Jak foukalo, až nám nudle lítaly

Ráno si trošku přispíme, beztak venku prší. Jako správné fajnovky dozunknem k snídani zbytek červeného ze včera, jinou tekutinu totiž už nemáme. Venku poprchává a pořádně cedit začne teprve ve chvíli, kdy začínáme balit stan. Jsme s Kubou dobrá dvojka. Já mám prvotřídní pohorky, takže mě místní mokro zas tak nerozhází. Kuba jde v trochu lepších teniskách a po pár metrech je durch. Ale za to má nepromokavé kalhoty. Já nic takového nevlastním a přemýšlím tedy, jaký outfit do deště zvolit. Kde nic není, ani nic nezmokne, říkám si, oblékám kraťasy a jsem připravená.

Vyrážíme tedy optimisticky naladěni. Trocha deště nás přece nerozhází. Co nás trochu rozhází, jsou „nakrmené“ bažiny, stojící nám v cestě. První překonáme tak, že Kuba naše krosny přehodí na druhou stranu, rozběhne se, odrazí se a elegantně přistane vedle krosen. Teď je řada na mně. Moc si nevěřím, a tak couvám na pořádný rozeběh. Zastavím se, až když nevědomky nacouvám přímo do dalšího bažiny. Ok, tohle bude muset stačit. Rozbíhám se, odrážím se a… Noha se mi až po kotník proboří do vody a bláta. Sice pomalu, ale i tak letím směrem ke Kubovi. Ten mě chytí a suše prohlásí: „Trochu přešlap, ne?“

dsc06297dsc06307dsc06335

Kráčíme dál. Cesta vede přes velikou pastvinu. Na vrátkách visí upozornění, že se tam volně popásá i jeden bejček. Kubovi v červené bundě se do ohrady moc nechce, ale já už si to štráduju napříč pastvinou, bejk nebejk, takže Kuba ťape poslušně za mnou. Celá louka je podmáčená, boříme se a čvachtáme. Některá kravská lejna vypadají zákeřně jako kameny, naštěstí se vždycky zarazím těsně před tím, než na hovno radostně skočím. Na konci pastviny na nás čeká další past. V cestě stojí potok. Kuba opět přeskakuje, já po posledním fiasku pokorně sundávám boty a brodím. Vodu mám do půlky stehen, aspoň, že není moc ledová.

Začíná ještě víc lejt. Děšť nás bičuje snad i zespoda, trenečky mám v tu ránu mokré a po nohách mi voda stéká rovnou do mých super voděodolných pohorek. Jdeme za sebou jako dvě husy. Nezajímá nás oceán nalevo, dramatické útesy napravo ani malebné Flodigarry pod námi. Začínám trochu klesat na mysli. Tohle, že má být dovolená? Na tohle jsme se dva měsíce těšili? Za tohle jsme dokonce zaplatili? Musíme být masochisti. Aby toho nebylo málo, zní mi už od rána v hlavě německá „hitovka“ Ist mir egal, takže si do kroku rapuju. Už tři hodiny. Nejradši bych si propláchla mozek. Místo toho tam zazní po 3267. „Ist mir egál. Égál.“

Dotrmácíme se k hostelu ve Frodigarry a musí na nás být velmi žalostný pohled. Vlezeme dovnitř a ptáme se, jestli si můžeme dotočit vodu. Prý žádný problém. Majitel se s námi dává do řeči.
„Jdete Skye trail?“
„Jojo.“
„A odkud?“
„Ze severu.“
„A kam máte namířeno dnes?“
„Do Storru.“
„Po silnici?“
„Ne, po cestě.“
„Tak to tam umřete,“ je s námi postarší chlápek hned hotový. Náš stan to prý na hřebenu nedá a určitě ulítne. Všeobecným zdrojem veselí se stane moje krosna. S takovou obludou prý aspoň já nikam neulítnu. Chlápek nám na mapě ukáže místo, za kterým nás podle jeho slov nic dobrého nečeká a neměli bychom se tam tedy rozhodně pouštět. Zadumaně opouštíme hostel, pořád leje, jdeme po silnici a náladu máme pod psa.

Když začneme stoupat k jezeru Loch Hasco, objeví se na nebi modrý čtvereček. Nevěříme. Pořád se zvětšuje, za chvíli už úplně regulérně svítí slunce a my procházíme úchvatným Quiraingem, kde ostré skalní štíty doplňuje neskutečně zelená tráva. Dostaneme se až do místa, odkud prý nemáme pokračovat. Ale ono je tak hezky a skoro nefouká…

dsc06326
dsc06351dsc06354

Jdeme dál. Ale jen kousek. Přece jen nějaká pokora vůči skotským horám v nás je. Najít místo na spaní je i tak pěkný oříšek. Teď o pár metrů výš už všude fičí pořádně. Když víme, co to se stanem dělalo minulou noc, vybereme si místo na spaní setsakramentsky pořádně, takže musíme sejít podstatný kus zpátky. Kuba nakonec najde perfektní místečko v ďolíku s výhledem na celý Quiraing. Je to sice trochu z kopce, ale před větrem jsme jakž takž chránění skoro ze všech stran. Jen co zapíchneme poslední kolík, je pěkné počasí to tam a spustí se opět další lijavec. Pod stanem se nám pomalu ale jistě tvoří jezero, protože půda už vodu nezvládá vsakovat. Snad neuplaveme. Celou noc náš stan doslova bičují provazy deště.

