Kroupy, anděl a kulky

Ráno musíme vstávat už v sedm, poprvé jsme fakt vázaní na nějaký konkrétní čas, protože v deset nám letí letadlo. A to na rozdíl od maršrutek jízdní řád dodržuje. Už od prvního týdne, co jsme tady, se Slávek snaží zamluvit letenky, abychom se do regionu Svaneti nemuseli tlouct devět hodin autobusem. Po čtrnácti dnech intenzivní komunikace se mu to nakonec povedlo booknout tam i zpět na náš úplně poslední víkend v Gruzii.

Čím víc se to blíží, tím míň si jsem jistá, že budeme mít v Mestii a okolí co dělat celé čtyři dny. Slávkovo „turistické“ vybavení totiž rozhodně neumožňuje žádné dlouhé treky. Nakonec se tedy domluvíme, že jeden let nám stačí, rušíme ten zpáteční, a naše plány pro nadcházející víkend jsou značně nejasné. Jediné, co jasné je, je právě onen let, takže v osm hodiny stojíme netrpělivě v centru Tbilisi u McDonalda a čekáme na náš bezplatný odvoz na letiště v Natakhtari. Světe div se, odjíždíme skoro na čas a za chvíli už sedíme v odletové (pravděpodobně i příletové) hale. Letiště je legračně malinkaté, ale na všechny bezpečnostní předpisy se přísně dbá. Takže nám zváží a zrentgenují zavazadla, moje vývrtka i nůž projdou, Slávkovi zabaví příbor. I bezpečnostním rámem projdeme, i když je trochu podezírám, že nefunguje. A všechno trvá neskutečně dlouho.

20150814-DSC02932

Když tuto proceduru absolvuje všech 20 cestujících, je čas přesunou se k letadlu, které je jediný stroj na celé letištní ploše. Nachází se asi 100 metrů od nás, ale není nám dovoleno k němu dojít, takže se celá naše skupina skládá do auta, aby se z něj po 30 vteřinách jízdy zase soukala ven. Letadélko je malinké, školení o bezpečnosti provede sám pilot, který mluví jen rusky a má u toho hrozně zalomenou hlavu, protože strop je moc nízko na to, aby stál vzpřímeně.

20150814-DSC02939

A pak už si letíme. Nejdříve jsou pod náma jen pole, ale postupně se dostáváme do hor. V dálce se majestátně tyčí Kazbeg, takže si ho konečně můžu prohlédnout. A vůbec pohled na všechny hory je úchvatný. Tím, jak letíme nízko, je máme vlastně i vedle sebe, ne jen pod sebou a je to báječný pocit. Asi po 50 minutách přistáváme v Mestii na letišťátku Krále Tamary.

20150814-DSC02967 20150814-DSC03011

Míříme do centra Mestie, je to asi dva kilometry a má lenost tu stále nabírá na obrátkách, jelikož i teď zdvíhám palec a do centra se necháme pěkně dovézt. Je 11:31 a v turistických informacích mají od 11:30 pauzu. Naštěstí jen do 12. A paní slouží ke cti, že opravdu ve 12 přichází. To je ale taky poslední věc, která jí ke cti slouží, protože pak nás akorát nakrmí dezinformacema (což bohužel zjistíme až později). Vybaví nás mapou pro zimní lyžařské túry, která (jak bohužel také zjistíme později) stojí úplně za houby. Levné lety z Polska, Čech a dalších koutů světa zavinily překvapivý příliv turistů do Mestie, nikdo na to nebyl připraven, a tak jim letní mapy pravděpodobně došly. Ze tří navrhovaných jednodenních tras v okolí Mestie (ledovec, lanovka na kopec, jezero v horách) volíme jezero Koruldi. Před cestou se ještě posilníme v restauraci s obsluhou sestávající ze samých spících pan, takže za hoďku jsme konečně vyřízení a můžeme vyrazit. Já si na cestu kupuju džusík na osvěžení, protože po cestě je podle paní z íčka spoustu pramenů, takže vody netřeba.

