Po 10 dnech strávených pouze v Gallenu už mě zase svrběly nohy a chuť někam vyrazit dosáhla vrcholu. A tak jsme se s mojí kamarádkou Diane z Belgie rozhodly, že zajedeme do Konstanze. Jednak abychom si prohlédly město, druhak abychom nakoupily zásoby za německé (rozuměj normální) ceny.

Konstanz je od Gallenu vzdálena celých 45 kilometrů a cesta vlakem vás přijde na 16 franků (cca 400 Kč). Za cestu tam a zpátky bychom tedy vyplázly 800 stovek a to je na dvoudenní výlet trochu moc. A tak jsme se rozhodly do Kosntanze dostopovat.

Hned po škole jsme autobusem dojely na nejkrajnější kraj Gallenu (jen to nás stálo stovku) a jaly jsme se stopovat. Všude to bylo pěkně blbé, úzká silnice, kde se nedalo zastavit, ale asi po 10 minutách jsme slavily úspěch, když nám zastavil klučina o trochu starší než my, s tím, že nás může svézt asi 10 kilometrů. Lepší než drátem do oka, krátkej stop, taky stop a třeba nás doveze na nějaké lepší místo. Nasedáme, vedeme rozpačitou německou konverzaci, klučina je celkem nemluvný, takže aby řeč nestála, ptám se fakt na hrozný blbosti, jako jaká je spotřeba jeho wagenu a podobné důležitosti.

Nicméně se mu asi líbíme, protože se nás ptá, jestli chceme hodit až do Kreuzlingenu (což je v podstatě Konstanz, jen na švýcarský straně). Ehm, co je to za blbou otázku? Samozřejmě, že chceme! A tak si s námi klučina zajede 30 kiláků, ale evidentně je rád, že má společnost. Takže po cestě probereme ještě všechno možné, všichni jsou spokojení a my se rázem ocitáme na hranicích.

Nemáme moc tušení, kdeže to přesně jsme, všude okolo jsou supermarkety a benzínky, orientujeme se podle směrovek a začínáme stopovat do Konstanze. Za chvíli nám zastaví chlapík s malou holčičkou, nasedáme k němu do auta a když si asi 5 minut vyjasňujeme, kamže to teda jedeme, sdělí nám týpek, že pěšky jsme odsud v centru Konstanze za 10 minut a že moc neví, kam jedeme. Opět tedy vystupujeme, procházíme uprchlickým táborem a opravdu jsme po pěti minutách na hranicích. Nikdo nás nekontroluje a tak se po dalších 5 minutách ocitáme v samém srdci Konstanze.

Oslovily jsme asi 15 lidí, kteří nabízejí gauč v Konstanzi a nakonec se nám ozval Philipp, který nám nabídl, že u něj můžeme z pátka na sobotu přespat. Vyzvedl si nás na nádraží. V momentě, kdy jsme se potkali, začal strašný slejvák, takže jsme příšerně zmokli, ale ještě než jsme dorazili k Philippovi domů, stihli jsme uschnout v Kauflandu, kde jsme udělali velký nákup na večer – Philipp se rozhodl, že společně s jeho spolubydlícími připravíme večeři skládající se z jihoněmeckých specialit.

Nakupujeme tedy spoustu cibule, šunky, smradlavého sýra a burčáku a přesouváme se k Philippovi domů. Seznamujeme se s jeho spolubydlícími a pouštíme se do vaření. Na menu je Flammkuchen – taková pizza po německu. Těsto je stejné, jen se pomaže smíchanou normální a zakysanou smetanou, posype se cibulí, sýrem a schwarzwaldskou šunkou a šoupne se do trouby. Dalším chodem byl okurkový salát s koprem a červenou cibulkou. A zlatý hřeb večera bylinkové spätzle zapečené s cibulí a sýrem. 

Udělat domácí spätzle byl docela proces. Při míchání těsta jsme si všichni namohli svaly na rukou. Potom jsme těsto protlačovali něcím, co vypadalo jako obří lis na česnek, přitom jsme zadělali celou kuchyň. Já našla spätzlotěsto na rameni ještě den poté.

