Joshua Tree – chřestýši, dehydratace a noci v poušti

Do Joshuy jedeme po staré Route 66. Mysleli jsme, že už neexistuje, tak docela koukáme. Odbočujeme na ní z dálnice s přehnanými očekáváními. Nic velkolepého se ale nestane, nás Focůsek je pořád Focůskem, nestane se z něj cabrio Corvetta, a silnice je pořád silnicí. Ani na ní ten znáček s šestašedesátkou není namalovanej.

Zastavujeme se alespoň v Huckberry Store, ikonickém obchůdku a bývalé čerpací stanici obloženém starými americkými bouráky v různém stádiu rozkladu.

20160426-DSC05634 - kopie 20160501-IMG-20160426-WA0003
Noc strávíme v kempu v Kingmanu, lehce bizarním městě uprostřed ničeho. Během večera ještě stihnu prodělat menší srdeční příhodu, to když ve Starbucks zjistím, že za pět dní musím odevzdat vytištěnou diplomku. Tak aspoň odpadá starost s tím, že bych si to po sobě měla ještě jednou přečíst. Není čas. Převádím do pdfka a posílám na tisk. Kolem projde bezdomovec oblečený jako Santa Claus. Beru to jako znamení, že všechno dobře dopadne.
Před cestou do Joshuy ještě nakupujeme ve Walmartu čtyři galony vody, abychom byli do pouště patřičně vybavení. Brzy odbočujeme z dálnice a sjíždíme na nějakou vedlejšku, kde na nás svítí veliký nápis DIPS. Ani jeden nevíme, co to znamená, ale záhy máme jasno – silnici vedoucí skrz poušť se nikdo neobtěžoval nijak narovnávat, takže jedeme nahoru a dolů po takových těch minikopečkách, kdy váš žaludek nezaregistruje, že auto už je dole a ještě si hoví tak trochu mimo těla nahoře a pak se tak zvláštně zhoupne. To jsou tedy dips. Projedeme jich tak 300, než se dostaneme  na hranice Californie a Arizony. Překvapí nás „hraniční kontrola“ a „celník“ zjišťující, odkud jedeme. „Z Arizony,“ vyhrknu a pak se trochu zarazím, protože pokud jsme na hranicích Californie a Arizony, přičemž my se nacházíme na arizonské straně, je asi celkem očividné, odkud jsme přijeli. „A Utahu,“ dodávám tedy, abych se „celníkovi“ aspoň trochu zavděčila. Ten na nás mávne, popřeje nám pěkný den  tím je „hraniční kontrola u konce.

Do Joshuy už je to pak co by kamenem dohodil. V informačním centru zjistím, že by tu měli žít želvy a od té doby se všechno podřizuje tomu, abych nějakou viděla. Jestli jet do San Francisca byl můj sen asi od třinácti, vidět želvu v divoké přírodě je můj sen tak od pěti let, když jsem v knížce Děti jako já viděla fotku africké holčičky, jak jede na želvě. Mým původním snem tedy bylo na opravdické želvě jezdit, ale když jsem dospěla a zmoudřela, spokojila bych se aspoň s tím jednu vidět. Když jedeme autem, krk si div nevykroutím, při cestě pěšky nutím Kubu zkoumat jednu stranu cesty a já se soustředím na druhou. Nebudu vás zbytečně napínat. Tahle storka nemá hepyend, na želvu si holt budu muset ještě počkat. Během treku do oázy potkáme jen chřestýše, ještěrky a kolibříky.

20160427-DSC05643

A aby jsme tomu výletu dodali nějakou šťávu, málem pojdeme žízní. Vzdálenosti jsou tu všude udané v mílích, což je pro nás trochu problém. My samozřejmě teoreticky víme, že 1 míle je 1,6 km. Prakticky už to ale mozek neumí tak dobře vyhodnotit. Je to stejný princip jako s baťovskými cenami. Do cíle to tedy sice máme JEN 3,2 míle, ale ten přepočet, že to je vlastně 5, což s cestou zpátky znamená deset, se v naší hlavě tak nějak neudál, takže vyrážíme s jednou tyčkou a necelým litrem a půl vody. Deset je samozřejmě i tak jak nic, ale my jsme v poušti a celkem nás dusí vedro. Voda nám dojde, když jsme v půlce, šetříme v lahvích poslední ločíček a musíme se smát tomu, že v autě máme dohromady asi 30 litrů a tady trpíme dehydratací. Nakonec to samozřejmě zmáknem a alespoň si odnesem lekci do příštích dvou dní, kteté se chystáme v Joshuovi strávit.