20150814-DSC03022 20150814-DSC03034

A tak začínáme stoupat. Kdyby nebylo 40 stupňů, pravděpodobně by nám s každým vylezeným metrem mrzl úsměv na rtech, takhle se nám úsměv na rtech spíš roztékal. Stoupání i vedro jsou vražedné a voda samozřejmě nikde. Asi tak každých pět kroků se zastavuju, odpočívám a chci to otočit. Nějaká vnitřní síla mě ale pořád táhne nahoru a tak šlapu. A šlapu, a šlapu, a šlapu. Asi 100 metrů před cílem jsem už tak vyčerpaná, že s krosnou na zádech padám do trávy, obličej zabořený do země a na hranici totálního vyčerpání sbírám poslední zbytky sil, abych vyšla ještě ten kousíček ke křížku. Slávek už mezitím sonduje, jak je to s vodou. Zjišťuje, že blbý, ale mně je v tu chvíli všechno fuk. Zahazuju krosnu, hroutím se do stínu a nedělám nic.

20150814-DSC03066

Po chvíli se trošku seberu a začnu řešit náš problém s vodou. Z druhé strany kopce sem samozřejmě vede silnice, takže Gruzínci si sem nahoru pěkně vozí prdelky. A proto vyhodnotím, že pokud mají nějakou vodu, budou jí moct postrádat. Nasadit zkroušený výraz mi nedává zas tolik práce, vlastně už ho mám i tak, a vydávám se ke skupince Gruzínců. Ptám se, jestli mají vodu. Říkám, že jsem slabá. Žádný problém, pojď k nám do auta, něco ti dáme. Ty si tu sama? Ne s kamarádem. Tak ať jde s námi on, ty zůstaň tady. Ještě se mi dostane lékařské prohlídky, dostanu pod jazyk dvě pilulky a Slávek se po chvíli vrací s litrem a půl. Mně mezitím vedle hlavy přistane další poloplná láhev z vodou. Nechápu, přiletěla z nebe. Zázrak.

20150814-DSC03064

Za chvíli se ke kříži připlahočí tři Gruzínci, kteří sem překvapivě nevyjeli autem a taky se shánějí po vodě. Dělíme se o tu naši a přemýšlíme, co dál. Podle Gruzínců by měl být někde poblíž pramen, chystají se taky spát u jezera, tak se domluvíme, že půjdeme společně a za chvíli vyrážíme. Pramen opravdu není daleko. Kdybychom to věděli, asi bychom tolik nešíleli. Naopak jezera docela daleko jsou. Ale cesta ve společnosti Gruzínců nám docela rychle uteče a za hoďku a půl jsme u jezer. Nebo spíš u jezírek, takových loužiček.

20150814-DSC03120 20150814-DSC03132

Jen co přijdeme, začne pršet. Je to divné, protože nad náma žádné mraky nejsou a svítí sluníčko, ale déšť sílí. Gruzínci se rozhodují jít spát zpět ke kříži, nás by už nikdo nedostal jinam ani párem volů, a tak stavíme stan. Aby nám to šlo líp, začnou v průběhu ještě padat kroupy.

20150814-DSC03166

Když konečně to naše veledílo dokončíme, vlezu dovnitř a zjišťuju, že tam jsou obrovské louže vody (dost podobné těm „jezerům“ okolo nás), takže stan zase bouráme, vyléváme a stavíme znovu. Všechno máme mokré, takže se snažíme přeměnit stan na sušárnu, večeříme chleba namazaný sýrem a přikusujeme k tomu sýr.


Večer, když už se setmí, se nám vůbec nechce ven z vyhřátých spacáků, ale doufáme, že budou pěkně vidět hvězdy. Vyrážím na průzkum, stejně potřebuju čůrat. A hned musím tahat Slávka taky ven. Pohled na nebe je úchvatný. Poprvé v životě vidím mléčnou dráhu a nebe je fakt úplně poseté hvězdama, tolik jsem jich nikdy neviděla. Slávek fotí, já čekám na zbytky perseidů (které padaly ve středu, kdy muselo být v Tbilisi samozřejmě asi potřetí za celé dva měsíce, zataženo). A fakt pořád padají.

