První postřehy ze Švýcarska aneb pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Tak už jsem zase pryč. Odjela jsem na Erasmus do Švýcarska. A protože to je ve Švýcarsku, nesmí se tomu říkat Erasmus. Švýcarsko se totiž snaží dávat od EU ruce pryč, jak jen to jde. Takže jsem prostě odjela do Švýcarska studovat. Budu tu do Vánoc, ale v polovině semestru máme čtrnáct dní prázdnin, tak pojedu domů. Musím, protože jsem do kufru nenacpala zimní oblečení, navíc by mi přestalo platit pojištění. A taky chci.

Cesta do Švýcarska byla v pohodě. Jela jsem autobusem v 11 večer z Florence a kdybych neměla značně nadrozměrná zavazadla, bylo by to ještě lepší. Rozhodla jsem se totiž s sebou vzít kolo, abych neutrácela za MHD. Student Agency vám ho přepraví jen za 150 Kč, ale musí být v krabici. Což mi přidělalo na čelo spoustu vrásek (a že už teď jich tam je!). Protože to znamenalo, že ve Švýcarsku budu muset kolo nejenom složit, ale ještě se zbavit té obrovské krabice.

20150831-IMG_20150831_215150

Takže plán byl přijet do Švýcarska, hned na autobusáku kolo složit, krabici někam šikovně odstranit, kolo někam šikovně zaparkovat, jít se s kufrem ubytovat a pro kolo se vrátit. Když jsme ráno přijeli do St. Gallen (malého města kousek od Bodamského jezera, kde teď budu bydlet), nerozhlížela jsem se vůbec po krásách mého nového bydliště, ale snažila jsem si zapamatovat, kde jsou jaké kontejnery a kam až půjdu se svojí gigabednou. Tak vznikl i můj první dojem ze Švýcarska – kontejnerů tu není moc! A takové na tříděný odpad, jako známe z Čech, tu nejsou vůbec. Takže vystupuju z autobusu, řidiči mě s mým kufrem a obří bednou zanechávají s pobavenými úšklebky osudu, já vyhrnuju rukávy a jdu na to. Překvapivě mi to netrvá zas tak dlouho, jen levou šlapku ne a ne přidělat. Pořád mi vypadává ze závitu. Jdu tedy na pravou, tu zvládnu hned a s levou se mořím dalších deset minut, než mi dojde, že když je to opačná šlapka, bude opačný i závit. Sem to ale hlavička!

Do hodiny je tedy všechno smontováno, nechávám kufr i s gigakrabicí na chodníku a jdu hledat místo, kam zaparkuju kolo. Všude tu jsou cedule se zákazem stání pro kola, tak nevím, co mám dělat. Vzhledem k tomu, že je tu koly obsypaný každý plot i zábradlíčko, zamykám kolo profesionálně rovnou pod ceduli se zákazem a jdu se vypořádat s bednou. Bez kola už aspoň není tak těžká, takže beru do jedné ruky kufr, do druhé ruky bednu a vyrážím k popelnici, kterou jsem si vyhlídla ještě z autobusu. Gigabednu o ní opírám a mizím. Jsem se sebou dost spokojená. Jsem ve Švýcarsku hodinu a už jsem dvakrát porušila pravidla.

Mířím do školy, kde mi předají klíče, pár důležitých a hromadu nedůležitých informací. (Třeba jak si koupit jízdenku na emhádéčko. Prosím? Dopravit to kolo až sem mě stálo tolik úsilí, že nehodlám dát za emhádéčko ani cent, nebo jak se ty miminka od franků jmenujou). Takže já, má krosna a můj kufr (který si do gigantičnosti nezadá s bednou a ještě ke všemu je pěkně těžký) vyrážíme k našemu novému domovu. Třetí patro. Výtah nikde. Kdože si stěžoval na placený výtah v Gruzii? Bylo to lepší než nic. Nechávám tedy obrkufr dole a jdu obhlédnout terén. Překvapí mě, že na schránce už je moje jméno. Byt vypadá prázdně, můj pokoj je až na konci chodby a je velký. I postel je velká. Mohla bych tu pořádat taneční lekce. Samotné mi tu asi bude chvílema smutno.

20150905-20150905_134015_HDR

Vracím se dolů pro obra a schůdek po schůdku ho oběma rukama vytáhnu až nahoru. Když se zabydlím a udělám průzkum, kde najdu nejlevnější supermarket, vracím se pro kolo a jedu do Aldi. Ceny nejsou zas tak strašné, jak jsem čekala, takže nakupuju nějaké základy a u pokladny nemile zjistím, že neberou Mastercard, jen Maestro. Cestou zpět bloudím a dojíždím v dešti. Kolo parkuju ve sklepě, což není vůbec jednoduchá mise, protože držet zároveň kolo, kterému se chce ujet z příkrých schodů dolů a těžké dveře od sklepa, je výzva i pro tak multitasking zdatnou ženu jako jsem já.

