Co je to láska?

Asi vás překvapím a začnu tím, co láska není. Nebo co alespoň na první pohled jako láska nevypadá. Láska není odjet na dva měsíce do Gruzie, pak se na deset dní vrátit a pak odjet zase. Tentokrát však blíž než na Kavkaz a tím pádem s vyšší pravděpodobností, vidět se s Kubíčkem při nějaké vhodné příležitosti dřív než na Vánoce.

A ta příležitost nastala tento víkend. HUDY team, zastoupený jediným členem – Erikem, se účastní nějakého šíleného závodu v běhu na Schneeberg, což je prostě 30 km do kopce. Kuba, který byl původně také účastník, se s přibližujícím termínem tituloval do role pouhého řidiče, ale to nic nemění na faktu, že od soboty do pondělí bude kousek od Vídně. A co na tom, že Schneeberg je od Gallenu 707 km a Praha jen 600 km. Já prostě jedu. Láska je láska. Při pohledu na mapu je to úplně jasné. Hodně na východ a trochu na sever. Pokud ale člověk zadá vyhledat trasu, už to tak jasný není. Nejlepší je (zcela nelogicky), jet přes Mnichov. Pro cestu tedy volím BlaBla Cars.

bez-nazvu-1

vsuvka aneb co jsou BlaBla Cars


Další z vychytávek pro nás mladé chudé cestovatele. Vy budete tak chytří a moderní! Takže, opět se jedná o internetovou stránku, kde mohou lidé, co mají auto a zrovna někam vyráží, nabídnout volná ve svém autě lidem jedoucím stejným směrem a žádným autem nedisponujícím. Prostě tam zadáte místo A, místo B a ono vám to vyhledá všechny řidiče, kteří nabízí,že jedou stejným směrem a jsou ochotní vás vzít. Cenu si každý stanovuje sám. Lidé si tam pak navzájem píší reference, takže pokud máte strach, že byste mohli jet s nějakým obšourníkem, můžete si vybrat někoho, kdo má hodně pozitivních referencí.


konec vsuvky

Přímo z Gallenu mi do Vídně bohužel nic nejede, a tak si nakombinuju dvě auta. Jedno jen k Bodensee, druhý pak rovnou do Vídně. První řidič se jmenuje Sven a udržuje mě ve střehu, protože neustále mění čas odjezdu a vyvrcholí to v momentě, kdy mi zavolá, že je za 5 minut u mě a já zrovna pobíhám po pokoji ve spoďárech okolo nedobalené krosny. Domlouvám se s ním, aby dorazil za čtvrt hoďky, rychle naházím do krosny všechno, co si myslím, že budu potřebovat a opouštím byt ve značném spěchu. Sven je sympaťák a podle mého přání mě vyhazuje u McDonald’s, přesně tam, kde mě má nabrat další řidič – Robert. Má to jediný háček. Je jedna a Robert má přijet ve třičtvrtě na sedm.

V mých představách mě Sven vyhazuje v centru, kde si projdu obchody, někde si posedím a čas uteče jako voda. V realitě jsem vyhozena vedle dálnice, kde se nachází pouze zmíněný Mekáč a benzinka. Jinak nic. Nemám ani tušení, jestli jsem v Německu nebo v Rakousku. A jak se jmenuje nějaké město poblíž? Vydávám se směrem od dálnice, podle mapy na autobusové zastávce zjišťuju, že jsem pravděpodobně v Lindau, což ukojilo moji zvědavost týkající se města, kde se nacházím, ale stále nemám páru, ve které jsem zemi. Čert to vem.

Podle plánku jsem v podstatě v Lindau, stačí jen přejít železniční most a jsem ve městě. Už se těším, až si sednu někam do pekárny a dám si čaj a nějakou dobrůtku. Na rozdíl od Švýcarska by to tady nemuselo zruinovat můj týdenní rozpočet.

