Národní parky Utahu – nebezpečné čůrání, patvary v Brycu a kouzelný dědeček

Abychom se vzpamatovali z chaosu a ruchu Las Vegas, naordinovali jsmes i pořádnou dávku přírody v podobě národních parků Utahu. Těžko říct, který se nám líbil nejvíc, všechny totiž byly naprosto úchvatné.

NP Zion – kempování s netopýry a konečně taky stopovačka

Zion nás překvapí, ještě v něm ani nejsme. Zíráme, kolik je všude lidí. Pomalu ani nezaparkujeme. Vydáváme se do návštěvnického centra vyřídit povolení ke kempování mimo kemp. Těch je každý den pouze omezený počet, takže přištrádovat si do centra ve dvě odpoledne nebylo zrovna nejmoudřejší. I tak na nás ale permit zbyl. Vybaveni instrukcemi o tom, jak daleko od cesty musíme spát a jak hluboko do země musíme zahrabat naše hovínka, přejíždíme do východní části parku. Z auta si můžeme krky ukroutit, jak koukáme na všechny strany a obdivujeme tu nádheru. Rudé skály vytváří na pozadí modrého nebe úchvatný kontrast a člověk jen přemýšlí, jak tohle všechno ta matka příroda zmákla.

20160424-DSC05505
Sbalení na trek jsme cobydup. Kuba do své krosny naskládá obě karimatky, oba spacáky, stan a šest litrů vody, ja si dám do batůžku, který jinak nosím do školy, jídlo a dlouhý kalhoty. Na bok si připínám galon vody. Je mi to blbý, ale krosnu máme holt jen jednu. Kuba, statečně supící kaňonem jako můj šerpa, to zhodnotí tak, že já se jednou budu tahat s pupkem, takže je to vlastně fér.

20160421-DSC05251
Tentokrát po cestě nebojujem se sněhem jako v Yosemitech, ale pereme se s pískem, který leží na cestě a my si tak přijdem, jako bychom šli po beachovém hřišti. Kaňon a skály, které jsme tak hlasitě obdivovali po cestě sem, po chvíli mizí a my pokračujeme asi tři hodiny úplně obyčejným lesem. „To jsem mohla jít na Drábský a ne jezdit do Ameriky,“ zlobím se v duchu na hloupý trek, který jsme vybrali. Asi po 12 km potkáváme pramen, spíš teda takový čůreček, stavíme stan, pozorujeme netopýry a divíme se, že je tak brzo tma. Všude okolo stanu rostou opuncie, takže když se jdu před spaním vyčůrat, musím dávat pozor, abych si nepopíchala julču.
Druhý den ráno ukazuje Kuby telefon jiný čas, než jeho hodinky. Kolik teda vlastně je? My jsme v jiném časovém pásmu? Musíme si to ujasnit s prvním kolemjdoucím, kterého potkáme. A ono fakt, v Utahu je o hodinu víc. Asi po dvou kilometrech začíná být cesta konečně kaňonovitá, takže jsem spokojená a už nebrblám. Vyšplháme se až na samý okraj hlavního zionského kaňonu, pohled dolů je fantastický. Stejně jako čínská polívka, kterou si opodál uvaříme.

20160421-DSC05258

20160421-DSC05274

Jsem líná táhnout se zpět tou samou cestou, a tak Kubovi opatrně navrhuju, že bychom místo toho mohli dojít až dovnitř centrálního kaňonu a zpět k autu dostopovat. Kupodivu souhlasí, asi je taky líný absolvovat znovu celou nekaňovitou odyseu. Vsázíme se, jak dlouho bude trvat, než nám někdo zastaví. Kuba optimisticky nahazuje 10 minut, já tvrdím 15. Optimismus Kubu rychle opouští. Aut jezdí míň, než jsme čekali a z těch dvaceti, co kolem nás projiždí, nezastaví nikdo. Kuba usuzuje, že stojíme na blbém místě a jdeme po silnici dál hledat lepší flek. Já i za chůze zdvíhám palec na všechny auta, karavany a v podstatě cokoliv, co jede trochu rychleji, než my jdeme. „Jestli si myslíš, že nám někdo zastaví tady v zatáčce, tak nezasta…,“ shazuje Kuba moje snahy. Hejt ale nestačí ani doříct a přímo v zatáčce nám zastavuje mladá dvojice, která nás hodí krásně až k autu. Díky tomuhle přibližováku jsme si užili super trek skrz celý východní Zion a ještě dneska stihneme dojet do 80 mil vzdáleného Bryce Canyonu.

20160421-DSC05304

NP Bryce kaňon – hovno a dvoumetrová kočka 

Bryce Canyon je malinký. Ještě než se utáboříme, stihneme si ho prohlédnout z výšky a podebatovat s rančerem o tom, jestli vojska Varšavské smlouvy do Čech vtrhla 68 nebo 69. Celkově nás znalosti Američanů o České republice stále jen mile překvapují. V noci je úplněk, vůbec nemůžu spát, i když jsme večer s Kubou vycvakli litr a půl vína. Asi jsme vlkodlak nebo co. Ráno se mi naopak vůbec nechce vstávat, takže mě Kuba musí ze spacáku doslova tahat.