20150814-DSC0318720150814-DSC03210

Pak už teda jdeme spát, já jsem tak hotová, že s usínáním nemám problém a očekávám, že se probudím až ráno. Uprostřed noci ale najednou Slávek chytne rapla a udělá nějaký hrozně divný rychlý pohyb. Vyděsí mě k smrti, nejsem daleko od infarktu. Prý odháněl zvíře, které se mi hrabalo v batohu. Slyšíme ho pak i za stanem. Srdce mi v pravidelném rytmu vyskakuje z hrudníku ven, takže nemůžu usnout a pořád poslouchám, co nás to obtěžuje za tvora. Po děsivé noci s medvědem na Ukrajině jsem na tyhle věci hodně citlivá. Zvíře si ale jen tak šustí za naším stanem, nemůže být velké, protože ani nedupe a nefuní, takže když se mi konečně podaří vrátit do jakžtakž normální tepové frekvence, znovu usínám. Ráno je krásně, a tak si dáváme na sluníčko sušit všechno, co máme mokré (což je skoro všechno, co máme).

20150815-DSC03234

Původní plán sejít dnes zpět dolů do Mestie a jít 12 km k ledovci přehodnotíme hlavně proto, že jsem líná. Místo ledovce se rozhodneme jít ještě výš nad náš stan, tam, kde je sníh. Na něm jsme za dva měsíce v Gruzii ještě nestáli. Nakonec tam fakt dojdeme, ale je to velká legrace. Poslední úsek je hrozně prudký a skládá se z takových minikamínků, které se ze všechno nejvíc podobají rejži. Slávek leze po čtyřech a pravděpodobně mě hrozně nenávidí, ale já ho pořád ženu výš, až se dostaneme někam do 3000 metrů.

20150815-DSC03248

Očekávala jsem, že tam budou výhledy na Ushbu, mohutnou horu na kterou jsme koukali včera při cestě k jezerům. V cestě nám ale stojí ještě jeden kopec, Slávek už nikam nechce, já nejdřív zvažuju, že si ještě kousek vylezu, zase mě to táhne výš a výš jako vždy, když jsem v horách. Nakonec ale zvítězí zdravý rozum, jdu se Slávkem dolů a naučím ho bruslit v suti. Zpátky u stanu jsme cobydup, balit se nám nechce, ale musíme a ve dvanáct už vyrážíme na cestu dolů, na kterou se vůbec netěšíme.

20150815-DSC03268

Jediným světlým bodem je pramen, u kterého se osvěžíme šumákem a pak nás čeká nekonečné klesání zpět dolů do Mestie. Je nám vedro, bolí nás nohy a kopec nemá konce. Nakonec se do Mestie doplahočíme a jediná naše myšlenka je dát si něco k jídlu. Slávek vybírá restauraci hned na náměstí, protože mají pudink a on na něj má chuť. Jídelníček si radši obstaráme sami a napočtvrté k nám konečně přijde i číšník. Pudink nemají, khinkali nemají, brambory nemají, čokoládový dort nemají. Nakonec Slávek dostane dvě pidimasíčka s nechutnou rejží a já brkaši z prášku smíchanou se sýrem. To jsme si pošmákli.

To byla tedy definitivní tečka za naším pobyte v Mestii, mizíme k moři. Ani moc nevíme kam, jestli na sever do Anaklie, nebo trochu jižněji do Kobuleti. Priorita je teď ale dostat se do Zugdidi. Z Mestie vede pouze jedna silnice a Zugdidi, první větší město na trase, se nachází 130 km daleko. Autům se zastavovat nějak extra nechce a tak čekáme NEOBVYKLÉ  čtvrt hodiny. Potom nám zastavuje týpek, který jede jen kousek, ale stejně se mu nasáčkujeme do auta a necháme se popovézt, ať už jsme konečně pryč z Mestie, kde jezdí hlavně drahé 4×4 taxíky, které rozváží bohaté turisty po okolí. Asi po 5 kilometrech dojde našemu řidiči benzin a chcípne mu to uprostřed silnice. Tak mu poděkujeme, necháme ho v tom, já přivřu Slávkovi palec do dveří a jdeme stopovat dál. Vzhledem k tomu, že Slávkův stopovací nástroj je momentálně nepoužitelný, je to pouze na mě. Za chvíli zastavuje chlápek, který nás popoveze asi dalších 5 kilometrů, pokud to takhle půjde dál, nedostaneme se do Zugdidi ani zítra.

