeme univerzální zavinovačky pod kolena, hlavy si omotáváme šátky a teprve tehdy je Bůh pravděpodobně spokojen s naším vzezřením a my můžeme vstoupit. Slávek v kraťasech má smůlu úplně.

vardzia

tri_fesaci

V některých bytech dokonce mniši pořád ještě bydlí. Ale žádného jsme neviděli, asi byli moc zaměstnaní modlením, nebo si užívali chládku ve svých kamenných kobkách.

byty_ve_vardzii

Cestou zpět opět ulehám do kufru, opět usínám a myslím, že míříme zpět k Sofi domů. Místo toho se však probouzím kdesi. Moc nevím, kde jsem, vystupuju z auta a jsem překvapená. Nevím, jak se to místo jmenuje, ale asi to není nic důležitého, je to jen malá vesnička, která se nachází na něčem, co by se dalo s trochou nadsázky pojmenovat jako náhorní plošina a odkud jsou krásné výhledy na celé údolí. A taky tam hrozně fouká.

nahorni_plosina

fouka

 Pak už jedeme opravdu zpátky a hádáte správně, já opět spím. Po příjezdu k Sofi domů můžete hádat opět a opět se pravděpodobně nebudete mýlit. Jíme. A když dojíme, sbalíme jídlo, bereme auto a jdeme jíst a pít, tentokrát k řece. Asi je to tu opravdu nějaká tradice, vzít meloun a jít ho jíst někam do přírody (vzpomínáte na Martvili Canyon?). Takže my bereme žlutý i červený meloun, u řeky ho slavnostně rozkrájíme, rozložíme další jídlo (5 chlebů, salám, sýr, semičku) a pijeme pivo.

zranice_u_reky

Gruzínci jsou v některých věcech trochu dětinští. Nebo jsme my v Čechách moc rychle dospěli. Těžko říct. Každopádně holky vejskaj jako puberťačky a v určitý moment se všichni seberou a jdou hrát na babu. Nesoudím, jen konstatuju. Všichni jsme tak přežraní, že se melounu nikdo ani nedotkl, takže po partičce karet ho nakládáme zpět do auta a jedeme dom.

Po příjezdu jsme se Slávkem úplně hotoví a Sophio nás zve, ať se připojíme k supře. „Vy budete ještě jíst? Po tomhle všem?“ Nechápeme, s díky odmítáme a jdeme spát. A že se prospíme. Spíme deset hodin v kuse, pravděpodobně poprvé za celou dobu v Gruzii. Úža. K snídani dostáváme nejprve osmahnuté brambory a já ještě specialitu – Sofiino oblíbené jídlo, které se podle jejího popisu skládá z těsta a taky trochu těsta. Je to vlastně polévka, ve které plavou osmažené kostičky listového těsta a uvařené nudle z nějakého jiného těsta, které se uvařily v nějakém cosi, co je udělané z mléka. Podle Sofiina popisu očekávám nějakou bombu, ale tohle prostě chutná jako čínská polívka s křupanama. Později ale musím uznat, že čím víc toho člověk sní, tím je to lepší. Jediné, co mi dělá starosti je, abych se z toho v  maršrutce po cestě zpátky nepodělala. Slávek má podobné obavy a tak radši úplně vynechává.

Na stotisíckrát poděkujeme a Sofi nás hází na autobusák. Bereme maršrutku, ve které opět spím (protože deset hodin spánku v posteli a dvě hodiny spánku v kufru s melouny evidentně stále nestačily na to, abych dohnala spánkový deficit z posledního týdne) a necháváme se vyhodit poblíž Gori, protože do centra maršrutka bohužel nezajíždí. Už tam na nás číhají dva taxikáři, chvilku se dohadujeme o ceně a protože odmítají přistoupit na naši exkluzivní sami (3) lari nabídku, jdeme stopovat, abychom se dostali na autobusovou zastávku v Gori a mohli pokračovat autobusem dál.

