Jedeme do Íránu!

Írán byl se Slávkem náš sen už od loňska, kdy jsme byli v Gruzii. Tehdy Írán lehce uvolnil vízovou politiku a my sledovali blogy ostatních cestovatelů s nádhernými fotkami z téhle turisty ještě ne úplně zkažené země. Bez většího rozmýšlení jsme tedy v srpnu koupili letenky a na přelomu září a října na 16 dní vyrazili bez jakéhokoliv plánu do Íránské islámské republiky.

Jediné, co jsem si před cestou pořádně rozmyslet musela, bylo, co si s sebou vezmu na sebe. Írán a Saudská Arábie jsou jediné dva státy světa, které jako jediný pramen práva uznávají šariu, tedy systém islámského náboženského práva, což mimo jiné znamená, že ženská se po ulici nemůže producírovat tak, jak se jí zachce. Zabralo mi spoustu googlení, než jsem si jakž takž udělala představu o tom, jak vypadá správný dress code. V článcích jsem se dočetla o legendární náboženské policii, která se stará o to, aby byla v Íránu morálka neustále na odpovídající úrovni a také o tom, že ve vztahu k cizincům nejsou pravidla zas až tak přísná. Základem je hijab, což je šátek, který máte více (pokud jste Íránka) či méně (pokud jste cizinka) profesionálně přehozený přes hlavu. Vlasy můžou čouhat ven, to není žádný problém. Tělo by mělo být zakryto až nad kolena. Ideálně něčím, co je velmi neforemné a zakrývá to všechny křivky. Já jich naštěstí moc nemám, takže bylo zakryto raz dva. To vše samozřejmě doplňuje minimálně tříčtvrteční rukáv a dlouhé kalhoty nebo sukně.

Koukám do svojí skříně. Použitelné je nic. Zkouším mámy šatník. I ona má všechno krátké. Ta nestoudnice. Pak najdu jednu dlouhou košili. Zajásám. Bohužel, když si jí obleču, vypadám jak Dana Drábová. Zjišťuju, že jsem asi trochu povrchní. Ještě zkusím babičku. Tragédie. Vyrážím do sekáče, odkud odcházím se šmrncovní sukní až na zem, něčím tmavě zeleným, o čem máma prohlásí, že je to hazuka a jedním vytahaným svetrem. Přibalím Karolininy šaty, které teda moc křivek nezakrývají, ale když přes to nějak naaranžuju hijab, budu snad ok. Abych si uchovala aspoň něco ze své osobnosti, jedu ve svých červených Converskách.

outfity

A veselo je dál. To když mám oznámit příteli a rodině, kam že se to vydávám. Kubíčkovi tu velkou novinu oznamuju při čekání na metro. Bez jakékoliv diskuze mi řekne, že nikam nejedu. S mámou je to snazší, ale pokaždé, když se to chystám říct tátovi, obrátí se mi žaludek naruby. Moc nepomáhá, že moje mladší sestra má zrovna namířeno do Etiopie. Nakonec se to vyřeší za mě, když táta s obočím v půlce čela nakráčí do kuchyně, protože při věšení prádla narazil na mou pytlovitou sukni a fešáckou hazuku. Máma zareaguje jako pravý diplomat a na rovinu na něj vypálí, že jedu do Íránu. Neříká nic. Rezignoval. Když je v dobrém rozmaru, trousí poznámky o tom, že příště pravděpodobně vyrazím do Severní Korey. Jinak odmítá slovo Írán vyslovit a místo toho používá slovo exotika. Nevím, jestli to nemá co do činění s tím, že si myslí, že jsem exot.

Další velkou neznámou jsou pro mě víza. Ještě nikdy jsem nikam žádná nepotřebovala. Informace se portál od portálu, blog od blogu liší. Někdo si je zařídil už v Čechách, někdo až na letišti, někdo měl referenční číslo (jakési číslo, které urychlí nebo prý dokonce zajistí, že vám víza dají). My jedeme na punkáče, takže žádné referenční číslo, žádná víza, prostě jedem a na letišti uvidíme. Doma se žertem loučím s tím, že možná budu hned druhý den zpátky, až nám žádná víza nedají. Po 21 hodinách na cestě, když konečně přistaneme na letišti Imama Khomeiniho, mě ale humor přejde. Naštěstí jde všem pouze o to, abychom si postáli ve všemožných frontách, zaplatili všemožné poplatky a ve dvě ráno s čerstvými vízy oficiálně vstupujeme na íránskou půdu.

bez-nazvu-2

Slávek jako pravý profesionál kývne hned prvnímu taxikáři, kterého potkáme. Ten nás sice zaveze našemu hostiteli až pod nos, ale taky nás neskutečně odrbe. Hejty pak ode mě Slávek poslouchá celých šestnáct dní v Íránu, tak už si to tady odpustím. Bydlíme u jedné íránské rodiny, kterou Slávek našel přes server Homestay. Je to obdoba Airbnb, která frčí v Íránu. Žádná velká výměna zdvořilostních frází ve dvě ráno neprobíhá. Jediné, co chceme, je spánek. Slávek ulehá do postele, já na zem, abych si natrénovala podřízené postavení, které mi tady teď náleží.

Poté, co se překvapivě dobře vyspím, začínám konečně naplno sbírat dojmy. Mají tu turecké záchody. A neutírají se. Všude je hadice, kterou se má člověk osprchovat. Nás hostitel má naštěstí k dispozici přede dveřmi na stole toaletní papír, který se nesmí splachovat, ale hází se do koše u stěny. Na záchod se chodí v erárních pantoflích, které jsou přede dveřmi připravené také. Je to trochu divné, že všichni v tomhle domě chodí na záchod v jedněch botech. Přijde mi to intimní, sdílet zrovna na tuto činnost jednu obuv, ale pravidla jsou pravidla. Obouvám tedy pantofle a na toaleťák samozřejmě zapomínám. Tuto chybu si uvědomuju, až když je hotovo, takže se s íránským systémem mytí zadků seznamuju mnohem dřív, něž bych chtěla.