Doma dovybalím a zjistím, že mi zástrčka od notebooku nepasuje do zásuvky. Vzhledem k tomu, že moji spolubydlící jsou dva nemluvní Asiaté, večer bez notebooku se jeví jako něco, co s mojí melancholicky tesknící náladou nejsem schopná překonat. Venku lije jako z konve.  Elektro je vzdálené 3,5 km. Opět absolvuju sklepní souboj s dveřmi, schody a mým kolem a vyrážím. Do Furstu (obchodu s elektrem) dojedu jako zmoklá slepice deset minut před zavíračkou. Mladý prodavač je natolik taktní, že si nevšímá toho, že vypadám jako tatínek z Obecné školy a ochotně mi přináší redukci, kterou potřebuju. Tři stovky v pytli. Možná jsem se mohla trochu zajímat o to, jaké zásuvky tu mají. Po příjezdu zpět si píšu Ježíškovi o blatníky. Podle táty jsou pro slabochy, podle mě se občas docela hodí.

Zbytek týdne proběhl tak nějak normálně, zařadili nás do jednotlivých Sprachkursů. I přes to, že jsem teď víc jak půl roku německy nekvákla, mě na základě testu šoupli k těm nejpokročilejším, které učí sympatický starší pán s kravatou s Mickey Mousama.

Několik postřehů, které jsem zatím získala:

  • Nikomu tady nesmím říkat, proč jsem si vybrala St. Gallen. Volba na toto město padla proto, že se jednalo o jediné místo z nabídky VŠE, kde se dá studovat v němčině a výuka končí už před Vánoci, takže budu mít celou zimu na lyžování. Když mi tu ostatní výměnní studenti vypráví, že se na St. Gallen snaží různými způsoby dostat už tři roky, nebo že pokud má člověk v životopise zkušenost odsud, dostane určitě kdekoliv místo, dělám, jako že to mám stejně.
  • Nakonec je tu fakt draho. Jít si nakoupit třeba do pekárny vůbec nepřichází v úvahu. Nedejbože jít do hospody na pivo. Ve studentském baru, který má dotované ceny přímo pro studenty univerzity stojí půllitr piva 130 korun (a to ještě lahvového, točeňák vás přijde na dvě stovky). Od švýcarské vlády sice dostávám stipendium, to ale nepokryje ani měsíční náklady na nájem.
  • V bytě nás má být pět, zatím jsme jen čtyři. Argentinka Agustina, Japonka Yu a Japonec Daisuke. První den hned po příjezdu, když jsem se chtěla nadšeně seznamovat, mi Daisuke celý zaskočený radši zabouchl dveře před nosem. Ale myslím, že si na mě zvykne.
  • Japonců je tu celkově asi nejvíc. V našem Sprachkursu jsou dva, ale musí tam být omylem. Vůbec nic neumí a jejich univerzální odpověď na všechno je „Zimmer.“ Takže děláme doplňovací cvičení, Daisuke má doplnit slovo do věty Wir…………………… uns für Ihr Angebot, tak tam hned prskne Zimmer. O pár minut později přiřazujeme k různým popiskům z nabídky slova Corporate Identity, Vision, Philosophie a Strategie a na to Chan popisek opět označí jako Zimmer. Jsem zvědavá, co se bude dít příští týden.
  • I tady, takový kousek od domova, člověk narazí na zeměpisné ignoranty. Jako když včera náš mikymausí učitel ze Sprachkursu považoval za samozřejmé, že umím maďarsky, když jsme přece sousedi.
  • Univerzitní kampus je na kopci, takže jsem se zatím neodhodlala jet tam na kole. Zatím jsem tam šla třikrát a pokaždý jsem se strašně ztratila. Jednou dokonce tak, že jsem šla po nějakých schodech, které končily zamčenou brankou. Už tak jsem šla pozdě, vracet se mi nechtělo, tak jsem se rozhlídla doleva, doprava a branku přelezla. Měla jsem se rozhlídnout i nahoru, protože to bych si všimla dělníků na střeše, od kterých jsem za svůj výkon sklidila aplaus.
  • V našem bytě není nic ponecháno náhodě a asi se počítá s tím, že sem přijedou pětileté děti. Máme tu velký šanon, ve kterém jsou návody jak mýt nádobí, jak si ustlat postel, jak větrat, jak vařit, jak uklízet…

20150901-IMG_20150901_095156

Reklamy

2 thoughts on “První postřehy ze Švýcarska aneb pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s