Zápisky ze života lyžařské instruktorky – kompletní makeup, usoplený tunel a práce s lopatou

Trable jsme neměla jen s dětmi, ale možná ještě větší mi způsobovali jejich rodiče, kteří mají o svých ratolestech značně nerealistické představy.

  • Rodiče nikdy nemluví pravdu, co se týče lyžařské úrovně jejich dětí. A nemlží jen směrem „nahoru“, mlží i směrem „dolů“. Základní pravidlo tedy zní – nikdy rodičům nevěřit, když mluví o tom, jak jejich ratolesti lyžují. Pak to totiž dopadne tak, že brousíte provázkový vlek s dítětem, které už krájí paralelní oblouky, („Sophie potřebuje ještě hodně trénovat. Chtělo by to s ní začít pomalinku, aby si zase zvykla, že je na sněhu.“) případně se ocitnete uprostřed velké sjezdovky s děckem, které ani neumí zastavit („Lars už jezdí perfektně, loni tu byl taky na kurzu a patřil k těm nejlepším.“)
  • To samé se mi přihodilo s dvanáctiletou Avou. Maminka mi jí předávala jako v podstatě již vybroušený diamant, který jezdí bez problémů. Jediné, co prý potřebuje doučit, je zastavovat s nohama u sebe a ne pluhem. Těším se tedy, jak si s Avou zajezdím, jedem gondolou nahoru a ani neodbočuju na Familien Abfahrt, kde většinou s dětmi jezdím, protože si říkám, že s tak perfektní lyžařkou můžu klidně zůstat na normální sjezdovce. Ukazuje se ale, že Ava neumí ani pořádně zatočit, navíc vytrvale ignoruje všechny moje pokyny. Hlavně že má kompletní makeup.
  • Zatím největší oříšek, co jsem měla, byl tříletý Lennard. Do školičky ho vždycky přistavil tatínek na saních, protože Lennard odmítal chodit. Lyžovat neodmítal, ale neměl rád novinky, takže když už všechno zvládnul v Kinderlandu, nastal čas přemístit ho na pomičku. To jsem ale nevěděla, co to způsobí. Lennard je na saních přistaven rovnou k vleku, ale řve jak tur. Nechce jezdit. Tatínek, v hlavě si počítajíc, kolik peněz za tenhle kurz dal, nějakým zázrakem zacvakne svíjejícícho se Lennarda do lyží a s omluvným výrazem v očích ho posílá ke mně. Celou cestu nahoru Lennard nebrečí, má totiž hysterický záchvat, klepe se, nemůže se ani nadechnout a ječí. Když jsme nahoře, nezbývá nám nic jiného, než jet dolů- Lennard sjede sjezdovku naprosto bez problémů, líp než většina dětí, které jsem tu za celou dobu měla, ale celou dobu jako kolovrátek huláká: „Papa! Papa! Papa!“ a není k utišení. Snažím se přesvědčit sama sebe, že na nás nekouká celý Hinterglemm a že se vlastně nic děsného neděje. Krve by se ale ve mně nedořezal. To samé se pak opakuje o tři dny později, když se s Lennardem posuneme na další level – velkou sjezdovku pod gondolou. A za tuhle duševní újmu nakonec nedostanu ani dýško.

20160130-IMG_20160130_141533

  • Sobota je většinou hluchý den, kdy není moc co dělat. I tak se občas najdou nějaké zbloudilé dětičky. Takže v deset ráno vyrážím gondolou nahoru s čtyřletými dvojčaty Victorií a Leonardem. Počasí není nic moc, tatínek se mě ptá, jestli to nahoře není moc velký tóčo. Uklidňuju ho, že v pohodě. Vystoupíme tedy ve skoro dvou tisících a musím přiznat, že tóčo to teda docela je. Dělám, jakože nic, děti vypadají v pohodě, tak jedeme. Jen, co sjedeme o pár metrů níž, dostáváme se do šílené vichřice. Leonard ani Victoria nemají nic, co by jim zakrývalo obličej, takže jim vítr zabodává sněhové vločky do jejich dětských tvářiček a oba neuvěřitelně řvou. A opět: „Papa! Papa! Papa!“ Sundávám z krku svůj tunel, dávám ho Leonardovi a Victorii přichytávám pod brýle vestičku. Vypadá jak bandita, ale aspoň se trochu utiší, S každým dalším poryvem větru však oba začnou řvát nanovo. Nakonec se dostaneme z nejhoršího, dokonce se mi povede je trochu uklidnit bonbónama, takže rodičům odevzdávám dvě rozesmáté děti, na kterých není ani památky po prožitém šoku. Zato já mám památku krásnou. Leonard mi vrací tunel, který ale už není modrý, jako předtím, nýbrž úplně celý zelený od Leonardových soplů.
  • Občas se docela divím, co všechno ještě patří k mojí práci. Jako když se ráno vydám k našemu dětskému plácku a místo, abych pro děti připravovala překážkovou dráhu, seškrabávám lopatou blitky, které přes noc přimrzly k našemu transparentu. Po první jízdě na provázkovém vleku se pro lopatu vracím, tentokrát proto, abych sněhem zasypala dvě psí hovna obřích rozměrů, udělaná elegantně přímo v trase, kudy děti jezdí.

20160130-IMG_20160130_141112_HDR

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s