Jak nás Grand Canyon posadil na zadek

Mezi kaňony a skálami všemožných barev a velikostí jezdíme už šestý den. Byli jsme ve čtyřech národních parcích a pohled na rudé útesy a obří monumenty už je pro nás normálka. Viděli jsme sombréro postavené na špičku, obří nohy, údolí bohů, tunely, brány, oblouky i věže.

Skály jsme viděli za tmy s milionem hvězd, za svítání i při západu slunce. Od předvčerejška už ani nemám foťák pořád v pohotovosti, při treku mi nevisí nonstop kolem krku a v autě ho nemám pořád na klíně. Grand Canyon je tak pro nás zastávka spíš z povinnosti a myslíme si, že už nás nemůže ničím překvapit.

20160424-DSC05523 20160424-DSC05533

Po cestě tam je kolem nás navíc jedna z nejnudnějších scenérií, které jsme zatím potkali. Kam oko dohlédne, všude mírně zvlněná zelená planina se zakrslými keříčky a semtam stromem. Vjíždíme do národního parku. Odbočka doleva značí First viewpoint. „Chceš se tam jít podívat?“ ptá se Kuba. „Ani ne,“ myslím spíš než na přírodní krásy na oběd, který už jsme měli mít před dvěma hodinami. „Pojď, pojedem se mrknout,“  stáčí Kuba auto a parkuje na velikém parkovišti. A pak už ho vidíme. Bez varování se před námi najednou vynoří, plácne nás přes čumák, posadí na zadek a  má pro nás jasnou zprávu: „Já se nejmenuju Grand Canyon jen tak pro ni za nic, vy chytrolíni.“ A tak zíráme a nechápeme, jak se může v tak nezáživné krajině skrývat něco tak velkolepého. Mlčíme.

20160424-DSC05536

Po cestě k íčku zastavujeme ještě jednou, ty samé pocity se v nezmenšené intenzitě opakují. Permit na trek nedostáváme, ale aspoň se nám podaří ulovit poslední místo v kempu. Celkem je v něm těch míst 258, takže máme celkem štígro, asi odměna za Arches. Navíc s překvapením zjišťujeme, že už jsme zas v jiné časové zóně, takže vyhráváme hodinu navíc, kupujeme piva a odpočíváme v hamakách. Je nám fajn.

Ráno vstáváme brzo, venku je frišno. Oblíkáme bundy, kulichy a rukavice a vyrážíme do útrob kaňonu. Pro nás horaly je scénář výletu postavený na hlavu. Cíl se skrývá dole, takže musíme nejprve naklesat a po cestě zpět vše zase vystoupat. Cestička se klikatí stěnou kaňonu úplně neuvěřitelným způsobem a kupodivu se po ní jde celkem fajn.

20160425-DSC05618

Ještě, než nastoupíme na samotný trek, čtu Kubovi bezpečnostní pravidla. Nejvíc nás překvapí pravidlo č. 8 – mula má na stezce vždycky přednost. Nepředpokládáme, že bychom nějakou mulu potkali, takže si z toho akorát děláme legraci a začínáme klesat. Neujdeme ještě ani půl kiláku, když je před sebou vidíme. Stádo asi deseti mul vezoucích na dno kaňonu ty línější a movitější turisty oblečené v žlutých šusťákovkách s jasným sdělením MULE RIDER. Teď vážně, jet na mule na dno Grand Canyonu musí být pro Američany něco podobného jako pro muslimy vykonat pouť do Mekky. Pokud si chcete tuhle kratochvíli užít, musíte si jí zarezervovat minimálně rok dopředu. Když jsme se divili, proč za tímto účelem nepoužívají nějaké vznešenější zvíře, třeba koně, bylo nám řečeno, že rozdíl mezi jízdou na mule a jízdou na koni je jako rozdíl mezi jízdou v Cadillacu a jízdou v pračce. To nic nemění na tom, že se muly táhnou jak smrad (obrazně) a za nimi se ještě k tomu táhne smrad (doslovně) z koblih, které stále trousí. Pravidla neříkala nic o tom, co dělat, je-li člověk rychlejší než mula. Nevíme, jestli se sluší a patří mulu jednoduše omlet. Dilema naštěstí netrvá dlouho, protože hlavní mulák hvízdne pauzu a my tak můžeme stojící stádečko v klidu obejít.

20160425-DSC05543

Cestička klesá záhadným způsobem stěnou kaňonu, celkem naklesáme 1000 výškových metrů. Je to jako procházka encyklopedií vegetačních pásem. Nahoře jsme vycházeli z jehličnatého lesa a chumelenice, cíl se nachází v poušti, kde jako vysílače trčí rozkvetlé aloe a do krajiny svítí temně fialové kaktusy s růžovými květy. Dojdeme až na okraj útesu, odkud konečně vidíme tyrkysově modré Colorado, které má celou tu okolní scenérii na svědomí.

20160425-DSC05587

Asi tak podruhé za celý náš roadtrip nám počasí úplně nepřeje. Silný vítr přiváží zpoza kaňonu nové a nové mraky nacucané vodou a sněhem. V jednu chvíli dokonce hřmí a nad námi se prohání blesky. Jako by chtěl Grand Canyon tu podívanou sám na sebe udělat co nejdramatičtější. A daří se mu. Opět nám dochází slova.

20160425-DSC05580 20160425-DSC05582

Před kilometrovým výstupem zpět nahoru si vaříme čínskou polívku a odháníme oprsklé veverky, které se snaží v nestřeženém okamžiku ukrást cokoliv z našich zásob. Výšlap je delší, než jsme čekali, přece jen, když si člověk čerstvý běží z kopce, vnímá to jinak, než když ho každý další krok stojí úsilí. Tak si aspoň po cestě na placatém kameni dáme šlofíček a pozorujeme velkouchaté srnky, které se k nám přikradli zezadu, zatímco jsme spali.

Dole v kaňonu bylo celkem teplo, ale podle toho, že proti nám chodí odshora lidi v kulichách a v dekách soudíme, že nahoře se nic nezměnilo a pořád tam panuje zima. A nemýlíme se. Ledový vítr se prohání po okraji kaňonu, už zase sněží a celkově je pořádná kosička.
Chceme se s Grand Canyonem ještě pořádně rozloučit, a tak se jdeme ještě naposledy projít a pokochat, vítr ale tentokrát fakt není kámoš, takž oba jektáme zubama, vracíme se do kempu a vaříme večeři, kterou zdlábneme ve stanu vytvářejícím alespoň zdání tepla.

20160425-DSC05614 20160426-DSC05622

Budíme se do další chumelenice, na stanu a na autě už se nám vytváří vrstvička sněhu. Přes noc havrani rozklovali celý pytel s odpadky, takže naše ručičky zahřáté z péřových spacáčků musí jako první tu spoušť uklidit. Na mobilu kontrolujeme, kolik stupňů je v Joshua Tree, naší další zastávce. Prý dvacet. Tak rychle tam!

Reklamy

One thought on “Jak nás Grand Canyon posadil na zadek

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s