Nakonec ale bylo vše hotovo a mohli jsme se pustit do jídla. Poseděli jsme asi do jedný, Philipp nás potom uložil do svojí postele a sám si lehl ve spacáku na gauč. Takhle dobře jsem se nevyspala, co jsem přijela do Švýcarska.

Po probuzení už na nás Philipp čekal v kuchyni u stolu, připravil pro nás snídani, udělal vajíčka, zašel do pekárny pro croissanty a byl na nás celkově neuvěřitelně hodný. Bohužel se celý den musel učit na zkoušku z matiky, takže s námi nemohl vyrazit na prohlídku Konstanze, ale alespoň nám do mapy namaloval, co určitě nesmíme vynechat.

Projdeme si celý ostrov a „túru“ skončíme ve Schmetterlinghausu, kde jsem po 24 letech života zjistila, že se bojím motýlů. Byli obrovští, byli všude a pořádali na nás nálety. Myslím, že podobná zařízení pro příště vynechám.

V celém areálu prodávaly v koších ovoce, které v botanické vypěstovali. Fungovalo to tak, že si každý vybral, co se mu líbilo a hodil do kasičky potřebnou sumu. Myslím, že není potřeba komentovat, jak by tento systém dopadl v Čechách. Myslím, že na konci dne by nezbyly ani ty košíčky. A kasička by byla prázdná případně taky ukradená. 

Po návštěvě botanické jsme si daly typický německý oběd (kebab), vrátily se k Philippovi, zabalily naše věci, stotisíckrát poděkovaly, pozvaly ho do Prahy a do Belgie a vydaly jsme se na prohlídku zbytku Konstanze. Nejprve jsme si udělaly zastávku u Bodamského jezere, přímo v místě, odkud vytéká Rýn. Voda byla nádherně čistá a lidi se pořád ještě koupali, my jsme ale jen poseděly na břehu a pak zamířily do starého města. 

Pokud vás zajímá, jestli v Konstanzi narazíte na Husa (ano Konstanz=Kostice), tak ani ne. Ne, že bych se po něm nějak pídila, ale rozhodně nemají sochu hořícího Husa na hlavním náměstí. Navštívily jsme chrám, kde se konal ten velký proces, ale ani tam nebyla žádná zmínka. Ale bylo to tam docela pěkné a ne tak katolicky přeplácané.

Potom už jsme zamířili naplnit druhý část naší cesty – nakoupit jídlo. Cestou jsme to ještě vzali přes přístav, kde se zrovna konal dětský festival, všude bylo spoustu stánků a dětí a řevu a věcí zdarma, takže jsme si nabraly takové důležitosti jako rozvrhy hodin, tužky a další „studijní materiál.“

Pak už jsme zamířili do Aldi a bylo to něco šíleného. Konstanz nemá skoro žádný průmysl, jediné, z čeho město žije, jsou Švýcaři, kteří sem jezdí na pravidelné nákupy. Aldi praskalo ve švech a zaměstnanci jen běhali sem a tam a doplňovali zboží. Všichni nakupovali opravdu ve velkém, většinou měli dva nákupní košíky. My s Diane jsme se taky činily, takže na konci byl i náš koš skoro vrchovatý. Vypadalo to, jako bychom se zbláznily, ale ceny jsou v Německu oproti Švýcarsku opravdu třetinové. U kasy mě chvíli poleje horko, protože jsem si neověřila, jestli berou moji kartu a představa, že tady budu muset všechny ty poklady nechat, mě dost frustruje, ale naštěstí to klapne.Narvu všechno jídlo do krosny a do plátěné tašky, Diane má plný batoh a dvě plátěné tašky a už si to šineme k hranicím. Připadám si jako pašerák, ale na hranicích nám naštěstí nikdo nevěnuje pozornost, takže se svým nákupem zamíříme k hlavní silnici a stopujeme zpět do Gallenu. Auto zastavuje asi za 30 vteřin. Učitel se svým žákem jedou na třídní sraz přímo do Gallenu, takže máme luxusní odvoz rovnou před domovní dveře.