Zápisky ze života lyžařské instruktorky – východňáři, rumunská konverzace a překvapivá plínka

Už jsme s Kubou ostřílení instruktorští mazáci a jen tak něco nás nerozhází. I tak se však občas přihodí něco, co nás z rovnováhy vyvede.

  • Začali jsme se s Kubíčkem pracovně nazývat Ostblok. Jsme zkrátka ti východňáři, kteří všechno bez řečí oddřou, takže je šéf může posílat na ty nejnevděčnější práce a oni ani nemrknou. Navíc jsme se my ve východním bloku v očích Zápaďáků evidentně všichni dorozumívali jedním jazykem. Ve školce je Polák? Pošlete tam Katarinu! Ve školce je Ruska? Pošlete tam Katarinu. Marně jsem se snažila šéfovi vysvětlit, že čeština a ruština jedno nejest. Pro něj jsme prostě všichni jedna verbež a tou naší hatmatilkou se všichni musíme dorozumět.
  • Tak se taky stalo, že jsem skončila u pětileté Alexandry. Kurz měla zaplacený na celý týden, ale všichni instruktoři si ji přehazují jako horký brambor, až nakonec skončí u mě. Její maminka mě ráno vybaví kapesníčky Hello Kitty a poučením, že mám při obědě dohlédnout na to, aby Alexandře z talíře nikdo nekradl hranolky. Utírám tedy svědomitě nos, Alexandřiny hranolky střežím jako oko v hlavě a Alexandra vypadá spokojeně, neboť mi co pět minut vzduchem posílá pusinky. Dokonce i za jízdy. Další den tedy zůstává u mě, maminka jí ještě před odjezdem na kopec pořádně podrbe hlavu, Alexandra je šťastná, pošle mi několik pus a pak… Pak ji rupne v bedně. Jinak to říct nemůžu. Chová se jak blázen. Ječí, vříská, huláká, leží na zemi a odmítá vstát, natož pak lyžovat, což je vzhledem k tomu, že jsme uprostřed sjezdovky, docela problém. Navíc na mě čeká dalších pět dětí, které na rozdíl od Alexandry lyžovat chtějí. Vedeme tedy nikam nevedoucí rozhovor, každá ve své mateřštině:

„Nu mai vreau să te pui schi“
„Já nemám vůbec ponětí, co mi říkáš, můžeš prosím vstát a jít s námi lyžovat?“
„Dar sunt absolut bolnav, am scuipat pe tine, și este încă moare“
„Já ti ale prostě nerozumím. Co s tebou mam jako dělat?“
„Ai șurub cei Nana prost“
„Tak si trhni nohou, klidně si tu lež a umrzni!“
„Ce-i drept, singur cap de berbec“

Samozřejmě ji tam ale nechat nemůžu. Násilím ji tedy zvedám, chytnu jí v podpaží a svážím jí, svíjející se z kopce dolů. Při tom ještě stihnu jeden zoufalý telefonát rodičům, ať si pro ni okamžitě přijedou. Tolik k mým pedagogickým úspěchům.

20160110-IMG_20160110_144423

  • Fabián. Osm let. Mluví jak šedesátiletý dědek kouřící krabičku denně a bůhvíproč si zrovna jeho hrozně oblíbím. Jezdím s ním celý týden a musím říct, ze mi fakt přirostl k srdci. Hrozně mu trvá, než se vymáčkne a hrozně se zakoktává, takže ho ostatní děti z mojí skupiny většinu času nevnímají, ignorují, nebo překřikují. Pokud se občas stane, že ho fakt všichni poslouchají, vyvede ho to z míry natolik, že úplně zapomene, co chtěl říct. Jeden den je docela velká zima a my se skrz vichřici probojováváme z kopce dolů. Když po chvíli zastavím, zjišťuju, že Fabián si nevyhrnul šálu, takže se mu na obličeji tvoří malé omrzlinky. I tak ale mlčí, nijak si nestěžuje a je odhodlán se s kopcem poprat až do konce. Běžím tedy k němu, šálou mu omotávám pomalu okolo celé hlavy a Fabián svými ztuhlými rty zachrčí: „Das ist schön. Danke!“ Nemilovali byste ho?
  • S dvojjazyčnými dětmi je legrace. Pár jsem jich učila a vždycky to zaručilo skvělou zábavu. Jak třeba Nicol. Češka, která ale chodí do školky ve Vídni. Čeština a němčina pro ní byly to samé, takže jsem přistoupila na její styl a plácaly jsme páté přes deváté a krásně jsme si rozuměly. „Mein Opa hat vorige Woche ein Unfall gehabt. Da waren viele hasiči a policajti a teď musí pořád ležet zu Hause.“ Nebo s šestiletým Davidem – Francouzem, který ale navštěvoval anglickou školu. Tam už ta komunikace taková legrace nebyla, jelikož jediné, co si z francouzštiny pamatuju, je zpívat rolničky, a to zrovna Davida lyžovat nenaučí. Oba se ale snažíme nějak domluvit a David nakonec zhodnotí můj výkon slovy: „Aj lajk lajk lajk lajk very.“ A aby bylo jasno, dodá ještě „se ženyál“. Tak snad dobrý.
  • Naše práce má některá překvapivá úskalí. Jako třeba každodenní odhadování, jestli děcko, které nám bylo svěřeno do péče, už se zvládne vyčůrat samo, nebo potřebuje asistenci. Je to esenciální a citlivá otázka, protože jestliže se budete snažit asistovat holčičce, která už vše zvládne sama, bude jí trapně a odnese si z toho trauma. Necháte-li naopak všechno na chlapečkovi, který si ještě není jistý v kramflecích, klidně se může stát, že skončí s počůranými kalhotami. Takže jsem vyvinula metodu oťukávání – když mi holčička na záchodě zavře dveře před nosem, předpokládám, že už ví, co a jak, pokud ne, zakročím. Malým klukům většinou pomůžu se odstrojit a pak čekám, jestli se úkolu zhostí sami. Jak vidíte, už v tom mám celkem cvik. I tak mě ale tu a tam něco překvapí. Například když takhle odstrojuju malého Maxíka a koukám, že místo slipečků má plínku. Za chvíli nám asi budou děti na lyže vyndávat rovnou z kočárků.

20160329-IMG_20160329_102704_HDR

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s