Tvrdohlavý kůň, smradlavá voda a sovětský koloseum

Ráno jsem jak praštěná palicí. Zdálo se mi, že jsem byla těhotná, porodila jsem malýho křečka a pořád jsem ho někde ztrácela, takže noc byla dost frustrující, navíc mě všechno bolí a nikam se mi nechce. Představa celého dne stráveného v našem squatu mi ale dodá energii sbalit se a jet. Tentokrát jedeme na sever, pod třetí nejvyšší horu Gruzie. Abychom si stopování trochu ulehčili, jedeme asi 50 minut autobusem na konečnou na samý kraj Tbilisi a tam to rozjíždíme. Za chvíli zastavuje taxík. Jestli je něco při stopování otravné (samozřejmě kromě toho, když vám nikdo nezastavuje), tak když vám zastaví taxík. Takže hulákám, že nechceme taxík, ale vepředu už sedí nějaká ženská a celé osazenstvo vozu se tváří přátelsky, tak naskakujeme a doufáme, že nebudou chtít zaplatit. Popovezou nás na hlavní křižovatku a opravdu zaplatit nechtějí.

Po pár minutkách nám zastavují Dva Hodně Opálení Lidé (nehledejte za tím žádnou snahu vyhnout se rasistické narážce, prostě byli fakt opálení). Svezou nás dalších 30 km a omlouvají se, že už musí odbočit a nemohou nás vzít dál. Čekáme tedy asi PĚT minut a Slávek už začíná být nerudný – ano, takhle vás rozmazlí Gruzie. Zastavuje nám chlápek, který nás vyloží v centru Pasanauri. Stopařsky to není úplně výhodná pozice, navíc jsme evidentně atrakcí pro všechny místní muže, kteří nemají na práci nic lepšího než lelkovat a zírat na nás. I na takhle blbém místě nám ale během pár minut zastaví ruské auto, které už je sice okupováno čtyřmi lidmi, ale jeho rozměry nám dovolují namáčknout se vedle sebe a nemusíme tak opakovat včerejší zážitek, ze kterého mě ještě teď bolí svaly. Navíc se ani nedostaneme k trapné otázce, co si myslíme o Rusech, a zůstane jen u toho, že Praha je krásná. A navíc nás hážou až do cíle – městečka Stepansminda (dříve Kazbegi).

20150809-DSC02571

Plán je vyjít ke kostelu, který se nachází v horách nad městem, ale nejdřív musíme uspokojit naše hladové žaludky. Takže klasika, já lilky, Slávek maso, ani na to nečekáme hodinu. Zpoza mraků na nás dvakrát mrkne zasněžený vrcholek Kazbegiho a to je naposledy, co tohohle pětitisícového velikána vidíme. No, stejně se sem musím za rok vydat znovu a potrestat ho, tak si ho snad ještě užiju. V horách se úplně krásně dýchá, moje plíce po smogu z Tbilisi úplně zpívají a kdybych mohla, tak ten vzduch nějakým způsobem šňupu, abych ho do sebe dostala co nejvíc. Navíc je tu citelně chladněji, a tak poprvé po sedmi týdnech oblíkám během dne mikinu. Pocit chladu přestane, jen co se dáme na cestu. Po pár usupených krocích do kopce (kde jsi, má fyzičko?) se zase klasicky potíme jak psi.

20150809-DSC02573

Ještě, než začne závěrečné stoupání, potkáváme naše rakouský kámošky ze včera, které už si to štrádují dolů. No jo, se soukromým řidičem se jim to hvízdá. Potom se ještě prosmýkneme kolem koně, který tvrdohlavě stojí uprostřed cesty a odmítá uhnout a začínáme se škrábat přímo ke Kostelu Svaté Trojice.

 20150809-DSC02584

Cestou se dusíme prachem z projíždějících aut, je to tu pomalu jak na Václaváku a když se tedy dostaneme až nahoru, všude je spousta lidí a my se rozhodujeme jít ještě o trochu výš, kde není pro změnu nikdo.

20150809-DSC02588

Slávkovo nadšení pro pobyt v horách se vytratilo v momentě, kdy zjistil, že to vyžaduje taky chůzi směrem nahoru. Má dost a rozhodne se na mě čekat, než ukojím své vysokohorské potřeby. Při chůzi pořád výš a výš zjišťuju, že by byly pravděpodobně uspokojeny až v momentě, kdy bych stála 5047 m.n.m. až na samotném Kazbegu, takže se po chvíli chůze profackuju, proberu, uklidním, otočím a vracím se ke Slávkovi. Ten si mezitím udělal čínského kamaráda Gana, takže jsem mu moc nechyběla a možná jsem mohla jít až na ten Kazbeg.

20150809-DSC02610

Pokecáme s Ganem, vyměníme si cestovatelské tipy, zážitky, poprosíme ho, aby nám udělal fotku a jdeme ke kostelu. Okupuje ho asi polovina Gruzie, tak se tam radši ani moc nezdržujeme. Při našem odchodu tam míří svatba a pozorovat slečny na deseticentimetrových jehlových podpatcích balancujících na kamenité cestě je fakt pohled k nezaplacení.

