Jak jsme se vydali na cestu aneb u budky doprava

Z plánované odpočinkové dovolené do Portugalska se nám kvůli nedostatku financí stala treková výprava do Skotska. Na těžko, s „domečkem“ na zádech, jsem naposledy byla před dvěma roky na Islandu. Tentokrát míříme na ostrov Skye. V plánu je celý jej od severu k jihu přejít. Oficiální název treku je Skye Trail, celkem má 130 kilometrů, nevede po žádných značených cestách, občas dokonce ani po cestách a v kombinaci s rozmarným skotským počasím by se mělo jednat o celkem „výživný“ podnik. Nemůžeme se dočkat.

Odjezd snad poprvé není vůbec hektický. Na balení máme spoustu času, rozjedeme dokonce velkovýrobnu toustů na cestu. Pak už nezbývá nahodit na záda ty těžké potvory a vyrazit na letiště. Kuba, který není zvyklý lítat s nízkonákladovkama, očekává od Brussels Airlines kompletní servis. Nedostaneme samozřejmě vůbec nic, aspoň že máme ty tousty. Do Edinburghu neletíme přímo, ale přes Brusel. Tam je dnes nějak rušno, takže 20 minut kroužíme nad letištěm, než se nám uvolní přistávací dráha. Tím se podstatně zkrátí doba, kterou máme na přestup. Bruselské letiště je navíc obrovské. Informační tabule nám hlásí, že k našemu gatu to máme 16 minut chůze. Nevěřím tomu, ale je to tak. Musí to být aspoň kilák. Když dojdeme na místo, akorát se zařadíme do probíhajícího boardingu, nastoupíme do autobusu a ten nás odveze k letadlu, které stojí jen o dvě místa vedle toho, kterým jsme před půl hodinou přistáli. Děkujeme bruselskému letišti za kondiční trénink.

Do Edinburghu přilítáme kolem jedenácté večer, autobus na Skye nám jede až v pět ráno, takže zabíráme jediná čtyři křesílka v tmavém zadním koutu příletové haly. Stáváme se tak terčem závisti ostatních nešťastníků, kteří na letišti tráví noc také. Tváříme se jako pánové, ale o žádné pohodlné spaní se na křesílkách rozhodně nejedná. Kuba háže po chvíli na zem karimatku, já do čtyř do rána vystřídám nekonečno zkroucených poloh, až už jsem z toho celá zamotaná.

Cesta na Skye trvá ještě dalších osm hodin. Většinu času spíme, celou dobu leje. Vystupujeme v Portree, v samém srdci Skye, protože musíme koupit plynovou bombu a taky mapu celého treku. V takovémhle slejváku nemáme ani pomyšlení na plánovaný stop na sever, takže místo toho zapadnem do malebné skotské hospůdky, dáme si dvě pinty piva a rozvážně nad mapou naplánujeme trasu. Do cílové stanice Duntlum pak jedeme školním autobusem, který zastavuje u každé samoty a po jednom vyhazuje dítka v uniformách. Jediné, co o naší cílové stanici víme my je, že musíme vystoupit u telefonní budky. A ona tam opravdu je. Zcela nesmyslně uprostřed ničeho. Asi když si ovce potřebuje zavolat kámošce na vedlejší pastvu.

dsc06222

Jsme na startu našeho velkého pochodu. Necítíme se ale nijak slavnostně, spíš nás rozčiluje déšť a vítr. Kvůli obojímu je naprosto nemožné číst pokyny, kudy máme jít, které jsem si doma tak pečlivě vytiskla. Nepomůže ani to, když mi celý papír uletí a skončí v kaluži. Dojdeme až k oceánu, Kuba na sebe nasouká nepromokavé kalhoty a od té doby už nespadne ani kapka. V zapadajícím slunci je navíc okolní krajina nádherná. Dlouhý kus cesty se držíme na útesu, takže z jedné strany koukáme na moře a z druhé na zelenofialové louky. Procházíme mnoha pastvinami, které jsou od sebe odděleny ploty. Člověk je musí různě přelézat nebo procházet skrz malými brankami. Každá z nich má jiné sofistikované otvírání, vždycky nám chvíli trvá, než mechanismus odhalíme. Jinak je cesta pěkně promáčená, takže si za chůze pěkně čvachtáme a máme radost, když se některé bažiny dají přeskákat po kamenech. Při jednom takovém hopsání mi ujede noha a už ležím rozpláclá, pohřbená těžkou krosnou, pod sebou zrcadlovku, kterou jsem pád „chytře“ zbrzdila. Zasáhnout musí Kuba, bez něj bych tam ležela připláclá ještě teď. Foťák to naštěstí přežil, já jsem trochu potlučená, ale nadále odhodlaná Skye pokořit.

dsc06228dsc06243dsc06239dsc06300dsc06261dsc06266

Kolem ruin kostela scházíme do vesničky. Na přilehlém hřbitově je naprosto perfektní plácek pro postavení stanu, ale uznáváme, že by nebylo zrovna vhodné kempovat mezi nebožtíky. Pokračujeme tedy dál, po pláži zpět na útesy. Tam mi plán naší cesty ulítne znovu, tentokrát rovnou do moře, takže o něj definitivně přicházíme a nadále se spoléháme jen na mapu. Dojdeme až ke staré meteostanici, která nabízí alespoň částečný úkryt před sílícím větrem. Vyženeme odtamtud několik ovcí a sobecky celý prostor zabíráme, i když je dost řádně zakaděný. První den zakončíme výborným sicilským vínem, které jsme až sem statečně dotáhli. Sice jsme hned první den nabrali zpoždění a nezvládli celý plánovaný úsek, ale i tak jsme spokojení, sušíme promáchané boty a pozorujeme mračna stahující se z vnitrozemí. Ke spánku se už ukládáme za zvuků kapek bubnujících o stan a celý zbytek noci proprší.

dsc06275dsc06278dsc06282dsc06284dsc06292

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s