První týden ve Švýcarsku

Už je to deset dní, co jsem stála se svou bednou na autobusáku v Gallenu. Hrozně to letí. Co se za tu dobu událo?

Konečně jsem našla pořádnou běhací trasu. Gallen je město, které je skříplé mezi dvěma kopci, a proto se tu těžko hledá nějaká trasa, která by nebyla do kopce. Takže jsem běhala po naší ulici sem a tam. To, upřímně řečeno, nebyl vůbec žádný špás. Tento týden jsem ale objevila, že pokud se člověk vydá po schodech přímo za naším domem, dojde ke „Třem jezerům“. Uvozovky jsou naprosto na místě, protože se jedná spíš o takové tři rybníčky než jezera. Dá se okolo nich ale  perfektně běhat. Jediná překážka je právě těch 600 schodů. Můj cíl je všechny ty schody jednou vyběhnout, ale zatím jsem ráda, když nahoru aspoň dojdu bez zastavení.

20150908-IMG_20150908_162353_HDR 20150908-IMG_20150908_162801_HDR 20151214-IMG_20151214_150644_HDR

Konečně mám rozvrh. Ve Švýcarsku vám opravdu nic neulehčí, Takže místní systém zápisu předmětů je podle mě nejunikátnější na celém světě. Nezáleží totiž na rychlosti, s jakou na vybraný kurz kliknete, jako například na Karlovce. Nezáleží ani na nějaké tajuplné vyšší moci, která vám kurzy přidělí podle záhadného klíče jako na ekonomce. Studenti dostanou 1000 bodů a ty musí na jednotlivé kurzy vsadit. Je úplně na vás, kolik na který kurz vsadíte. Čím víc ho chcete, tím víc musíte vsadit. Poté, co všichni vsadí, rozdělí se volná místa v kurzu mezi ty studenty, kteří přihodili nejvíc. Sázky se takhle uzavírají postupně ve třech kolech. Nejsem si úplně jistá, jestli tímhle vedou studenty spíš k zodpovědnosti a rozvážnosti nebo ke karbanu, ale ve druhém kole jsem konečně uspěla a mám zapsaných všech 26 kreditů, které potřebuju.

Aby těch zmatků nebylo málo, je pobyt ve Švýcarsku spojený se spoustou papírování. Takže pokud jsem si v Čechách stěžovala, že jsem toho musela hodně oběhat, ještě než jsem sem vůbec jela, neměla jsem v té době ještě tušení, co znamená švýcarská byrokracie.

20150910-IMG_20150910_212538_HDR

1. kolo – důkaz o tom, že jsem studentka

Na všech úřadech musím prokázat, že jsem studentka Univerzity St. Gallen. Takže si musím vytisknout potvrzení o imatrikulaci a všem ho pravděpodobně na potkání ukazovat. Teď se ale dostáváme do Hlavy 22, protože tisknout můžu až v momentě, kdy mám studentskou průkazku, studentskou průkazku dostanu v momentě, kdy se zaregistruju na radnici a na radnici se můžu zaregistrovat, jen pokud mám důkaz, že jsem studentka.

2. kolo – povolení k pobytu
Do čtrnácti dnů po příjezdu musím vyplnit registraci a zažádat o povolení k pobytu. To už jsem provedla na radnici. Dost mě zaskočilo, na co všechno se mě ptali, přišla jsem si jak nějaká žadatelka o azyl. Musela jsem říct, jak se jmenují moji rodiče, dvakrát jsem byla dotázána, jestli jsem opravdu svobodná, jestli nemám děti, co jsem dělala posledního půl roku, na jaké adrese jsem se zdržovala poslední rok, jestli mám v St. Gallenu své jméno napsané na dveřích, na zvonku a na schránce a jak se jmenují všichni moji spolubydlící. Vzhledem k tomu, že jim říkám Japonec, Japonka, Argentinka a Člověk, Který Ještě Nepřijel A Podle Jména Nevím, Jestli Je Kluk Nebo Holka, nemohla jsem sympatické slečně za přepážkou moc posloužit. Nakonec jsem si vzpomněla, že jsem si schránku fotila na blog, takže jsem paní úřednici ukázala můj blogísek a hned bylo všechno v pořádku, Povolení k pobytu by mi mělo přijít do tří týdnů.

