Káč je už rok pryč


Je to tak, dnes je to přesně rok, co jsem z Gruzie poslala do světa můj první článek. Myslela jsem, že u Gruzie to taky celé skončí, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem byla někde pryč skoro celý rok a v blogování našla perfektní způsob, jak o sobě dát vědět všem, které to zajímá. Naprosto nečekaně se mými největšími fanoušky stali babička s dědou a moje zápisky čtou i ti, které vůbec neznám.

Za poslední rok jsem byla ve dvanácti zemích. V některých jsem žila, někde pracovala, někde jen projížděla, někde cestovala, všude sbírala nezapomenutelné zážitky. Spala jsem ve dvaceti různých postelích. Tři týdny ve stanu, na pláži, ve 3000 metrech i v poušti. Třikrát pod širákem. Jednou na střeše tbiliského paneláku, jednou za podivně teplé listopadové noci v Alpách, jednou nedaleko Bryce Canyonu. Říkali mi Káča, Káč, Kacha, Katarina, Katherine, Catalina, Kate, Ekaterina, Katja i Cathy.

Když se za tím rokem ohlédnu, mám z něj radost. Přijde mi, že nebyl promarněný a stereotypní. Dny mi nesplynuly, každý byl jiný a každý stál za to. Kromě toho, že jsem papírově starší, si přijdu starší i uvnitř. Jako bych zas trochu vyrostla.

Co jsem tedy za ten rok všechno zjistila?

  • Že nic není nemožné…

Odstudovala jsem semestr v němčině, i když mi z toho bylo na začátku nevolno. Díky tomu jsem si začala víc věřit a troufla si najít práci v Rakousku, kam se doufám v zimě zase vrátím.

Navíc jsem za měsíc po večerech v Hinterglemmu napsala diplomku, kterou jsem pak z Ameriky (díky Karolino) na dálku odevzdala a v červnu úspěšně obhájila.

  • Člověk se nemusí obklopovat věcmi a nemusí žít v luxusu…

Vždycky jsem byla takový spíš přírodní typ. Nejspokojenější jsem, když večeřím šlichtu z ešusu při západu slunce, když si čistím zuby pod hvězdami a když ráno kakám kus od stanu s výhledem na okolní hory.

Za tenhle rok jsem se navíc naučila, že toho člověk k životu zas tolik nepotřebuje. Celkově se mi dost snížly nároky a ke šťestí a radosti mi stačí málo. Velké vločky, ohňostroje, volné odpoledne s Kubíčkem, když jsme doma všichni pohromadě nebo když mám v plánu další cestu.

  • 97,9% lidí na světě je hodných…

Hodně jsem tenhle rok stopovala. A doporučuju to každému, kdo má obavu o současný stav světa. Všichni, kdo se bojí, že v zahraničí na každém rohu číhá terorista, by si měli alespoň jednou stoupnout na kraj silnice a zvednout palec. Stopování mě vždycky nabije neuvěřitelnou energií, z aut vylézám s úsměvem, který se mi po tváři rozlije tak nějak mimovolně a dobrých 15 minut nejde sundat. Za tenhle rok jsem vystřídala určitě přes padesát aut. V Gruzii nás během cest krmili a ještě dávali jídlo a pití na rozloučenou. Ve Švýcarsku mi telefonovali, když zase vyráželi na nákupy do Německa, abych se s nima svezla. V Rakousku mi domlouvali další odvoz z okýnka auta přímo na dálnici. V Belgii nás zachránili, když jsme se ocitli na úplně opačné straně a směřovali úplně jiným směrem.

Stačí zkrátka ostatním trochu důvěřovat, nebát se s nimi mluvit, zapomenout doma smártfoun, vypnout si wifi, neptat se Googlu ale živých lidí. A svět vám najednou bude připadat jako celkem fajn místo, kde ještě není všechno úplně špatně.

  • Člověk nepotřebuje 60 kamarádů, ale jen pár těch opravdových…

Protože pokud trávíte ve své domovině tak málo času jako já během posledního roku, velice rychle se naučíte rozlišovat, kteří lidé vám stojí za to, abyste s nimi trávili ten vzácný čas, kdy jste doma.

