Zápisky ze života lyžařské instruktorky – sikh na lyžích, lítající Connor a prokletá červená

Třetí týden v únoru. Prázdniny ve Velké Británii a lyžáky pro tamní studenty. 200 britských teenagerů přijelo i do naší školy, takže co mělo ruce a nohy, to učilo. Sám náš velký šéf se chopil Kinderlandu a my s Kubou dostali 13leté floutky z chlapecké školy. Musím říct, že to byl velmi výživný týden. Zážitky vydají na jeden samotný článek.

  • S Kubou se nemůžeme dostavit na rozřazování, takže je nám přiděleno 26 skorozačátečníků. Jediné, kde kdy lyžovali, je umělá sjezdovka s umělým sněhem v nějaké hale v Anglii. To jim ale značně zdvihlo sebevědomí. S Kubou koukáme na tu sebranku s nezapnutýma botama a helmama nakřivo a přemýšlíme, jak si ty dárečky rozdělíme. První pokus: „Kdo si myslí, že je dobrej, ten jde ke Kubovi, kdo si není úplně jistej, zůstane u mě.“ 25 Angličanů se přesune ke Kubovi, u mě zůstane Delrodge, o kterém bude ještě řeč později. Tak to nevyšlo. Konec diskuzí. Pokus číslo dvě: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět…. vy jdete ke mně, zbytek ke Kubovi.“ Takže máme každý krásných 13 kousků.
  • Prohlédnu si svoji skupinu. Delrodge má fakt divně nasazenou helmu na vršku hlavy, navíc celý tak nějak modrá. Jdu k němu, helma má úplně našponovaný řemínek, když ho rozdělám, div mi nevystřelí oko. Koukám, proč Delrodgovi helma nesedí. Na hlavě má nějaký šátek. Na jazyk mi hned skočí: Nechceš si tu raperskou frajeřinku sundat aspoň na lyžování?“ Naštěstí se ale mozek stihnul ozvat předtím, než jsem ze sebe tohle vypálila a říkám si, že to bude určitě mít nějaký hlubší důvod. Ten mi později objasní Peter, poněkud uštvaný vedoucí zájezdu: „Je to sikh, asi by nepřišel do nebe, kdyby si to sundal. Nevím, co s ním. Díru mu tam vrtat nebudu.“ Takže Delrodgovi povolím řemínek, už se aspoň nedusí, ale helma posazená na vršku turbánku rozhodně neplní funkci takovou, jakou by měla a tak se jen modlím, aby Delrodge moc nepadal.

20160213-IMG_20160213_094554

  • Tak jo, čas nazout si lyže. Delrodge se marně snaží nacvaknout do žlutých atomiků. Vázání je očividně menší než jeho bota. „Jsi si jistý, že to jsou tvoje lyže?“ „Jasňačka!“ Skláním se tedy k lyžím a přemýšlím, co udělám s vázáním, které se muselo nějak záhadně posunout. To už ale přichází Joss: „Hej Delrodge, to jsou moje lyže, tvoje jsou támhle.“ A ukazuje na červené lyže opodál. No, to bude veselý týden, říkám si.
  • A Delrodge potřetí a naposledy. Na mírňoulinkém kopečku, kde obyčejně učíme lyžovat tříleté caparty trénuju s mojí skupinou oblouky. Delrodge instruuju, aby zatím jezdil jen rovně a trénoval zastavení pluhem. Po pár pokusech získává Delrodge sebevědomí a rozhoduje se, že ujede víc než 2 metry. Pouští se s kopečka dolů. Dojezd je do roviny, která má na šířku tak 50 metrů. A stojí tam jeden ani ne metrový kočárek. Jako ve zpomaleném filmu sleduju, jak Delrodge míří přímo na tenhle kočárek. „Brzdi! Brzdi! BRZDIIIIIII!“ A Delrodge brzdí. Zastavil se totiž o kočárek, do kterého opravdu narazil.
  • Odpoledne je čas přesunout se na pomičku a zbavit se těch nejhorších článků našeho týmu, ke kterým naštěstí přišel speciální instruktor. Bye Delrodge. Po téhle „čistce“ mi zbylo 10 kousků. Dávám jim volnou jízdu, stojím pod kopcem a ještě jednou hodnotím, co to mám za materiál. Na lyžích se sotva udrží, někteří se kymácí dopředu dozadu a vlají jako hadr na holi, někteří div bradou neryjí ve sněhu, jak se bojí a jsou předklonění. Shromáždím si je všechny u sebe. „Katarina?“ „Yes?“ „Kdy začneme jezdit paralel.“ „Nikdy,“ naskočí mi v hlavě. Nahlas ale zazní velmi diplomatická a velmi neurčitá odpověď: „Nejdřív ještě trochu natrénujeme pluh a potom se vrhneme na paralel.“ „A kdy půjdeme na černou sjezdovku?“ „Ani za milion let“, nedá si pokoj ten můj drzej mozek. „Nejprve zkusíme, dostat se na červenou, platí?“
  • Po velké námaze se mi podařilo dostat vlekem nahoru celou moji skupinu, když tam celá zpocená dorazím taky, připravená na to, že budeme konečně lyžovat, půlka mojí skupiny leží ve sněhu, lyže kdovíkde. „Nasaďte si lyže, jedem!“ Už jste si někdy nasazovali lyže v kopci? Není to lehké. Pokud stojíte na lyžích podruhé, není to lehké vůbec. Navíc, pokud je teplo a sníh je trochu natátý, nalepí se vám tahle bílá hmota na přeskáče, vytvoří tam takové dvě veliké bambule, jednu na špičce, jednu na patě, a vy nemáte šanci se do vázání zacvaknout, dokud ten sníh nějak nesundáte. Takže poklekávám ke svým zlatíčkám, jednomu po druhém vyčistím boty, nacvaknu je do lyží, po zádech už mi stékají čůrky. „Jedem,“ velím. Ohlížím se po zbytku skupiny, který čekal, než nasadím ostatním lyže. Leží opodál. Během čekání si všichni sundali lyže.
  • Den druhý. „Jeďte pomalinku támhle dolů a zastavte u té značky.“ „OK“ A pak už jen vidím Connora, jak se řítí šusem z kopce a místo, aby zastavil u oné značky, vylítává ze sjezdovky, letí asi 3 metry vzduchem a přistává – díkybohu – v hromadě čerstvě napadaného sněhu. Joss to taky neubrzdí, přelítne přes hranu taky a skončí ve sněhu nad Connorem. Milan se směje tak, že už se na lyžích neudrží, padá a samozřejmě se mu obě lyže vycvaknou. Ostatní mezitím zastavili u značky a aby si ukrátili dlouhou chvíli, sundávají si lyže. Pokouší se o mě mrákoty. Zvedám Milana, šlapu do kopce pro jeho hůlku, která se valí 3 metry nad námi. Svážím Milana pomalu dolů, vypínám lyže a jdu vyhrabat Connora. Bořím se do sněhu po stehna a do rytmu svých těžkopádných kroků řvu: „NIKDO- SI – NIKDY – NEBUDE – SÁM – OD – SEBE – SUNDÁVAT – LYŽE!“