Samozřejmě na to potřebuju najít tu pekárnu a taky bankomat, protože poslední dvě eura jsem dala Svenovi. Ve městě to ale přece nebude problém. A tak přecházím most a stojím uprostřed pastviny. Vítejte v Lindau. Krávy vlevo, krávy vpravo. Kavárna nikde. Pokračuju dál, míjím bleší trhy. Že bych si tak možná koupila dirndl. Jdu ještě dál. Ledová bruslařská dráha. Perfektní. A pak Night Club. Všechno, co člověk potřebuje, když se poprvé ocitne v Lindau. Já chci jen blbej preclík, copak je to takovej problém? Evidentně jo. A tak jdu a jdu a jdu a jdu, až dojdu někam, kde je trochu víc aut, trochu víc lidí a trochu míň pastvin. A místo bankomatu prodejna orientálních koberců. Já se taky můžu na celý BlaBla cars vyprdnout, koupím si koberec a prostě si do tý Vídně doletím.

img_20150925_140658_hdr

Projdu teda skoro celé Lindau, než konečně najdu pravděpodobně jediný umrněný bankomantíček na celé pětadvacetitisícové město. A pak už konečně natrefím i na pekárnu, kde mi srazí mé němčinářské sebevědomí, když se mě asi pětkrát zeptají, co že to jako chci? (uznávám, že Tee und Brezel je velice unklar). Ale mise splněna, čas jít zase celou tu štreku zpět. A já si dělala starosti, že nebudu mít šest hodin co dělat.

img_20150925_155249_hdr

I tak mám stále čas a tak sockuju v McDonaldu nad jedním čajem asi hodinu a půl. Pak už se jdu připravit na parkoviště a vyhlížet Roberta. S hrůzou zjišťuju, že nemám signál a tak zmateně pobíhám po parkovišti, mávám telefonem nad hlavou a bojím se, že mi Robert ujel. Už je sedm, Robert nikde, signál naštěstí chytám. Volám Robertovi, má vypnutý mobil. Paráda. Přesně to, co člověk potřebuje. Zůstat trčet v sedm večer v nějaké zemi u Mekáče. Přemýšlím, jestli stopovat zpět do Švýcarska nebo do Vídně. V sedm nula pět se dovolám Robertovi. „Ajne klajne vršpétung,“ zahučí z telefonu. Díky bohu! V sedm deset Robert fakt přijíždí a i se mnou na palubě frčíme směr Mnichov.

Robert je Polák, takže komunikace se zbylými dvěma pasažéry, Němci, trochu vázne. Chtějí v Mnichově vyhodit na hlaváku, Robert háže do GPSky Bahnhofstrasse a už si frčíme. Němec vedle mě celou cestu sleduje trasu na mobilu na své GPSce, takže pravděpodobně musí vidět, že Robert se už půl hodiny proplétá Mnichovem a míří někam úplně do háje. Zachová ale dekorum a nic mu neřekne, takže když se ocitneme uprostřed polí a Robert hrdě prohlásí: „Vír zint hír,“ Němec se jen zaculí a řekne, že jsme PRAVDĚPODOBNĚ ve špatné ulici. A tak se dobrák Robert otočí a proplétáme se Mnichovem zpět. A že to je něco. Řeknu vám, že Oktoberfest v kombinaci s uprchlíkama umí i v bavorské metropoli vytvořit tu pravou sicilskou atmosféru a autentický italský bordel.

Abysme si těch lédrhózáků a prostitutek užili do sytosti, jedeme ještě jednou přes celý Mnichov vyzvednout dalšího pasažéra Bolivijce Javiera. A už si konečně svištíme do Vídně. Je to jak začátek nějakého špatného vtipu: „Jede takhle Polák, Češka a Bolivijec autem…“
Kvůli té okružní jízdě Mnichovem mi ujíždí ve Vídni poslední vlak a čeká mě tak noc na nádraží. Robert je naštěstí ochotný hodit mě přímo před něj, i když vůbec nevím, kde to je. Javier naštěstí ví, takže vystupujeme spolu a on mě dovádí před nádraží, loučíme se a on odchází na metro.