Stopujeme u nějakého zatuchlého příkopu a když nám konečně zastavuje auto a řidič přátelsky pokyvuje hlavou, že: „Zugdidi, Zugdidi,“ máme vyhráno. Nebo si to aspoň myslíme. Skoro okamžitě usínáme, a když se probouzíme, pohledem na mapu zjišťujeme, že jsme ujeli asi 10 km. Naše posádka je tentokrát Řekofil a Vodopádomilka. Řekofil ne proto, že by měl rád Řeky, ale proto, že pokaždé, když přejíždíme po mostě nějakou říčku nebo potok, nadšeně hlásí, jak se jmenuje. Jeho paní zas tabletem fotí každý vodopád, který potkáme. Řekofil  jezdí na gruzínské poměry hrozně pomalu a opatrně, i když nutno uznat, že silnice z Mestie do Zugdidi je šílená. Kromě slalomu mezi kravami tu přibývá další překážka – kameny, které padají z okolních svahů a překáží na silnici. I tak mi ale v tom autě hydrologů přijde, že mi život protéká mezi prsty, a že v tomhle autě pojedu snad věčně. Řekofil si trošku napraví reputaci, když nám koupí v půlce cesty nanuky. Když se nás potom chystá vysadit v centru Zugdidi, už se pomalu stmívá a já trochu šílím z toho, že nevím, jestli se ještě vůbec dostaneme k moři a jestli najdeme nějaké místo, kam postavit stan. Říkám tedy Řekofilovi, že jedeme do Anaklie a on na to, že on jede do Anaklie taky. To už si reputaci napravil 100% a já ho od té doby miluju. Vysadí nás kousek od pláže a ještě zaloví v kufru, aby nám dal litr vína, které sám vyrobil. Anděl.

V Anaklii je vedro k padnutí, vydáme se hledat obchod, abychom si koupili aspoň chleba. To se ale zdá jako nesplnitelná mise, nakonec uspějeme až v posledním krámě na kraji Anaklie, kupujeme ještě nějakou pomazánku a sůši a vydáváme se uklidit se stanem někam do tmy. Projdeme celou plážovou promenádu, přelezeme plot a ocitáme se na pláži za městem, kde se všude válí odpadky, ale nejsme tam alespoň tolik na očích. Stavění stanu na pláži je legrace, kolíky v jemném písku skoro nedrží, takže je tam máme zapíchané dost fórově.

20150816-DSC03271

Protože lepíme jak mucholapky, jdeme se vykoupat do moře. Je 10 večer, voda je krásně teplá a ani ne tolik slaná, takže na nás nezůstane slaná krustička a přijdeme si aspoň o trochu čistší. Vyžahneme Řekofilovo víno a spí se nám krásně. Dokud nás ráno neprobudí kapky bušící na náš stan, které následně vystřídají kulky. Někdo si šel prostě za náš stan zastřílet. Když ustane déšť (kapek i kulek), vydáváme se na oficiální anaklijskou pláž vykoupat se v moři a  konečně se osprchovat.

Když se vrátíme do stanu, spustí se bouřka, takže jsme tam uvězněni a přemýšlíme, co dál. Předpověď je špatná pro celé pobřeží, tak se rozhodujeme vrátit se zpět do Tbilisi. Ještě předtím si ale projdeme celou Anaklii, která je dost divná. Pravděpodobně se z toho snaží vybudovat nové luxusní letní letovisko, ale moc lidí tam zatím nejezdí, spoustu projektů nebylo dokončených, takže kromě dvou velkých hotelů je tam spoustu rozestavěných budov; krásná promenáda okolo pláže, kde ale skoro nikdo není; opuštěný čínský palác, jehož účel nechápu; moderní most přes řeku Inguri; pravděpodobně vyhlídková věž, kam se nesmí a kterou jsem překřtila na Velké A Malé Pysky. A potom festivalový areál – na začátku srpna tu proběhl velký hudební festival a pozůstatky po něm tam pravděpodobně zůstanou až do příštího festivalu.