Asi po 3 minutách nám zastavuje vypulírovaný auťák, ve kterém duní církevní chorály a který nás hází až na autobusák. Bez problémů nacházíme autobus do Uplistsikhe- naší cílové stanice a já opět hážu chrupku. Když z autobusu vystoupíme, nacházíme se někde, kde nám to oběma dost připomíná sídliště Janov. Přecházíme most, jehož zábradlí rozebral buď čas a nebo sběrači kovů a ocitáme se v krásných skalách.

most_co_nekdo_ukradl

kravicky

Do Uplistsikhe to není daleko, za vstup platíme 1 lari (Slávek 3, protože už sice má ISIC, ale paní za kasou je tentokrát přísná a to, že Slávkovi platnost vypršela v roce 2012 zkrátka neprojde). Uplistsikhe je dost podobné Vardzii, jen je jeho historie mnohem delší, lidé tu žili už před naším letopočtem. Jednalo se o klíčovou zastávku na Hedvábné stezce a jakýsi most mezi Východem a Západem. Projít každý kout Uplistsikhe by zabralo minimálně celý den a tak směřujeme stále na vrchol a shodujeme se, že se nám tu líbí víc než ve Vardzii. (A že to hlavně nesmíme říct Sofi).

uplistsikhe1

uplistsikhe2

uplistsikhe5

Po celém Uplistsikhe se proháněla divná zvířata, která se dají popsat buď jako maxiještěři nebo minivarani, záleží, co v tom vidíte víc. Snažila jsem se je vyfotit, ale byli moc rychlí a pořád se schovávali pod kameny, takže jediné, co neuteklo pod kámen, bylo tohle.

zbytky_prisery

Rozhodneme se, že cestou zpět budeme stopovat, maršrutek a autobusů už bylo dnes dost. Jelikož se ale Uplistsikhe nachází poblíž vesnici, která mi ze všeho nejvíc připomíná Zvířetice, je docela těžké tu narazit na nějaké auto. A tak kráčíme směrem k hlavnější silnici, orientujeme se pouze pocity, protože Google mapy tohle místo vůbec nepobírají. Ulice v Uplistsikhe nejsou ani vyasfalstované, procházíme okolo domků, které mají na vratech 3D podobizny Stalina a všichni na nás koukají dost divně. Najednou se před námi přímo v srdci tohohle zapadákova zjevuje autobus, a tak do něj nastupujeme, aby nás přiblížil k hlavní silnici. Když se na ní dostaneme a prosíme řidiče, aby nám zastavil, evidentně nedokáže pochopit, co hodláme v takové díře dělat.

My jsme ale odhodlaní zpět do Tbilisi opravdu dostopovat a tak se uklízíme do stínu a doufáme, že něco pojede. Slávek si pro ukrácení dlouhé chvíle hraje se svými shnilými banány a já se snažím někoho „ulovit“. Ani ne po deseti minutách nám zastavují dva naháči (rozuměj dva chlápci bez triček), že nás prý kousek popovezou. Řidič prostě řídí, ale spolujezdec je velmi komunikativní, neustále má potřebu se omlouvat za to, že nemají nic na sobě, což je nám upřímně řečeno dost fuk, hlavně že se blížíme k Tbilisi. Směsicí ruštiny a gruzínštiny se oťukáváme a když Naháč- Spolujezdec zjistí, že je Slávek z Brna, jeho nadšení nezná mezí a ptá se Slávka, jestli v Brně nezná jeho kámoše, řidiče kamionu Lukáše. Slávek ho musí zklamat, protože bohužel brněnskou kamioňáckou scénu nemá vůbec zmáklou a o Lukášovi nikdy neslyšel. Naháčům to evidentně neva, popovezou nás docela velký kus a ještě nám dají telefonní číslo, ať se určitě ozveme. Tak určitě.

Další stop – týpek nemluva, zastavuje asi po 2 minutách stopování a hází nás do Kaspi přímo před maršrutku do Tbilisi. Až doteď to šlo tak hladce, že se rozhodneme maršrutku ignorovat a stopujeme dál. Opět asi po dvou minutách zastavuje chlapík, který jede až do Tbilisi. V autě opět spím, Slávek mě v tom nenenchává a dříme taky. Kousek před Tbilisi zastavujeme, abychom natankovali a řidič nám dokonce kupuje náš oblíbený ledový čaj. V Tbilisi nás háže přímo k metru a my se tak krásně dostaneme až domů.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s