20160428-DSC05652

První noc jsme za snobáky v kempu. Těším se na hvězdnou oblohu, jejíž nádhera je jedna z věcí, která Joshuu proslavila. Tmu si tady opravdu  hýčkají, takže světlo byste marně hledali i na záchodech. Místo kochačky je to ale nakonec prchačka do stanu, protože začne neskutečně foukat, na severu navíc práskají blesky jeden za druhým.
Po probuzení do studeného ušmudlaného rána nám z jedné strany hučí generátor od karavanu, z druhé strany se holčina učí hrát na ukulele a z kvílivých zvuků vycházejících zpoza palmy usuzuju, že se učí taky zpívat. Tolik k romantickému ránu v poušti. Balíme, mizíme. Nejdřív do kaktusové zahrady, ve které jsme ale datumově pozdě, všechny cholla kaktusy už jsou odkvetlé a teď mají spíš takovou hovínkovou barvu. Pak se projdeme mezi místními obřími kameny a vyšplháme na Mt. Ryan. Mezitím si teda ještě střihneme šlofíka v autě, přece jenom nás náš nabitý program občas dostane.

20160428-DSC05661

20160429-DSC05696
Večer už se vydáváme do pouště najít si místo na stan pěkně sami, v pustině. Nakonec zakotvíme pod jediným joshua tree široko daleko a doufáme, že na nás v noci nespadne. Ráno opět šíleně fičí. Vím, že už jsem s tím trapná, taky to nechápu, ale v Americe asi děsně fouká úplně všude. Tentokrát nám to navíc sebere stan, který naštěstí zpomalí nedaleko stojící palma, takže náš příbyteček stihneme dohonit a zachránit.

20160429-DSC05703
Naše cesta tentokrát směřuje na nejvyšší vrchol celého parku Keys View. Kuba ale po cestě odbočí k Hall of Horror. Vůbec nevíme, co to je, ale zní to zajímavě, tak to jdeme omrknout. Nic horového nepotkáme, ale najdeme pěkné bouldry, na které by se dalo lízt, takže se vracíme do auta pro lezečkyna dvě hoďky si v nehororové Hall of Horror zablbneme.

20160428-DSC05683
Pak si ještě dáme poslední procházku kolem místních skalek a hrajeme naší oblíbenou hru, kdy si ukazujeme, co nám jednotlivé skály připomínají. Většina nám jich teda připomíná prdel nebo penis, ale aspoň tak v Joshuovi učiníme poznání, že v nás ještě zbylo kus puberťáků. A protože jsem slušně vychované děvče, dám vám sem fotku skalního obličeje. Na to ostatní se zajeďte podívat sami.

20160429-DSC05714

Celé tři dny, co v Joshuovi strávíme, nás překvapuje, jak je vlastně poušť krásná. Nenechte se zmást, nejsme na Sahaře, takže nechodíme skrz písečné duny. Tady jsou spíš kameny a duny jen občas, ale hlavně je všude spoustu rostlinek, keřů a kaktusů, teď na jaře všechno kvete, takže jako celek to vypadá jako nějaká promyšlená obří skalka zahradního architekta. Odvrácená stránka téhle nádhery spočívá v tom, že se všechna tahle flora touží mermomocí rozmnožovat, takže se vám na oblečení, do bot a u těch nejzarputilejších kousků někdy i na kůži lepí semínka, trnečky, ostníky a další bordel.

20160427-DSC05646

Poslední noc strávíme zas uprostřed pouště mezi obrovskými bouldry. Uvaříme si jednu z našich šlichtiček, posadíme se na skály, pijeme levné červíno z petky, pozorujeme západ slunce a já si říkám, jak je tenhle moment dokonalý. Dokonce ani tolik nefouká. Prostě perfektní tečka za celým časem stráveným v Joshuovi. Teď už zpět na pobřeží a přes Los Angeles pomalu zpět do Frisca.

20160430-DSC05725 20160428-DSC05675

20160429-DSC05706

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s