Jak nás do USA málem vůbec nepustili aneb cesta někdy není cíl

Euforii z levných letenek vystřídalo vystřízlivění. To nastalo v momentě, kdy jsme zjistili, že ve skutečnosti neletíme z Osla, ale z letiště, které se sice lišácky jmenuje Oslo Torp, ale od Osla je vzdálené 120 km. Což znamenalo, že to, že se dostaneme do Osla neznamená, že máme vyhráno. 

Už náš let z Osla do San Francisca je komplikovaný sám o sobě. Dvakrát přestupujeme. Jednou v Amsterdamu, jednou v Seattlu. Když to člověk vidí na mapě, vypadá to ještě nelogičtěji než když se to napíše. Tenhle let nám ale zas takové vrásky nedělá. Co nám vrásky dělá je fakt, že v pátek ve 14:30 přiletíme na Garmermoen – centrální letiště v Oslu. Další let máme v sobotu v 6:15 ráno ze zmiňovaného Torpu. A aby té legrace nebylo málo, letiště v Torpu se od půlnoci do půl páté ráno zavírá. Vezměme to ale pěkně popořadě.

mapa cesty

Když už má být ta cesta takhle komplikovaná, rozhodneme se si jí vychutnat od začátku do konce a na letiště vyrážíme z Hradiště vlakem. Překvapivě ani nemá zpozdění, které nám ale já hned v Praze neúmyslně vytvořím, když naženu Kubíčka do špatného metra a jedeme tak na druhou stranu, než potřebujeme. Na letiště dojedeme s luxusním tříhodinovým předstihem a začne tak vlna čekání, která skončí někdy večer následujícího dne.

20160408-IMG_20160408_185736

Abychom to nějak přežili, kupujeme si v trafice knížky a sudoku. Já se tak vracím k tradici, že si na každou cestu letadlem kupuju knížku v angličtině. V letadle dodržuju další tradici a ještě než vůbec vzlítneme usínám. Do Osla přilítáme v půl třetí. Při průchodu duty free shopem neodoláme a kupujeme si šest plechovek piv, abychom si nějak zpříjemnili čekání na vlak, který nám jede přesně za osm hodin. Letiště v Oslu zrovna neoplývá místy k sezení, takže se strategicky usadíme na zem doprostřed haly a pozorujeme, až se uvolní místo k sezení. Za chvíli jsme úspěšní, zabíráme sedačku, zásuvky a načínáme první pivo. U toho debatujeme, jestli je v Norsku vůbec dovoleno pít na veřejnosti.

20160408-IMG_20160408_151617_HDR

Po čtyřech hodinách jsme na letišti jako doma. Kuba chodí v pravidelných intervalech na obchůzky okolo odpaďáků a hledá, jestli k nim někdo neodložil plynovou bombu, abychom si mohli uvařit večeři. V mezičase pozorujeme ostatní cestující, hodnotíme vzhled kolem procházejících letušek a litujeme psy, které kolem nás transportují do nadměrného nákladu. Kuba na svých misích za bombou neuspěl, takže si budeme muset uvařit jinak. Vyrážím tedy na lov horké vody do bistra, kde si ji nechám natočit do termohrnku a pak s ní zalijeme čínské polívky. Na noťasu si k jídlu pouštíme videa a moc nechybí k tomu, abychom si na osloském letišti začali připadat jako doma. V deset už je však čas definitivně se rozloučit s ochablým penisem, který nám dělal celou dobu společnost, a vyrazit na vlak.

