Jak jsme stopovali a regenerovali

Putování je u konce. A střet s všední realitou pro mě ještě nikdy nebyl krutější. Příchod do Broadfoardu je, jako by nás někdo vytrhl z krásného snu. Po silnici se míhá jedno auto za druhým, jdeme do neosobního studeného supermarketu, kde se nám do mozků zarývá opakované naléhavé hlášení, ať se „Zaměstnanec informací urychleně dostaví na pokladnu číslo sedm,“ a korunu tomu všemu nasazuje sbíječka, neúnavně se zakusující do betonu naproti.

Kuba oslaví příchod do civilizace fish and chips, já zůstanu s jogurtem a banánem při zemi, bojím se, abych si nerozdráždila žaludek, který teď týden strádal. Naše představa, že zasedneme k pivu a k wifině a vymyslíme, co se zbývajícími dvěma dny, bere rychle za své, když v celém Broadfordu najdeme akorát jeden sportbar, který navíc žádnou wifii nemá. Chvíli zkoušíme něco náhodně lovit po ulici, ale pak to vzdáme.

dsc06749

Rozhodnu, že pojedeme do Fort William, protože to je asi jen 120 mil a kousek od toho je Ben Nevis, tak na něj třeba aspoň mrknem. Zvedáme palec a děj se vůle boží. A ona se děje. Takhle rychle mi v životě auto nezastavilo. Čekali jsme přibližně… Tři vteřiny? Soukáme se do pidiautíčka, řidič mumlá, kam jede, nemáme ani páru, kde to je, ale směřuje pryč z ostrova, takže není co řešit. V autě vládne ticho, zahajuju tedy konverzaci. A zjišťuju, že důvodem mlčení je jazyková bariéra. Náš řidič je Španěl jak poleno a s angličtinou se nekamarádí. Aby řeč nestála, doluju zezadu z mozku poslední zbytky lekcí špániny absolvovaných před třemi roky. V praxi to vypadá tak, že je pár minut ticho, kdy usilovně přemýšlím, co bych řekla, pak to ze sebe vypálím, Španěl se zasměje a celá situace se opakuje. Já v depresi z toho, kolik se mi vykouřilo z hlavy, Kuba pobaven mojí urputnou snahou o komunikaci, oba vystupujem asi po dvaceti minutách jízdy a ocitáme se zpět na pevnině.

První cíl je tedy splněn. Skye zůstává za námi. Stopujeme dál. Na blbém místě. Ale stejně nám za chvíli zastavuje starší páreček nejedoucí sice do Fort Williams, ale k Ellie Doian Castle. Proč ne, hrad jsme ve Skotsku ještě neviděli. A střihneme si rovnou ten nejkrásnější. Dovnitř nejdeme, vstupné je drahé, okouníme tedy před branou, fotíme a trochu se bojíme, jak to bude se stopováním odsud. Jdu se vyčůrat a Kuba po mém návratu září jako sluníčko.

dsc06759

„Zařídil jsem nám cestu do Fort William,“ oznamuje vesele. Nebyla jsem pryč ani tři minuty, jak je tohle možné? Týpek, co nás sem dovezl prý za Kubou přišel a řekl, že jestli počkáme, než si projdou hrad, hodí nás do Fort William, i když tam vůbec nejedou. Nechápeme, ale bereme to samozřejmě všemi deseti. Čekáme u auta, pozorujeme hrad a je nám fajn, už nás nic netíží. Po hoďce a něco opravdu přichází náš řidič, z kufru vytáhne zázvorová piva a vyrážíme.

Pekelně rychle si frčíme skotskou vysočinou, posloucháme německý rap a z párečku, který nás veze, srší tolik životní energie, že to snad ani není možné. Jejich smích je nakažlivý, krmí nás oříšky, chvilku spolu mluví anglicky, chvilku německy. Jen tak. Tyhle chvíle miluju. Jsou to přesně ty okamžiky, které naservíruje život naprosto nečekaně. Ve svitu zapadajícího slunce dorážíme do Fort William. Dvě míle do kempu už pak pěšky zvládneme levou zadní.

Překvapeně zjišťujeme, že kemp leží přímo pod Ben Nevisem a pokud tedy počasí dovolí, mohli bychom si zítra nahoru „vyběhnout“. Ráno se budíme do šedava a lezava. Ben Nevis je zahalený v mlze, ale neprší a my tak po pomalém startu vyrážíme v rámci regenerace zdolat nejvyšší horu Británie. Vyškoleni Skyem, celá cesta nám připadá jako příjemný choďáček. Dost nestrategicky jsme ale pro výstuo zvolili sobotu, takže se spolu s námi k vrcholu valí horda britských turistů, většina z nich ve velmi pochybné fyzické kondici. Aby toho nebylo málo, koná se ještě dnes triatlon, jehož běhací fáze vede právě na Ben Nevis.