dsc06364dsc06370

Je sedm hodin. Koukám ven ze stanu a všude kolem mě je modro. Po velmi intenzivní noci se tomu ani nechce věřit. Teď je krásně, akorát fučí. Aspoň rychle uschne stan, který je úplně durch. Vyrážíme na cestu, před sebou nejtěžší úsek našeho treku. Celou dobu půjdeme po hřebeni Trotternish. Jakmile opustíme náš ďolík, dolehne na nás vítr plnou silou. Poprvé nenadávám na to, že mám těžkou krosnu. Bez ní bych už určitě ulítla. V takovémhle větru totiž přestává být člověk člověkem a nadále je jenom hračkou v rukách vichřice. Vítr mi krade kyslík, takže dýchám jen tak na půl plic a občas bezmocně lapám po dechu. Nosem se dýchat nedá. Ten je plný nudlí, které co chvíli samovolně uletí v lepším případě dolů do údolí, v horším případě se mi připlácnou na obličej. Vítr je natolik nevyzpytatelný, že když si jdu odskočit, načůrám si přímo do boty. A přesto jdeme dál. Natruc chlápkovi z Flodigarry, který tvrdil, že tu nemáme nejmenší šanci.

dsc06375dsc06376dsc06386

Hřeben se pořád vlní nahoru a dolů, občas se ocitneme trochu v závětří, tak si můžeme na chvíli oddechnout, ale pak rychle vyrážíme bojovat dál. Dopředu nás žene hlavně fakt, že tady nahoře si opravdu stan nepostavíme. I přes všechny tyhle strasti je však výhled do okolí úchvatný. Napravo moře, nalevo moře, všude kolem nás tráva zelená tak, že z toho bolí oči, pasoucí se ovce, které evidentně vichr vůbec nerozhází.

Po nějakých 22 kilometrech už jsem trochu ztrápená. „Teď jdeme naposledy do kopce a pak už to bude jen dolů,“ utěšuje mě Kubíček. Bolí mě ramena a boky, obojí odřené od popruhů krosny. Už se na tu velkou nestvůru nechci ani podívat, ale poslušně jí opět nasazuju na zhuntovaná záda a statečně stoupám do prudkého kopce. Kuba 20 metrů přede mnou se co chvíli zastaví, zkontroluje hodinky, které používá jako gpsku a mění směr jako poskakující zajíc. Sejdeme do údolí, před námi krpál jako kráva.

dsc06395

„Tak jsem se spletl, ještě tenhle kopec musíme vyjít.“ Super. Drápu se nahoru z posledních sil. A pak jsem tam. Za sebou vidíme celou délku hřebene, který jsme zdolali. Svítí slunko. A najednou všechna ta námaha a utrpení zase dává smysl. Cítíme euforii, že jsme to zvládli a děkujeme, ať už komukoliv, za to, jak krásné počasí jsme v rámci možností měli. Vítězoslavně se vyloupneme ve Storru – jedné z hlavních atrakcí ostrova Skye. Lidé si sem musí vyšlápnout z parkoviště, my máme tu nádheru jako na dlani hned. Teď jen sejít dolů. Proti nám se nahoru potácí turisti, nestačím kroutit hlavou nad jejich obutím. Nejpopulárnější obuví na výlet do skal jsou tu evidentně kozačky. Na dalším místě holínky a nejvíce mě udiví žabky.

dsc06400dsc06409dsc06415

Na parkoviště pod Storrem se doplahočím úplně ztrápená. Zahazuju krosnu a už nikam nechci. Zvedne mě až přijíždějící autobus plný Japonců, kteří se v hejnu vyrojí ven a šermují kolem sebe selfie tyčemi. To najednou běžím pryč jak čamrdka. Najít vhodné místo pro stan se nám ale vůbec nedaří. Všude je buď bažina nebo je to z kopce, v nejlepším případě kombinace obou těchto faktorů. Trmácíme se tedy stále dál, i když já jsem ve stavu, že bych si nejradši lehla tady na silnici. Nakonec ale najdeme naprosto exkluzivní místečko hned na kraji útesu s výhledem na moře. Zapadá slunce a nám je dobře.

Když se zachumláme do spacáků a uložíme se ke spánku, začnu samozřejmě potřebovat čůrat a tak se neochotně vyhrabu a sahám po pohorkách. Fuj! Nahmatám něco slizkého a hned je mi jasné, že mám v botě slimáka. Po podrobném zkoumání tam najdu úplně vevnitř ve špičce ještě jednoho. FUJ! NESNÁŠÍM SLIMÁKY! Po bližším zkoumání najdu ještě tři v ešusu a jednoho v hrnku. Co s tím? Nedá se nic dělat, i přes všechen odpor musím přistoupit ke konečnému řešení slimáčí otázky. Na ruku si nasazuju IKEA sáček jako improvizovanou rukavici, sesbírám všechny vetřelce do ešusu, projdu okolí stanu a nasbírám další, kteří by na nás mohli v noci zaútočit. Pak se postavím na kraj útesu a jednoho slimáka za druhým posílám letecky na dovču k moři.

dsc06425

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s