20160408-IMG_20160408_215014_HDR

Na Torpu začíná konečně ta pravá legrace. Letiště je totiž od nádraží vzdáleno asi 4 km. Aspoň máme program na ty čtyři hodiny, co tam musíme čekat, říkáme si. Na Googlu studujeme trasu a já jsem smířená s noční cestou s obludou na zádech. Když ale na Torpu vystoupíme z vlaku, čeká tam přistavený autobus, který nás zdarma dopraví až na letiště. To však bohužel nic nemění na faktu, že je letiště zavřené od půlnoci do 4:15 zavřené. Řidiči je jasné, že my do hotelu nemíříme, a tak nás posílá přespat do parkovacího domu. Ten je však bohužel zavřený také. Namíříme si to tedy pod stříšku přímo před letištní halu. Kuba se ostýchá, já už lovím v obludě karimatku a spacák, když tu najednou se na druhé straně dveří zjeví letištní sekuriťák Asiat.  Oznamuje nám, že letiště je zavřené a že máme jít počkat do parkovacího domu číslo 2, že tam je aspoň teplo. Děkujeme, balíme saky paky a mizíme. V ústrety nám vychází letištní sekuriťák Černoch.

„Co vy chtít?“
„Jdeme přespat do parkovacího domu č. 2. Poslal nás tam liný sekuriťák.“
„Já ostraha letiště venku. Tamten vám neříkat, co vy dělat. “
„A kam máme jít?“
„Odkud jste?“
„Z Český republiky.“
„Takže vy oba, z Český republiky, tedďsem a pak někam?“
„No jo.“
chvíle ticha, my koukáme ne Černocha, Černoch kouká na nás
„Tak dobře, vy jít do parkovací dům 2, ale bordel neudělat a za deset čtyři odejít. Boss přijít a zlobit se.“

Všechno slíbíme a už metelíme ustlat si v parkovacím domě. Uložíme se hned v přízemí v chodbě pod schody mezi hadici od luxu a smetáček a lopatku. To však není konečný výčet vybavení našeho „pokojíčku“. Nejdůležitější je klimatizace, která nás, zcela nelogicky,  zásobuje teplým vzduchem a dělá z bíle chodby celkem útulné místo k žití. Já si roztáhnu karimatku, Kuba se natáhne na obludy, vyzuknem víno, které jsme si kvůli této příležitosti vezli z domova a trochu se prospíme. Ve třičtvrtě na čtyři svědomitě opouštíme náš úkryt, nasazujem kulichy a bundy, protože letiště se otvírá až ve čtvrt na pět, takže nás čeká ještě půlhodinová čekačka. Do hry však opět vstupuje náš letištní sekuriťák, který dveře otvírá skoro půl hodiny před otvíračkou a pouští nás dovnitř, abychom venku nemrzli. To by se v Čechách rozhodně nestalo.

20160409-IMG_20160409_020001_HDR

Při odbavení pak zažijeme pár perných chvilek, kdy po nás pán za přepážkou vyžaduje adresu, kde budeme bydlet. Nemáme tušení, nutí nás tedy si něco vymyslet. Díky bohu za wifinu na Torpu, hledám nějaký hostel a jeho adresu mu poté diktuju. Potom chce vidět naší ESTU, což je opět problém, protože Kuba potvrzení nemá nikde stažené. Naštěstí i to nakonec vyřešíme a odměnou nám je palubní vstupenka z Osla až do San Francisca.

Celý let do Amsterdamu prospím. Tomu stavu se asi ani nedá říkat spánek, jsou to spíš takové mdloby. K snídani dostáváme celozrnný chlebík se sýrem, což je sympatické, ale moje nevyspalé tělo odmítá příjem jakéhokoliv jídla, a tak končí můj chlebík v Kubíkovi. Letiště v Amsterdamu je asi největší letiště, které jsem kdy viděla. Člověk se tam musí vyloženě prodírat davy, třeba jako v Praze na Václaváku. Podle směrovek se k některým gateům jde i čtvrt hodiny, nás posílá informační tabulek k E1.

