Miniještěři, maxivarani a mniši v poušti

Finance se (hlavně Slávkovi) tenčí, takže pro tentovíkendové aktivity jsme jako základnu zvolili náš tbiliský squat a vyrážíme jen na jednodenní výlety s cílem moc neutratit a tudíž stopovat, co to dá. Hned na sobotu jsme si ukrojili pořádné sousto, když jsme se rozhodli stopovat do kláštera v poušti. Navíc jsem spala šest hodin a není vedro. Tohle nemůže dopadnout dobře.Náš plán je podívat se do kláštera David Gareji, který je vytesaný ve skále. Ano, uznávám, že věcí vytesaných ve skále bylo poslední víkend ažaž, ale nám to prostě stále nestačilo. Klášter se nachází asi 35 km od hlavní silnice. To, uznávám, není žádná štreka, ale po cestě kromě malé vesničky Udabno (gruzínsky poušť) není nic. A tentokrát ani nepřeháním, prostě kdenictunic. Což samozřejmě znamená, že auta se tam moc nehrnou. Ale držíme se zlatého stopařského pravidla: „Kde je silnice, musí být i auta,“ které jsem si právě vymyslela, a jdeme do toho.

Abychom měli dobrou výchozí pozici, jedeme nejprve maršrutkou do 40 km vzdáleného Sagareja. Protože to je náš první výlet na východ máme tu čest poznat další z úchvatných maršrutkových nádraží v Tbilisi – Samgrelo na jihu města. Po výstupu z metra se ocitáme v klasickém tbiliském chaosu, kdy každý, kdo má ruce, nohy a židličku, zabere chodník a prodává všechno, co je schopen vypěstovat, vyrobit, vypálit, případně koupit od někoho jiného a prodat dráž. Trochu bloudíme, než nás nasměruje pán, který nás posílá 300 metrů zpět a všechny mé další všetečné otázky odbývá slovy: „Uvidíš sama.“ Tak teda jo.

Maršrutka nás nevyhodí na hlavní ulici, jak jsme očekávali, ale někde v centru. A jelikož jsme leniví, rovnou zdvíháme palec a necháváme se odvézt k odbočce na Udabno. A tam přestává legrace, aut jezdí pramálo, když už projedou, tak nezastaví, když už zastaví, tvrdí, že jedou jinam. Což je ale technicky nemožný, je tam jen jedna silnice vedoucí do jediné vesnice skrz pustinu. Kam by asi tak jeli?
Když už se konečně nasáčkujeme k jednomu týpkovi do auta, nějak se mu nezdá, kam že se to chystáme, 5 minut debatujeme nad Google mapou, já nerozumím jemu, on nerozumí mně, tak radši vystupujeme a stopujeme dál. Před náma zastavuje auto, o kterém si myslíme, že nezastavuje nám, ale nakonec zjistíme, že jo. Ruská rodinka se dvěma malými dětmi je ochotná kvůli nám přeskládat uspořádání celého vozu, ale je mi to hloupý, mají malé dítě v autosedačce a nechci, aby ho kvůli nám vyndávali, tak jím řeknu, že je OK, když si sednu Slávkovi na klín. OK to je prvních 5 minut, zbytek cesty trpíme oba. Je to mnohem dál, než jsem si myslela (nebo spíš cesta je v takovém stavu, že nedovoluje moc rychlou jízdu), snažím se rukama aspoň trochu odlehčovat, abych Slávka úplně nerozsedla, ale oba se modlíme, abychom už byli v cíli. Aby nám nebylo nepohodlno jen fyzicky, náš ruský řidič se velmi činí, aby nám udělal nepohodlno i psychicky, a to tak, že nám pokládá záludné otázky typu co si Češi myslí o Rusech. A teď babo raď! Diplomatická odpověď: „Víte… No… Jak kdo… Ale náš prezident, ten má Rusko hodně rád!“ Neskutečně se nám uleví, když konečně dojedeme konečně zaparkujeme v David Gareji. Klášter se skládá ze spousty kapliček a pokojů vyhloubených ve skále Gareja. Část z nich zasahuje na území Ázerbájdžánu, který je doslova za humny a Gruzie s ním kvůli tomu vede spor.
Celý „komplex“ je docela pidi, navíc spousta částí je uzavřených, protože mniši tu pořád ještě bydlí. Když se na to podíváte, je to vlastně takový středověký panelák. Máme to tedy prošlé razdva a vydáváme se do kopců mrknout se přímo na hranici a do Ázerbájdžánu. Upřímně, žádná změna, stejná pustina jako na gruzínské straně. Ázerbájdžánská pustina je možná ještě o něco smutnější.
20150808-DSC02502
Projdeme se po vršku hory Gareja, další byty vytesané ve skále pod námi už vynecháváme, po těhlech dvou víkendech bychom se pomalu uplatnili jako jeskynní architekti. Konečně se mi taky podaří vyfotit minivarana-maxiještěra, z kterého jste zatím viděli jen půlku. Dokud mu Slávek nenacpal GoPro přímo před čumák (nebo co vlastně minivarani-maxiještěři mají), dokonce mi i pózoval.
20150808-DSC02529
Tak ještě zapózujeme my, a dáváme se na ústup, zvědaví, jestli chytneme nějaké auto zpět. Je tu docela dost lidí, ale spoustu z nich sem přijela taxíky nebo s nějakou organizovanou túrou a pravděpodobnost, že nás svezou, je malá.
20150808-DSC02533
Stojíme tedy u silnice, dost mi to připomíná stopování z islandského Landmanalaugaru, ale to bylo ještě o trochu zoufalejší. Pamatuješ, Kubíčku? Za chvíli nám zastavuje auto se dvěma rakouskýma holkama, který jedou rovnou do Tbilisi, tak se přidáváme a svištíme si pouští zpět.

Po cestě zjišťujeme, že holky jsou studentky z Vídně, jsou tu na 14 dní, zítra se chystají na Kazbeg jako my. To, co zjišťujeme hlavně je, že si najaly taxík, aby je vozil celý den. Takže je tak nějak jasné, že se od nás bude očekávat nějaký příspěvek. Takhle jsme si to nepředstavovali, ale zas jsme fér, a tak holkám každý přispíváme 15 lari. Jak to shrnul Slávek: „Vídeň je pěkná a bydlení je tam drahý, tak se hodí tam mít známý.“

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s