Vzápětí se ukazuje, že Javier tak docela neví, protože stojím v dešti spolu s bandou uprchlíků v pestrobarevných pláštěnkách před zamčenými dveřmi Westbahnhofu, které rozhodně není Hauptbahnhofem. Nevím, kde jsem a nevím, co mám dělat. V okruhu jednoho kilometru nikdo nemluví německy a BurgerKing, kde jsem se chtěla připojit na wifinu, mi zavřel před nosem. Takže se snažím z mapy v metru vyčíst, kdeže to jsem a kamže to potřebuju. Nakonec se metrem přepravím na hlavní nádraží, které díky bohu není zamčené a najdu si místečko k sezení hned vedle Spící Nateklé Smradlavé Bosé Nohy a Chrápající Rozcuchané Zachumlané Hlavy. Ze všeho toho adrenalinu se mi ani nechce spát a tak si vytahuju texty do školy a začnu se připravovat na příští týden. Přijde mi to celé hrozně bizarní a ještě bizarnější to musí připadat Libyjci, který si ke mnně přisedne a zajímá se, co to studuju. Pro někoho, kdo překonal na děravém člunu Středozemní moře musí být fakt, že čtu texty na předmět s názvem Practising Creative Leadership asi dost nepochopitelný a já si přijdu hloupě, že v té bohaté blahobytné Evropě nestuduju něco vznešenějšího.

V pět ráno mi odjíždí vlak a v půl šestý se opravdu potkávám s Kubíčkem na nádraží ve Wiener Neustadt! Pokud si myslíte, že jsem pak už konečně šla spát, tak jste na omylu. Dorazíme do kempu, probudíme Erika a vezeme ho na start toho šíleného závodu. Při cestě zpátky narazíme na otevřenou pekárnu, takže si aspoň můžeme dát snídani a já si po měsíci v Gallenu o chlebu můžu dát HOUSKU!

Vracíme se zpět do kempu, nabíráme další účastníky výpravy a vyrážíme na túru, povzbudit Erika na trasu. Kuba mi tento plán trochu zatajil, a tak nejsem úplně nejlépe vybavená. Mezi značkovýma Hudáčovcema ohozenýma ve funkčním od hlavy až k patě vypadám v kalhotech do školy a teniskách na běhání jako marťan, ale celou trasu s nimi i přes únavu a hnusné počasí absolvuju.

dsc03606dsc03614dsc03627

Erika na trase opravdu potkáváme. Po dvaceti kilometrech má stále úsměv na rtech a mizí nám v lese jako nějaký lesní trol. Celý závod doběhl za něco málo přes pět hodin a má fakt můj obří obdiv. Na cestě zpět už se k nám zase připojuje i Erik, takže se nevejdu do auta a jdu prubnout stopování v Rakousku. Rakušani na mě prdí, ale Maďaři mě svezou, takže se všichni šťastně vrátíme do kempu a my si můžeme s Kubíčkem jít konečně zdřímnout. Kdyby vedle nás nestanovali Ostravaci a nebudilo mě ze sna „Pičo, cype, pičo,“ bylo by to snad úplně dokonalý.

dsc03617

Večer posedíme, popijeme, pozpíváme a celou noc spíme jako mimina. Druhý den je docela pěkné počasí a tak můžeme jít lézt na Hohe Wand, který se tyčí hned za naším kempem. A protože o lezení se nemluví a dělá se, jakože ho neprovozuju, ukončíme to tak, že jsme si to užili. Odpoledne jsme se všichni sešli v hospodě na pivu, dali si polívku a bylo nám fajn.

dsc03637dsc03639

Na pondělní ráno jsem bohužel už žádnou spolujízdu nenašla. Měla jsem na výběr mezi cestou vlakem z Wiener Neustadt do Bregenz za 74 euro a pak stopovat z Bregenz do Gallenu a nebo prostě stopovat rovnou do Gallenu. V Gruzii nám to šlo tak pěkně, tak to prostě prubnu. Večer si v kempu připravím cedulky, hodně zhruba naplánuju trasu a jdu na to.

img_20150930_090940_hdr

Kubíček mě v pondělí v půl deváté ráno vyhodí u nájezdu na dálnici na Vídeň a zanechává mě mému osudu. Ze začátku jsem velmi entuziastická, po hodině mi už je fakt zima a začínám si říkat, ŽE TO BYL FAKT BLBÝ NÁPAD. Aspoň si teda v kapse trénuju, jak co nejrychlejc uvíst do provozu pepřák, kterej jsem si pro všechny případy koupila. Míjí mě kamion, řidič se na mě pěkně usmívá a jede si na snídani do bistra naproti mě. Říkám si, že pokud tu budu stát i až dosnídá, určitě mě vezme. A taky že jo. Po půl hodině na mě troubí z parkoviště, já se škrábu do kabiny a konečně jedu. Kamioňák je takový postarší chlápek okolo šedesátky, jede naložit cihly do Vídně a prý mě vyhodí na benzince před Vídní, kde si někoho stopnu do Sankt Pölten. Snažím se totiž Vídeň objet, jakmile bych se ocitla v ní, byla bych se stopováním asi pěkně v pytli.