20160408-IMG_20160408_143317_HDR

Není to sice nijak daleko, ale když tam dorazíme, zjišťujeme, že to je jakási imigrační zóna a čeká nás tam pohovor s úředníkem, který rozhodne, jestli nás do Států pustí, nebo ne. Natrefili jsme zrovna na takového opírcingoveného ulíznutého machýrka, kterému se, přiznejme si, moc nelíbíme. Zkoumá nás pichlavýma očima a bombarduje nás otázkama. Jaký máte mezi sebou vztah? Jak dlouho spolu chodíte? Proč jedete do Států? Kdy jste si koupili letenky? Jak jste koupili letenky? Kde jste si koupili letenky? Kdo zaplatil letenky? Čím jste zaplatili letenky? Kolik stály letenky? Kdy jste si balili zavazadla? Kdo nám balil zavazadla? Kde bydlíte? Co děláte? Co chcete ve Státech dělat? Máte nějaké potvrzení o půjčení auta? Ukažte mi vaše řidičáky! Ukažte mi vaši kreditku! Ukažte mi vaše mezinárodní řidičáky! Nakonec bere všechny dokumenty a odchází se poradit se svým supervizorem. Zpět se vrací s ním a začíná výslech nanovo. Co děláte? Kde pracujete? Co přesně prodává obchod, kde Kuba pracuje? Jak se jmenuje? Proč se tak jmenuje? Proč jedete do San Francisca a ne do Los Angeles? Co chcete v San Franciscu vidět? Jste fanoušci baseballu? Pojedete do Yosemit? Budete tam lízt? Jak znáte Zuzku? Jaké je její telefoní číslo? V odpovědích se s Kubou střídáme, celkem blekotáme, protože jsme dost zaskočení absurditou některých otázek, ale supervizor nakonec svolí, že tedy do Států odletět můžeme. Machýrek nám otráveně nalepí na pas žluté nálepky a pohrozí nám, že nesmíme spouštět naše zavazadla z očí a že si nesmíme brát od nikoho žádné věci. A pak už je hotovo. Jsme s Kubou vyřízení. Jediné, na co se následující dvě minuty zmůžeme, je pronášení: „Ty vole!“. Asi po čtvrt hodině jsme konečně schopní si z toho dělat legraci, ale musím přiznat, že mi bylo chvíli docela ouzko, že zůstaneme v Amsterdamu.

20160409-IMG_20160409_093427-2

Naloďujeme se tedy na palubu Airbusu, oba poprvé v tak velkém letadle, oba poprvé na tak dlouhém letu. Sedíme na čtyřsedačce uprostřed a já, starý lowcosťák se ocitám v říši divů normální letecké společnosti. Naposledy, kdy jsem při letu dostala něco zdarma, mi bylo sedm a letěla jsem s tetou do Bulharska. Let s Deltou je tedy pro mě něco jako druhé Vánoce a letušky a stevardi neustále se zjevující s nějakými věcmi a dobrotami, jsou jak druzí Ježíšci. Postupně dostaneme deku, polštář, masku na oči, špunty do uší, sluchátka, jedno víno, druhý víno, preclíčky, krabičku s obědem, lahev vody, čaj, pivo, krabičku se svačinou, vodu, panini, zmrzlinu, třetí víno.Přejedení usínáme, zbytek cesty trávíme sledováním filmů a hraní her.

20160409-IMG_20160409_221809

A pak už přistaneme v Seattlu, uděláme naše první kroky v USA, dostaneme razítko do pasu a konečně přesedneme na poslední letadlo. Poslední překážkou je pak zácpa na letišti v SF, takže pilot s námi musí půl hodiny kroužit dokola, než se uvolní přistávací dráha. To našim nevyspalým hlavám a nacpaným žaludkům nedělá moc dobře a dost se nám uleví, když konečně usedneme na letištní plochu a potkáváme Zuzku. Celkem jsme na cestě strávili 50 hodin, jeli jsme dvěma vlaky, třemi metry, jedním autobusem, čtyřmi letadly a jedním autem.

20160409-IMG_20160409_200951

Reklamy

2 thoughts on “Jak nás do USA málem vůbec nepustili aneb cesta někdy není cíl

  1. Legendy praví, že se v jednom květináči před vchodem na letiště Šithol ukrývá nevykouřený joint, který z takového pohovoru s ouřadou může udělat skvělou zábavu.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s