3. kolo – důkaz o tom, že jsem pojištěná
Opět na radnici, tentokrát jen na jinou přepážku. Teď se dostává do hry ten papír, který mě stál tolik sil v Čechách v Komerčce. No, abych to zkrátila, vůbec jsem chudáka bankéře nemusela přivádět do rozpaků, protože i když tady Evropskou Unii každý nesnáší, zdravotní pojištění evropských občanů uznávají, takže jediné, co po mě chtěli, bylo vidět moji modrou kartičku.

4. kolo – nájemní smlouva
Registrace a podpis smlouvy s pronajímatelem mého bytu, což je škola. Opět musím vyplnit nepočítaně papírů, sepsat seznam všeho, co se nachází v mém pokoji, společně se spolubydlícími sepsat inventář celého bytu, společně jej podepsat a odnést do kanceláře, která se stará o školní byty.

5. kolo – studijní smlouva
Předměty, které tu budu studovat, musím mít schválené jak od St. Gallenské univerzity, tak od ekonomky, takže teď musím sepsat studijní smlouvu, nechat si jí podepsat tady, poslat ji podepsat do Čech a odevzdat ji opět tady.
Všechny vyřízené dokumenty potom musím naskenovat a nahrát do online systému, takže si umíte představit, jak tu teď trávím volný čas. No a za všechno se samozřejmě platí. Pokaždé, když se dostanu v té šílené byrokracii na vyšší level, objeví se další administrativní poplatek, který je potřeba zaplatit. Jen pro ilustraci. 250 franků pro Školní správu nemovitostí za to, že my našla ubytování. 66 franků radnici za to, že mě zaregistrovala, 28 franků za pojištění bytu, 150 franků za to, že nám někdo uklízí chodbu, a tak se objevují dál a dál, další a další.

Na druhou stranu jsou tu všichni neuvěřitelně příjemní a ochotní. S tím, co znám z Čech, tu jen zírám s otevřenou pusou a přemýšlím, jestli nejsou všichni úředníci, prodavači, sekretářky a číšníci na drogách. Nic není problém. „Vy nemáte druhou kopii tohoto dokumentu? Ale tu budete na další přepážce potřebovat, vydržíte vteřinku, abych vám to okopírovala?“ Umíte si tohle představit na úřadě v Čechách? Když přijdete na studijní, referentka vám nabídne sůši, pokecá s váma o životě, a pak teprve začne řešit administrativní věci takovým způsobem, že si na konci návštěvy přijdete jako její blízká přítelkyně a čekáte pozvání na večeři.

Myslím, že v každém příspěvku ze Švýcarska zmíním minimálně jednou, jak je tu draho. Je to prostě fakt a pořád mě to bude zarážet. Poprvé jsem si tu dala jídlo v restauraci. No, to bych zas přehnala, dala jsem si falafel v Kebabu. 9 franků! Tak další jídlo v říjnu! Po čtyřech měsících tady se ze mě stane důchodce a šéfkuchař. Mé pravidelné týdenní výpravy na kole s krosnou za nákupy vypadají tak, že vlezu do Lidlu, prolezu všechny pulty s akčním zbožím, nakoupím, co by se mohlo hodit a pak jedu do Aldi, kde udělám to samé. Doma pak seřadím věci podle kazivosti a komponuju je do podivných kuchařských kreací. Tak se stalo, že jsem celý poslední týden jedla jídla z žampionů, protože prostě měli v akci velikou krabici. Takže jsem měla špagety s rajčaty a žampiony, kuskus s cuketou a žampiony, plněné žampiony, žampionovou polívku, žampiony zapečené na chlebu a včera jsem je konečně všechny sdělala. Haleluja. Příští týden bude dýňový.

Dneska jsme měli ve škole informační blok přednášek a dostali jsme balíček na uvítanou, který obsahoval vše, co správný student na výměnném pobytu potřebuje. Našli jsme tam teda vložky různých tlouštěk a velikostí, švýcarský nožík, deodorant, pastu na zuby, brožurku o antikoncepci, tampony, slevy ke kadeřníkovu, mentolové bonbony, sprchový gel, lahev piva, kondomy, slevu do pekárny a leták o tom, jak se správně sprchovat.

Taky jsme dnes měli první přednášku. Poprvé za své pětileté působení na vysokoškolských institucích jsem 90 minut seděla a s otevřenou pusou hltala každé slovo, které přednášející řekl. Bylo to něco neskutečného. Začínám chápat pověst, kterou tahle univerzita má a pokud budou všechny přednášky takovéhle, únorový návrat na ekonomku bude asi dost bolestivý.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s