Když zjistí, že jsem čekala na první odvoz přes hodinu a půl, nazve všechny okoloměprojíždějící řidiče prdelníma dírama, což je oblíbená německá nadávka, a pak mi řekne, že to je asi proto, že vypadám jako syrská uprchlice. Tak teda díky. Vyptává se mě na všechno možné, když zjistí, že bydlím ve Švýcarsku a můj přítel v Praze, začne se vyptávat, jestli mi nechybí sex a od tý chvíle to začne být TROCHU divný. Vypráví mi, že on by to nepřežil ani dva dny, dá mi tipy na nejlepší bordely (pokud by vás to zajímalo, tak je to prej na hranici Rakouska a Maďarska, kde jsou moc pěkný rumunský holky a jedno číslo nabízej jen za 20 euro. No nekupte to!) Pak mi povypráví o svém nefunkčním vztahu s jednou Němkou, která se jen honí za kariérou, pak vytáhne peněženku, hodí po mě sto euro a celkem slušně se zeptá, jestli si to spolu nerozdáme. Celkem slušně odpovím, že teda ne, díky, tak mi aspoň dá jablko a pokračujeme v cestě. Když dojedeme na benzínku, kde si mám vystoupit, ukáže na nedaleký motel, s tím, že mají moc pěkné pokoje a za půl hodiny bude hotovo. Opět odmítnu, což se ale setká s nepochopením a reakcí“ „Ty nechceš do motelu? To neva, tady je takový klidný parkoviště, já tu mám postel, tak to uděláme tady.“ Opět odmítnu a vystupuju. Srdečně se rozloučíme, já dostanu ještě jedno jablko a jsem ponechána svému osudu.

Stojím se svojí pomačkanou cedulkou na nejblbější benzínce světa, která se nachází na opačné straně dálnice, než kam potřebuju jet. Aut tam moc není a ta, co tam jsou, jedou buď do Vídně nebo do Grazu. Podruhý za tento den si říkám, ŽE TO BYL FAKT BLBÝ NÁPAD a že to do Gallenu za světla nedám. OK, čas na plán B. (Který ale zrovna vymýšlím, jinak žádný  v záloze nemám). Pokud mi do 12 nikdo nezastaví, jedu do Vídně a pojedu do Gallenu vlakem. Za pět dvanáct (fakt!) u mě zastavuje auto a v něm dva mladí veselí kluci, kteří mě prý hodí do Sankt Pölten. Jedou z Maďarska, museli tam kvůli zvýšeným kontrolám čekat tři hodiny na hranicích a tak se nudili, že si nechali udělat manikúru. Teď si co chvíli zálibně prohlíží své vypulírované nehty a ptají se mě, jestli mi nevadí, když se na pět minut zastaví na cigáro za kámošem. Mně nevadí nic, hlavně, že jedu, a pomalu ale jistě se blížím ke Gallenu. Ukazuje se, že kamarád je Čech, takže si pokecáme, půjčí mi fixu, abych si mohla napsat cedulku se Salzburgem, protože ta s Mnichovem se jeví jako až moc smělý plán a jedeme dál.

Vyhodí mě bohužel na benzínce ne na dálnici, ale v Pöltenu, blbější místo na stopování aby pohledal. V odbočovacím pruhu mi řidiči nemůžou zastavit, aniž by přitom nezablokovali všechny ostatní auta, což samozřejmě nikdo nechce a tím pádem mi nikdo nezastaví. Tak se v Pöltenu aspoň vyčůrám. V peněžence mám v eurech přesně 20 centů. A samozřejmě, že záchody střeží militantní neoblomná žena, která po mně chce 50. Demonstrativně ji ukazuju svoji prázdnou peněženku a ptám se, jestli nebere franky. Nebere. Nakonec se nade mnou slituje a potřebu mě vykonat nechá.

