Výletíček, vedro v listopadu a jetá brokolice

Mému návratu zpět do Gallenu předcházely šílené zmatky související s tím, kdo mě tam odveze. Už od začátku jsem totiž trvala na tom, že mě tam někdo odveze, abych si s sebou mohla vzít hromadu jídla, toaleťáků, kosmetických přípravků, kuchyňských utěrek a zbytečností jako jsou svíčky a vánoční světýlka. Okruh zájemců s přibližujícím se odjezdem postupně řídl, vypadla Karolina, Slávek, Kubíček i Rygar, zbyla máma s paní Koubičovou, aby se následně opět vrátil do hry Kubíček s Rygarem.

V tomto složení to nešlo jinak, než se cestou zastavit někde v horách a udělat letos alespoň jeden společný výletíček. Když se mi v sobotu po o konečně podaří všechno narvat do auta, které je teď naplněné až po střechu nejen v kufru, ale i na sedačkách, vyzvedáváme s Rygarem Kubu v Hudáči a frčíme směr Rakousko, dát si jeden výšlapíček a výlezíček na horu Gehrenspitze. Plánování proběhlo den předem přes Facebook, kdy mi Rygar poslal tři návrhy a já jsem prostě jeden bez většího přemýšlení odkývala. Měla jsem totiž úplně jiné starosti, protože jsem šíleným pohledem sledovala hodiny, které rychle ukrajovaly čas zbývající k odevzdání eseje na Unternehmerisches Nachhaltigkeitsmanagement.

Nedostatek plánování se tak projevuje hned po příjezdu na místo. Ocitáme se v nějakém městečku a jediné co víme je, že chceme jít do hor. Tak trochu ale nevíme kudy se do nich vydat a kde zaparkovat auto. A do toho je tma jako v pytli. Zkušenostmi a horami ošlehaní zachováváme chladnou hlavu, dojíždíme po sjezdovce k dolní stanici lanovky a Pežoťákem si svítíme na pistenplán, abychom si udělali jasno.

20160404-f7ca4-img_20151107_200409

Perfektně zorientovaní přejíždíme do vedlejší vesnice. V otázce parkování jsme však stále trochu nejistí. Kubovi se nechce zůstávat mezi kontejnery sběrného dvora, i když mně to přijde jako perfektní místo. Pežoťáka tak nasměrujeme do kopce k velkému hotelu, protože jsem před 14 dny na festivalu slyšeli, že kluci, co jeli lyžovat na Balkán, taky parkovali u hotelů. Tenhle je bohužel zavřený, na hosty tím pádem trochu chudý a na obrovském parkovišti vypadá náš červený drak s českou espézetkou trochu jako pěst na oko. Z okna ve druhém patře nás pozoruje nějaký chlapík, volíme stejnou taktiku a na oplátku zíráme my z auta na něj. Volí silnější kalibr a na pomoc si přináší dalekohled.

Líná huba, holý neštěstí, vystupuji z auta a jdu s Beobachterem hodit řeč. Asi je trochu zaskočen, že jsme ho v jeho skrýši objevili, ale pokud chtěl být inkognito, měl nejdřív v pokoji za sebou zhasnout. Neochotně otevírá okno, vychází na balkon a naslouchá mému blekotání o tom, že jdeme do kopců, chceme tam přespat ve stanu, ráno vylézt na horu a zase se vrátit. Musí si myslet, že jsem magor, a rozvede se mnou debatu o tom, že nahoře není žádný kemp. Jsem trochu rozezlená, že si o nás myslí, že jsme nějací prašiví kempovači, ale vracím debatu k tomu, co je podstatné a to tedy k tomu, jestli můžeme na jeho pozemku zaparkovat. Nic proti tomu v zásadě nemá, jen nás nasměruje přímo pod lampu, asi aby na nás měl stále dobrý výhled. Hodíme se tedy do gala, nahodíme krosny, já ještě stihnu probudit půl severního Rakouska, když se omylem opřu ramenem o klakson, rozsvítíme čelovky a vyrážíme.

Pokud někam jdete ve tmě, má to tu výhodu, že nevidíte, jak daleko ještě musíte jít, jak je cesta před vámi prudká a zkrátka si s ničím kromě dalšího kroku nemusíte dělat hlavu. Hlavní nevýhoda je to, že fakt nic nevidíte. Což se u nás projeví asi po 20 minutách, kdy skončíme uprostřed potoka bez jakékoliv známky pokračování cesty, po které jsme dosud šli a která se jevila jako celkem fajn, široká a rozeznatelná. Nedá se nic dělat, musíme to otočit a zjišťujeme, že jsme minuli obří značenou odbočku. Od té doby však už nebloudíme, jediné co nás sužuje je vedro. Ano čtete správně. Je 7. listopadu, 11 hodin večer, jsme v 1000 m. n. m. a stoupáme pořád výš a je nám vedro. Postupně ze sebe shodíme všechno, co jde a kolem půlnoci dorážíme k chatě Gehrenalm. Ta se nachází o trochu výš než Sněžka, ale nic to nemění na tom, že je nám stále vedro. Se stavěním stanu se rozhodně obtěžovat nebudem, uvaříme večeři, zalezem do spacáků a lehnem si na lavičky před chatou.

20151108-DSC03649

V šest hodin nás budík probouzí do jasného rána, kdo by čekal, že to něco udělalo s teplotou, bude mít pravdu, jelikož klesla o celé dva stupně a máme tedy listopadových 8°C. Posnídáme, Rygar namíchá do termosky čaj s rumem, spacáky a ešusy schováme za chalupu a s ranními paprsky v zádech stoupáme k hřebeni, který se chystáme zdolat.

20151108-20151108-DSC0367820151108-DSC03696

Pak už nás čeká jen trochu toho lezeníčka, nebylo to vůbec nic těžkého. S Kubou nás to ani nedonutilo vyměnit pohory za lezečky a od půlky cesty jsme z dvojčat používali zcela metodicky jen polovičku.

20151108-DSC03725 20151108-DSC03730 20151108-DSC03818

Při sestupu už je normálně regulérní vedro, kluci jdou na naháče, já v tílku a všichni se paříme. A úplně nejvíc se paří igelitka se sejry a jogurty, která je zcela příhodně umístěná v kufru úplně navrchu, hned za zadním sklem. Vyrážíme tedy s jogurty proměněnými v časované bomby, nafouklým plátkáčem a značně unavenou brokolicí a jedeme teď už opravdu směr Gallen. Abychom se vyhnuli nákupu švýcarské známky (mají jen roční za 45 franků), užijeme si spoustu malých švýcarských vesniček a kroucených silniček, kluci mě nastěhují zpět do mého obřího pokoje a opouští mě. A já jdu zahnat splín tím, že uvařím z té jeté brokolice polívku dřív, než mi uteče za klukama.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s