To samé platí i o udržování kontaktů. S mým cestováním jsem přišla o pár lidí, kteří mi do té doby byli velice blízcí, místo toho jsme ale našla pár jiných, se kterými mi stojí za to zůstat ve spojení, i když doby, kdy jsme spolu trávili každý den, jsou pryč.

  • Ať se stane cokoliv a budu kdekoliv, vždy se budu ráda vracet domů…

Za ségrou, která, ač je úplně jiná než já a vzájemně pohrdáme našimi životními styly, je stejně moje největší spřízněná duše. Za ségrou díky jejímuž oblečení dostává můj šatník alespoň zdání toho, že nevlastním dva kusy džín a pět triček. Za ségrou, jejíž ironické poznámky mi neustále nastavují zrcadlo a v mnoha případech mě vrací zpět na zem. A za ségrou, která mi posílá momentky z našeho domova, abych nezapomněla, kam patřím.

Za tátou, který veškeré mé výlety trpělivě toleruje, i když se mu asi kvůli tomu prohloubila nejedna vráska a jen se děsí, kam zmizím příště. Za tátou, který má nejraději, když může mít na chvilku pocit, že jsem opět v bezpečí domova. Za tátou, který je nejspokojenější, když po mě zbyde v křížovce pár volných políček, která může doluštit jinou barvou, aby má potupa byla co nejvidielnější. A za tátou, který by neváhal unést letadlo, pokud by se jeho holčičce někde ve světě děla nějaká křivda.

A samozřejmě za mámou, které leží na srdci praktická stránka mých cest a největší starosti jí dělá, jestli mám dostatek živočišného uhlí a vložek. Za mámou, která s nadšením přijme každý můj další cestovatelský nápad. Za mámou, která pro mě po večerech suší maso a ovoce, abych na cestách nestrádala. A za mámou, která mi vždy po návratu uvaří knedlíky s vajíčkem.

  • Cestování má i smutnou část…

Ať jsem kdekoliv, vždycky ve mně po návratu zůstane prázdé místo. Takové, které už nejde ničím zaplnit a které občas tak zvláštně zabolí. Nejčastějšími spouštěči jsou vůně a písničky, které mi dané období připomínají. A které mi taky připomínají, že takové už to nikdy nebude.

Na druhou stranu to vypadá, že jsem asi nafukovací a schopná mít v sobě těhlech prázdných míst neomezený počet. Takže jen ať jich ještě pár vytvořím, než někde definitivně zakotvím. 

A co bude dál?

Loni jsem měla hodně času na přemýšlení. Možná víc, než za celý můj předchozí život. Konečně mi začalo být definitivně fuk, co si o mně myslí ostatní a začalo mě víc zajímat, co si o sobě myslím já. Proč jsem zrovna takováhle? Proč nechávám lidi, které mám ráda a miluju za sebou a odjíždím tak často do neznáma? Myslím, že nejjednodušší vysvětlení je, že mám ráda změny, nevydržím dlouho na jednom místě a nesnáším stereotyp. Navíc, jak moudře pravil Svěrák ve Vratných lahvích, aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení. A vrátit se po určité době někde venku ve světě zpět domů je pro mě jeden z nejlepších pocitů.

I tak se ale občas na chvíli zastavím a přemýšlím nad svým životem. Kolem mě se to všechno žení, vdává, usazuje a rozmnožuje. Já zatím nehnízdím. Nemám žádný režim, nemám pořádnou práci a nevím, co bude za 14 dní. Kamarádka Jířa se mě nedávno ptala, co chci dělat. Těžká otázka. Nevím to. „Já nevím, já chci asi ještě cestovat,“ říkám rozpačitě a taky trochu zahanbeně. Je mi pětadvacet a nevím, čím chci být. „Když chceš cestovat, tak cestuj,“ odvětila s naprostou samozřejmostí Jířa. A v téhle krátké větě celé mé dilema rozsekla. Ono je to vlastně úplně jednoduché.

Takže v nejbližší době se můžete těšit na zápisky z Belgie, Holandska a Chorvatska. Na nějakou poslední pořádnou cestu si budu muset taky pořádně vydělat, ale v hlavě už se mi rýsuje plán. Kác zkrátka bude ještě chvíli pryč. 

Reklamy

One thought on “Káč je už rok pryč

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s