Vracím se na to blbé místo, rezignovaně zvedám palec a vlastně ani nevím, co čekám, že se stane. Asi po deseti minutách zajíždí k benzínce taková starší paní v miniautíčku a mává na mě. Nijak nereaguju, protože už jsem si zvykla, že ženský mě prostě nikdy nezastavují, ale když už se celé pidiauto pod jejím máváním otřásá, pochopím, že to bude asi na mě. Usedám dozadu s krosnou na klíně, protože vedle mě trůní v květináči obří kytka a už si frčíme směrem na Salzburg. Paní prý vylepšuje karmu své vnučce, která taky často stopuje. Na spolujezdci sedí korpulentní Srbka, která si myslí, že my Slovani si zkrátka rozumíme, takže se mnou klábosí srbsky a já jen přikyvuju případně kroutím hlavou, podle toho, co si zrovna myslím, že se ode mě očekává.

Pak naštěstí přepne do němčiny a vypráví, že se nemám co divit, že jsem na předchozí dva stopy čekala takovou dobu. Lidi v Oberösterreich jsou prý pěkně sobečtí pitomci, ale ať prý jsem klidná, tady už jsme v Niederösterreich a prý nebudu čekat dýl než 10 minut. No jen aby. Vyhodili mě zase mimo dálnici, takže si to opět namířím k nájezdu, aspoň to tu není TAK pitomý jako v Pöltenu.

A ona měla ta stará šibalka fakt pravdu. Do deseti minut mi zastavuje červená audina, kterou řídí černoušek z Keni, který když zjistí, že jsem z Čech, tak začne mluvit lámanou češtinou, prý měl českou přítelkyni. Popoveze mě dalších asi 60 kilometrů a vyhazuje mě na benzínce u Lince, která, jak asi předpokládáte, je na stopování úplně pitomá. Postupně zjišťuju, že asi žádný normální neexistujou. Tahle má každopádně asi 4 výjezdy, takže mezi nima přebíhám podle toho, kde zrovna jede auto, ale úspěšná nejsem. Dám si teda aspoň jablko od Sexuálního Loudila, moje poslední jídlo, a přemýšlím, co dál. Kousek ode mě se okolo kamionu prochází chlápek okolo padesátky a když zjistím, že má kamion slovenskou poznávací značku, jdu na věc. Jede do Rosenheimu, tak mě klidně hodí. 200 kiláků dobrejch, říkám si, a už se škrábu do kabiny. Řidič je hrozně milý, a taky hrozně upovídaný, takže pořád mluví a mluví a mluví. Pak mu volá přítelkyně, tak mi nařídí, ať jsem zticha (jako bych do té doby něco řekla). Telefonují dlouho a já usínám. Když se probudím, děláme zrovna povinnou dvacetiminutovou přestávku, můj řidič se polije kafem a udělá ze mě módní poradkyni, ať mu prý vyberu, jaké si má vzít tričko. Jestli je mi na světě něco fakt ÚPLNĚ jedno, je to to, co bude mít na sobě, hlavně ať už do pytle zase jedeme. Když se konečně zas rozjedeme, dostanu sekanou s bramborem a kyselou okurkou, mám hlad a tak dlabu a cestou přemýšlím, jak zatraceně pomalu ty kamiony jednou.

 No, to jsme ale aspoň jeli. 5 km před německo-rakouskou hranicí se zařazujeme do kolony a co 5 minut ujedeme maximálně 200 metrů. Řidiče to nijak nevzrušuje a klábosí dál, o mě se už trochu pokoušejí mrákoty, protože je jasné, že za světla to do Gallenu nedám. A to mám ještě před sebou Mnichov, ze kterého se budu muset nějak komplikovaně vymotat. Říkám si, ŽE TO BYL FAKT BLBÝ NÁPAD.

Řidič je hrozně ochotný a navíc se o mě bojí a nechce mě nechat stopovat dál, tak mi nabízí, že se spolu vyspíme (rozuměj, jako že budeme spát) v Rosenheimu a on mě ráno hodí do Gallenu. Epesnější odvoz do školy bych si asi těžko mohla představit, ale já mám od osmi ruštinu a nechci vynechat. „Tak co s tebou…,“ přemýšlí řidič. Stahuje okýnko a mává zběsile na všechna slovenská auta, co kolem nás projíždějí a pak na ně z kamionu huláká, kamže jedou.