20150816-DSC03305 20150816-DSC03318

Chtěli jsme se někde najíst, ale v Anaklii asi není ani žádná restaurace, míříme tedy k jednomu z bister a já se ptám Slávka, jestli ho po včerejším sestupu ze tří tisíc bolí PRDEL. „Á, slyším češtinu, takže krajani,“ ozve se za námi. To jsem se teda uvedla. Pám pracuje v Zugdidi, přijel si do Anaklie zaplavat, plánuje jet za hoďku zpět a stavit se někde na oběd. Vnutíme se mu do auta, spěcháme sbalit stan a za hoďku se opět potkáváme a konečně taky představujeme. Pavel pracuje pro EU v rámci mise, o které shodou okolností píše Slávek diplomku. Frčíme si s ním do Zugdidi, a zastavujeme v restauraci utěšit naše ukňučené žaludky. Evidentně jsme se Slávkem prokletí, protože v restauraci opět nemají skoro nic z toho, co chci já. To, co chce Slávek sice mají, ale ani po dvou hodinách mu to nepřinesou. Takže odcházíme, Pavel nás zaveze na Drive, aby Slávek uspokojil svůj žaludek aspoň dvěma čízy s hranolkami a pak nás háže za město, aby se nám dobře stopovalo do Kutaisi.

Úspěšní jsme za chvíli a už si svištíme. A pokud tentokrát píšu svištíme, je to opravdu svistot. Není výjimkou, že na tachometru vidím 180. Nutno podotknout, že nejdeme po dálnici. Po cestě nám kupuje kolu a nějaké pečivo, které je sice dobré, ale ještě jsme plní z oběda, takže to, co se mu možná může jevit jako naše upejpání, je ve skutečnosti snaha neudělat si ze žaludka mrzáka. Ze slušnosti do sebe tedy každý natlačíme jeden kousek a Závodník nás háže až za Kutaisi, přímo na výpadovku na Tbilisi. Zbytek pečiva dostáváme sebou, asi kdybychom stopli nějakého lakomce (což je ale v Gruzii velmi nepravděpodobný).

Po pěti minutách nám zastavuje další auto. Ani moc nevím, kam až řidič jede, ale nastupujeme a uvidíme. Ukazuje se, že jede až do Tbilisi, což je úplně nejlepší věc. Je to 234 km a jedeme to dlooooouho. Řidič se jmenuje Anu, nepatří mezi nejrychlejší, zato patří mezi nejpovídavější. Jakým způsobem jsem vydržela udržovat konverzaci v gruzínštině po celou dobu cesty je mi doteď záhadou, ale probrali jsme fakt úplně všechno. Kolik váží náš stan, pro kolik je lidí, co bychom dělali, kdyby nám nezastavil, kde pracuje, jestli mám děti, jak jel do Turecka a dva dny nespal, kde všude jsme byli v Gruzii, jaké máme v Čechách náboženství, jestli je Slávek můj manžel, jaké máme rádi jídlo, jestli máme řidičák, jaké máme rádi pití, jestli kouříme, jaké máme auto a kdy jsme se narodili (moje oblíbená část – Anu nejdřív pantomimicky předvedl porod a potom na telefonu napsal rok, kdy se narodil). Moje nejméně oblíbená část nastala, když Anu zjistil, že umím trochu španělsky, vytočil mi svého kamaráda, který žije 10 let ve Španělsku a prý, ať si s ním pokecám. Perné chvilky. Po cestě nám Anu kupuje čaj servírovaný brčkem a tím pádem následujících 40 minut absolutně nepitelný.

Nakonec nás hází až přímo před náš dům, vyměňujeme si čísla a domlouváme se na další den na pivo. Které neproběhne. Tímto se Anuovi oficiálně omlouvám byl fakt hrozně hodný, ale strávit s ním další perné gruzínské chvíle už je nad moje síly.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s