dsc06765dsc06774

Všechny tyhle útrapy nám ale za zdolání dalšího nejvyššího vrcholu stojí. Navíc, v momentě, kdy dojdeme nahoru, ocitneme se nad mraky, které se převalují nad údolím pod námi. Celkově je pohled z 1344 metrů vysokého Bena mnohem velkolepější, než z naší vyšší české Sněžky.

img_20160917_145459

Sejít zpět do kempu už je pak úplná hračka. Naposledy zalejzáme do stanu a užíváme naši poslední noc v přírodě. Vstáváme brzo, balíme a míříme do centra. Cíl dnešního dne je celkem ambiciózní. Dostopovat do 200 km vzdáleného Edinburghu a to ještě v rozumném čase, abychom si ho stihli prohlédnout. Na okraji města tedy stojíme asi deset minut, které strávíme debatou o smyslu cedulky, s nápisem EDI, kterou drží Kuba. Než dospějeme k nějakému závěru, zastavuje kus od nás starý veterán. Ani nás nenapadne, že by zastavil nám a vesele stopujeme dál. Ale je to tak. Postarší chlápek ležérně řídící renovovaný Rolls Royce z roku 1930 nás chce opravdu svézt. Usedáme dozadu a celou cestu vlastně jen kroutíme hlavami. A zas je tu ten pocit, směs štěstí a údivu nad tím, co umí život přichystat. Loučíme se asi po patnácti mílích. Tohle byl nejstylovější stop, co jsem kdy zažila.

img_20160918_111447

Pak to zas chvíli vypadá beznadějně, dokud nám nezastaví 80 letý stařeček, kovaný turista, který prošel všechny dálkové treky v Británii. Celkově se s ním moc příjemně povídá a loučení po padesáti společných mílích je tak skoro dojemné. A zase přichází ta chvilková beznaděj, kdy stojíme uprostřed neznámého městečka, jediné, co nám zbylo k jídlu je pytlík brusinek, nikdo se nemá k tomu, aby nám zastavil a náhodně procházející dáma nás upozorní, že stojíme úplně špatně a že tahle silnice do Edinburghu vůbec nevede. Z deprese nás dostává chlápek v tranzitu, který mi mimochodem plní díru v mém stopovacím seznamu, protože tranzitem jsem ještě nejela. A co víc, jede až do Edinburgu!

Cesta plyne příjemně, máme hodně společných témat, a když se loučíme v nejcentrovatějším centru Edinburghu, co by kamenem dohodil od nejvýznamnějších památek, nemůžeme být vděčnější. Vůbec nevíme, co v Edinburghu stojí za vidění. Poprvé někam přijíždím absolutně nepřipravená. A je mi vlastně docela fajn. Naše první kroky vedou tak jako tak do supermarketu, abychom uspokojili protestující žaludky. Oběd si sníme na lavičce na hlavní obchodní třídě. Další naše kroky míří do KFC na wifinu. Bookovat si hostel až dnes byl velmi bláhový nápad. Ceny jsou vyšponované do neakceptovatelných výšek. Tak to bude další noc na letišti.

Stejně přemrštěné jsou ceny za úschovnu zavazadel a tak celý edinburghský sightsseing absolvujeme s krosnama na zádech. Edinburgh nás ale uchvátí. I když hrad nám zavřou před nosem, i když nechápeme, proč všichni osahávají čumák miniaturní soše psa a i když asi poloviny z top památek nestihneme. Edinburgh je totiž krásný jen tak, sám o sobě, když jím člověk bezcílně prochází. Ulice rozehrávají dudáci, město není vůbec přecpané turisty a domy z jakoby očouzeného kamene připomínají středověkou atmosféru.

dsc06799dsc06806dsc06809

Během procházky neustále narážíme na občerstvení prodávající Marsku obalenou v těstíčku a osmaženou. Ano, Marsku, tu čokoládovou tyčinku. Přijde nám to absolutně zvrácené, a proto si to samozřejmě musíme koupit. Na papírovém tácku dostaneme něco, co i bez zapojení jakékoliv špetky fantazie vypadá jako smažené hovno. Kuba do toho kouše první, já nedůvěřivě hned po něm. Je to zvláštní, lepí to hubu a vůbec nám to nechutná. „To je tak hnusný, až je to dobrý,“ ztláská Kuba celou tyčinku a už se poohlíží, co bychom si dali ještě.
Místo toho si koupíme dvě plechovková a vyšplháme na kopec s výhledem na celý Edinbirgh. Nevíme, jaká je tu kultura nasávání na veřejných místech, tak pro jistotu balíme plechovky do propagačních materiálů z íčka. Poprchává, zapadá slunce a nám je jasné, že to všechno definitivně končí.

dsc06816dsc06825dsc06830

Ale ne tak docela. Ještě nás přece čeká ta noc na letišti!

img_20160919_070219

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s