„Ježiš, tyhle jsou z Košic, těch se ani ptát nebudu, to by byli kreténi… ÁÁÁÁ Žilina, ta pojede určitě na Mnichov. Čáááu, kam jedeš?“

„Do Švajčiarska.“

„Mám tu vedle sebe kámošku, taky jede do Švýcarska, nemohla bys ji hodit?“

„Prečo nie?“

Řidič se otáčí na mě, já už obutý boty a krosnu na zádech.

„Sem ti to řikal, Žilina nezklame.“

A tak vyskakuju z kamionu uprostřed dálnice, naskočím dozadu do oktávky ženský, se kterou jsem nikdy v životě nemluvila a když už sedím v jejím autě, zkroušeně říkám:

„Já jsem Kačka, hodíte mě prosím do Švýcarska?“

„Gabka, čau. Jásné.“

A víte co? Jede přes Gallen. Jsem zachráněna. A tak si jedeme. V Mnichově hrozně bloudíme, ale mně už je všechno jedno. Jedu do Gallenu!!! Dorazíme o půlnoci, já celá pyšná, že jsem to fakt zvládla, stotisíckrát Gabce děkuju a nechávám se vysadit na dálnici kousek od mého domu. Konec příběhu? SKORO!

Zjišťuju, že jak je tma, byla sem trochu dezorientovaná a nechala jsem se vysadit na nejblbějším místě na světě (ano, všechny předchozí blbý benzínky tohle strčilo do kapsy). Jsem totiž uvězněná. Stojím na kousku dálnice, přede mnou tunel, za mnou tunel a vpravo a vlevo kopce a protihluková zeď. Naštěstí je tam ještě jedna silnice, tak se vydávám po ní, ale ouha. Končí taky v tunelu. Pokouší se o mě mdloby, když se člověk pohybuje ve Švýcarsku na dálnici, dostane hroznou pokutu a může jít i do vězení. Na silnici kousek ode mě šolíchá dělník něco u svodidel. Když se za ním zjevím, málem dostane infarkt, nechápe, kde sem se tam vzala a na moji zdvořilou otázku, jestli mě někam nehodí, jen zaleze do kabiny auta s tím, že si musí někam zavolat. Říkám si, že jde volat někam na centrálu dělnických silničních švýcarských prací poprosit, jestli může hodit nebohou stopařku do centra.

Když dotelefonuje, vyleze z auta, přijde ke mě a říká: „Zavolal jsem policii, stoupni si sem a počkej na ně.“

Jsem v pytli. Rozhlížím se kolem dokola, jestli bych přece jen nemohla přelézt tu protihlukovou zeď a zmizet někde v kopcích, ale asi bych to nedala. To je jak zlý sen. Ujedu 700 km před půl střední Evropy, abych ušetřila 75 euro a teď dostanu pokutu aspoň 1000 franků. Pokud mě rovnou nezavřou. Přemýšlím, co mám dělat a docházím k závěru, že nejlepší bude vzbudit soucit. A tak se rozbrečím. Upřímně řečeno, mě to po celém dni nestojí ani tolik práce. Dělník přestane být tak nevraživý a snaží se mě povzbudivě poplácávat po rameni, já jen řvu a čekám, až si pro mě přijedou.

Jsou dva, naloží mě do auta, odvezou mě na stanici, tam si vezmou moje doklady (díky Bohu jsem si s sebou v nějakém světlém okamžiku sbalila i povolení k pobytu), vyptávají se, kážou mi, poučují mě, zase se vyptávají. Pak mi všechno vrátí a pustí mě domů. Prý výjimečně bez pokuty. A už mě nechtěj na dálnici nikdy vidět.

A tak jsem v půl jedný konečně doma. Ještě jsem se při cestě stihla ztratit v nočním Gallenu, ale tomu už jsem se musela jenom smát. No, tak řekněte sami… Co jinýho už je láska, když ne tohle?

Reklamy

2 thoughts on “Co je to láska?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s