20160217-IMG_20160217_130314

  • Je vedro. Amo se nějak courá a pořád za námi zaostává. Shromáždím zbytek skupiny dole a pozoruju ho. I přes svých 180 centimetrů má při jízdě na lyžích tak 150, jede v takovém předkolnu, až je mi líto jeho zad. A co to teď udělal? Proč při jízdě sahá na zem? On si normálně při jízdě nabírá sníh a jí ho!
  • Čtvrtý den se s Kubíčkem rozhodneme, že naše skupiny jsou zralé na výlet po celém areálu. Rozhodneme se, že se budeme tak nějak držet pohromadě, abychom si pomáhali a řešili trable s našimi poklady. Pánbůh s námi. První sjezdovka je lehká. Modrá. Spíš taková cesta. Moje skupina je celá, jen Amo chybí. Za chvíli nás dojíždí Kubova skupina a Kuba mi celý ustaraný sděluje: “ Kačko, já jsem udělal hroznou věc. Já jsem ti ho tam nechal ležet. Já ho tam viděl, ale prostě jsem ho nezved.“ Tak dík, tolik ke vzájemné spolupráci.
  • Amo se ale nakonec na nohy vyhrabal sám, jsme opět pohromadě a plánujem další trasu. „Jedeš po tý modrý, Kubíč?“ „Ne, ta je úplně nanic, se ti tam poserou,“ přehlíží Kuba znaleckým okem moji žalostnou skupinku. „Takže myslíš, že dáme červenou?“ ujišťuju se. „Jojo, my tam taky jedem.“ A tak se do toho pouštíme. „Kate? Is this red slope?“ ozývá se za mnou hulákání deseti předmutujících hlásků, ve kterých se mísí panika a vzrušení. Zastavuju tedy a dávám přednášku o tom, jak už jsme dobří, že tahle sjezdovka patří mezi ty lehčí a že nikdo nemusí mít žádné obavy. S nově nabytým sebevědomím statečně vyrážíme. Po dvou obloucích slyším ránu následovanou řevem. O milisekundu oddaluju ten moment, než se otočím a podívám se, co se stalo. Joss na zemi, Sahel na zemi, Joss brečí, Sahel brečí. Lyže mají oba kdesi nad sebou. Zouvám lyže a mířím k Jossovi, který brečí o něco hlasitěji. Když všechny asi po deseti minutách postavím na nohy, leje ze mě pot a vydáváme se pomalinku dolů. Z pravé strany, tam kde je ona modrá sjezdovka nanic, přijíždí zrovna se vší parádou Kubova skupina. Vrhnu na něj zlostný pohled. „Já jsem o tom přemejšlel, oni by tu červenou asi nedali.“

20160109-IMG_20160109_141549_HDR

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s