20160422-DSC05322
Nejsme žádní troškaři, takže si vybíráme ten nejdelší a nejnáročnější trek, který je ale i tak spíš taková zdravotní procházka. Obdivujeme hoodoos – skalní věžičky zformované do všemožných tvarů a patvarů. Nejvíc nás zaujme dvoumetrová kočka, hovno a Tower Bridge.

20160422-DSC05368 20160422-DSC05340

NP Arches – spaní na parkovišti a běhání po vlacích
Arches. Ty nám daly. Ještě v Brycu jsme zjistili, že jsou dál, než jsme si mysleli, takže je zvažujeme úplně vyškrtnout. Nakonec ale zůstaneme u původního plánu a směrrm na Arches jedeme. Už takhle dlouhou cestu si natahujeme zastávkami na oběd a na nákup, takže do Arches přijíždíme v devět večer.
Všude tma a každý kemp, který míjíme, je plný. Nakonec objevíme volné místo v jednom z kempů na břehu řeky Colorado. Plácáme se po ramenou, jací jsme pašáci, u vjezdu hodíme 15 babek do obálky a tu do schránky, útržek z obálky bereme k našemu teplému místečku skřípnout ho na patník jako důkaz, že jsme zaplatili. Ale ouha. Na patníku už jeden útržek je. Někdo už tu evidentně bydlí, jen tu nemá auto. Tak to jsme v pytli. Co teď? Patnáct dolarů v tahu a spát zas nemáme kde. Potupně prosíme vedle kempující dvojici, jestli vedle nich můžeme zaparkovat auto, nejdřív zvažujeme, že se vyspíme v něm, ale vidina absolutního nepohodlí nás donutí překonat ostych a znovu potupně prosíme, jestli bychom si na cizím campsitu mohli postavit i stan. Svolení dostáváme, ale i tak to není žádné spací pošušňáníčko. V noci začne šíleně foukat, mám pocit, jako by mi někdo boxoval do stanu přímo vedle hlavy, takže celkem ráda vstanu v půl sedmý, ani nepotřebuju budík. Takhle brzo vstáváme proto, že pokud jsou takhle natřískané kempy, očekáváme, že budou takhle natřískané i Arches, a my si je chceme užít v trochu komornější atmosféře. Volíme jediný pořádný trek, co se dá v Arches podniknout a už v tuto nekřesťanskou hodinu tam nejsme úplně sami. Stačí však poodejít kus od hlavní atrakce Landscape Arch, ohromné brány dlouhé jako celé fotbalové hřiště držící pohromadě snad jen silou vůle, a Arches jsou zas jen naše.

20160423-DSC05413

Trek vede po skalách, musíme je různě přelézat a hrozně nás to baví. Jednotlivé skály naskládané jedna za druhou jako listy papírů nám nejvíc ze všeho připomínají rychlovlaky seřazené na nádraží. Běháme tedy po jednotlivých vlacích jako malé děti. Jediné, co nám kazí radost, je pořád foukající silný vítr. Když zrovna nechodíme po vlacích, vede cesta po písčitých dunách. Písek nás pěkně švihá a lepí se na ty části těla, které jsme si namazali opalovákem. Kubovi se tak dělá malá poušť na čele, mně na nohách. Arches oppuštíme v ten pravý čas, protože už vstali i ti největší lenoši a celé Arches praská ve švech. Nejvyšší čas zmizet.

20160423-DSC05433 20160423-DSC05440 20160423-DSC05475

SP Goosnecks – překvápko na cestě do Grand Canyonu

Cesta z Arches do Grand Canyonu je dlouhá, a tak se rozhodneme si jí napůlit. Po cestě nemáme žádnou zastávku, takže chceme jen najít kemp a pořádně se vyspat. Všude pořád hrozně fučí, první kemp v Bluffu je na veliké planině, kde nás před větrem nic neochrání. Pokračujeme tedy dál, podle mapy by měl být další kemp asi 30 km daleko v Goosenecks. Přijíždíme tam, není tam vůbec nic, jen veliká planina na okraji útesu. Pán v budce žádá 10 babek za kemp, pět za kochání se krajinou. Odsud bychom s naším stanem bez šňůrek ulítli stoprocentně. Děkujeme pánovi, loučíme se a otáčíme. Pán za námi mává, ať se jdeme aspoň podívat, když už jsme vážili cestu až sem. Jdeme tedy na okraj útesu a celkem zíráme na ohromný kaňon s řekou kroutící se mezi ním. Pán měl pravdu, stálo to za to. Chci být fér a jdu mu těch pět doláčů zaplatit. „To je karabina, co máš na krku?“ ptá se pán přebírající ode mě dvacku. „No jo,“ odpovídám. „Víš co, vezmi si to zpátky, já nemám žádný drobný, který bych ti vrátil,“ usměje se na mě pán a přes stůl, na kterým se válí štůsky pěti a desetidolarovek, mi podává peníze zpět.

20160424-DSC05501

Bluff – noc v typickém americkém zapadákově
Vracíme se tedy do Bluffu a jsme fascinovaní, jak typický americký balíkov to je. Domy podél silnice, dvě bistra, funkční benzínka, nefunkční benzínka, vývěsní štíty skřípou ve větru, jednou za deset minut projede kolem auto a přes ulici se sem tam přežene suché kulaté křoví. Užíváme si prostě úplně každou stránku Ameriky. Další zastávka Grand Canyon.

20160424-DSC05507

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s