20150809-DSC02631

Dolů se vydáváme tou nejkratší cestou. Vede přímo rovně příkrým svahem, nedovoluje normálně jít, spíš tak poklusávat. Když se nám to rozběhne moc, zachytáváme se o stromy (pokud tam nějaké jsou) a dole jsme cobydup. Už je šest, z Tbilisi nám to sem trvalo tři hoďky, takže je nejvyšší čas se vydat zpět, abychom nezkejsli někde po tmě.

20150809-DSC02644

V centru Stepansmindy panuje chaos, takže se postupně vzdalujeme, ale pořád nám nic nezastavuje. Slávek mi zakazuje stopovat kamiony, protože se podle něj do Tbilisi kamionem potáhneme 100 let. Ale já ještě kamionem nikdy nejela a hrooooooozně moc bych chtěla. A když něco fakt chcete, občas se to splní. Jako když nám asi po pěti minutách opravdu kamion zastavuje. Nemám ani ponětí, jak se do něj leze, ale nakonec se tam vyškrábeme. Řidič je Rus a jede až do Tbilisi. Hurá! Slávek usedá na postel, řidič mu nohy podloží novinama, evidentně má čerstvě vypulírovanou kabinu, a už si frčíme. Slávek špačkuje, že to je na nic, že jedeme pomalu, že se do Tbilisi dostaneme o půlnoci atd. Říkám mu, že jestli bude pokračovat, neudělám mu tortily. Zmlkne.

 20150809-DSC02650

Slávkovo jméno je pro Kamioňáka evidentně nepochopitelná věc, takže se mu snaží vnutit, že se asi ve skutečnosti jmenuje Alexander. Slávek se ale nedá, za svůj dvacetišestiletý život si je poměrně jistý, jak se jmenuje, a tak trvá na Slávkovi. Kamioňák se s tím nakonec smíří. Já mu chci udělat radost a tak místo obvyklé Káči říkám, že se jmenuju Kateřina. Radost mu to udělá, ale po zbytek cesty mě oslovuje Jekatěrino, což ale neudělá moc radost mně a pranic se mi to nelíbí. Asi po 10 minutách jízdy, cca 5 km od Stepansmindy, nás zastavují policajti. Nejdřív si myslím, že mají problém s tím, že nás je v kabině víc, než na kolik je stavěná, ale prostě nás jen zastaví a instrukce zní: „Čekejte.“ Tak čekáme.

Silnice se opravuje, takže pouští kamiony jen z jednoho směru. Vzhledem k tomu, že jsme v naší koloně druzí, asi si dost počkáme. Kamioňák nás uklidňuje, že to bude trvat asi 5 minut a opouští kabinu. Po 40 minutách to přestává být legrace. Slávek, zoufale toužící po tortilách, se drží a nic nekomentuje, ale vidím, že ho to stojí spoustu námahy. Po hodině už je to moc i na mě, a tak se s Kamioňákem loučíme, jdeme zkusit stopnout nějaké jiné auto a necháváme si ho v záloze.

Takže stopujeme nanovo, tentokrát starší (pravděpodobně) pár, který, díkybohu, jede až do Tbilisi. Přece jen už se připozdívá a stopovat někde za tmy se mi moc nechce. Po chvíli zastavujeme „natankovat“. Ne benzin ale smradlavou vodu, která se valí z kopce po takové oranžové lesklé skále.

20150809-DSC02668

Páreček nám v autě hned nadšeně nabízí, ať ten poklad ochutnáme. Bylo to fuj. Smrdělo i chutnalo to jako shnilá vejce, ale evidentně to má nějaké blahodárné účinky, protože Pan Páreček to neustále popíjí, hrozně si pošušňává a v kufru vezeme další čtyři lahve. Paní Párečková je z nás celá paf a musí si nás dokonce i natočit. Za pár minut zastavujeme znova, tentokrát v Sovětském Vyhlídkovém Amfiteátru (ten název jsem si vymyslela, ale určitě se to musí jmenovat nějak podobně). Představte si, že se nacházíte na horské silnici, okolo vás třítisícovky, pod vámi kaňony, všechno to vypadá úchvatně, nějak takhle:

20150809-DSC02687

A oni uprostřed vší týhle nádhery museli vyprdnout Pidikoloseum s mozaikou pravděpodobně hrdinských gruzínských výjevů, která slouží jako vyhlídka. A nebyly bychom v Gruzii, aby uprostřed nebyl stánek, tentokrát s ponožkama.

20150809-DSC02677

Pak už ale jedeme čáru a nutno podotknout, že Pan Páreček má opravdu “ koule.“ Neubráním se vzpomínce na jízdu maršrutkou do Batumi. Hádám, že Párečkův oblíbený film je Rychle a zběsile. Všech 239 dílů. Chvíli s náma diskutuje, že opravdu nepotřebujeme pásy, pravděpodobně to bere jako urážku svých řidičských schopností. Ale my se nedáme, když už jsme se zase po dlouhé době ocitli v autě, které pásy vůbec má, nic, a tím spíš šílený řidič, nás neodradí od jejich použití. Aby byl maršrutkový zážitek umocněn na maximum, posloucháme na plný pecky gruzínský disko. Do Tbilisi ale přijíždíme ještě před půl desátou, o čemž se nám v sedm hodin, kdy jsme byli zaseklí v kamionové koloně, ani nesnilo.
Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s