K snídani máme spoustu divných věcí. Jediné identifikovatelné je chlebová placka se sezamovými semínky. Stolu dominuje pekáček s žlutou polotekutou hmotou posypanou skořicí a nadrcenými růžovými lístky. Zvědavě ochutnávám, ale mix těhlech chutí není zrovna můj šálek čaje. Identifikujeme to jako sladkou šafránovou rýži a spokojíme se s chlebem. Pak nastává čas na první teheránský sightseeing. Nahazuju outfit číslo jedna, omotávám se šátkem a jde se. Všichni do jednoho na mě civí. Je mi to nepříjemné, nejradši bych se schovala do burky. Jsem nervózní. Nevím, jestli jsem oblečená málo cudně, jestli můj zlobivý hijab povlávající v íránském větříku sem a tam zakrývá dostatečnou část mojí hlavy a čekám, že mě za každým rohem zatkne mravnostní policie.

Lepší to není ani v metru. Kupuju lístek, zpáteční mě stojí 5000 riálů, Slávka jednosměrný 10 000 riálů. Nástupiště je zábradlím odděleno na ženskou a mužskou část, poslušně tedy zamířím do černého houfu, v růžové sukni a vzorovaném triku si připadám jako papoušek. Od mužského vagonu nás dělí prosklená stěna. Všichni opět civí. Metrem neustále procházejí ženy prodávající žiletky, jazykové učebnice, tašky, rtěnky, řasenky, ponožky, prostě všechno možné. Ostatní ženy čile nakupují. Když se nad tím zamyslím, není to zas tak špatný model, v metru v Praze denně strávím vždy aspoň 40 minut, kdybych si během téhle doby nakoupila, bylo by to vlastně celkem pohodlné.

img_3149

Naše první kroky míří na bazar. Je to nekonečný labyrint, spleť úzkých uliček. Některé mají zděný strop, jiné kryjí před deštěm látky a kartony. Nazdařbůh se proplétáme uličkami, zboží se tam prodává v malých obchůdcích, které jsou vždy v určité části zaměřené na jeden artikl. Projdeme čtvrtí bot, podprsenek, koberců, galanterie a oblečení. Obchůdků jsou v každé části stovky. Mezi nakupujícími neustále projíždí zástupy mužů s kárkami, na kterých mají vyskládané nové a nové zboží. Mé romantické představy o pytlech koření, čerstvém ovoci a pistáciích vezmou rychle za své. Globalismus a konzumerismus dorazil i sem.

dsc06848dsc06864dsc06860

Zázračně se z toho bludiště vymotáme zpět na hlavní silnici a zamíříme k paláci Golestan. Je to místo, kde probíhali korunovace íránských šáhu v době, kdy byl Írán ještě monarchií. Velká část paláce byla na příkaz šáha Rezy zničena, protože se podle jeho názoru jednalo o zastaralý komplex, který bránil rozvoji moderního Teheránu. Jedná se o jedinou památku UNESCO v Teheránu, přesto je tu turistů poskrovnu. Turisti se v Íránu poznají jednoduše. Všichni, hlavně pak teda slečny, jsou naprosto nemožně oblečeni. Všechny do jednoho vypadáme podobně bizarně, jako korejské výpravy v Praze. Na sobě pytlovité nevzhledné kousky úporně posbírané doma ve snaze alespoň trochu tu zapadnout. Marně. Íránky jsou oproti tomu elegance sama. Jejich hijaby drží jak přilepené a ve stylových kabátcích a úzkých džínech jsou to prostě fešandy.

Protože jsme kulturní barbaři, kupujeme do Golestanu základní vstupné a muzea vynecháváme. Úplně ale stačí procházka tichými zahradami s fontánkami a spoustou laviček. Připadáme si jak v jiném světě. Po shonu desetimilionového Teheránu není ani stopy.

dsc06901dsc06881dsc06894img_20160928_131706

Ve stínu pod stromem sedí hodně starý dědeček, na klíně rozložený sešit.
„Jste Němci?“ ptá se nás a upírá na nás hluboký pohled.
„Nejsme, ale mluvím německy, můžu vám nějak pomoct?“ nabízím se hned.
„Učím se němčinu a některá slovíčka mají víc významů. Mate mě to.“
„Ukažte, tak já vám s tím zkusím pomoct.“
A tak tam spolu sedíme uprostřed palácových zahrad a bavíme se o tom, jestli der Streng je mrtvice nebo infarkt. Když probereme všechny dědečkovy německé patálie, vypráví nám o historii tohoto místa a Íránu celkově. Má sametový hlas a nádherně se poslouchá. Chtěla bych si ho vzít domů, aby mi vyprávěl před spaním.

dsc06889

Venku z paláce se zas ocitáme v hlučné teheránské realitě. Davy na ulicích mezitím ještě zhoustly. Jdeme najít krám, kde by prodávali simky, místo toho jdeme ulicí, kde prodávají šicí stroje. Jeden krám za druhým a pořád jen šicí stroje. Když přejdeme a vracíme se, situace se opakuje. Přecházení je tu vůbec zábava. Kam se hrabe Tbilisi, tady prostě všichni jedou. Neustále. Nikdo ani náznakem nezpomalí. Nakonec se jako nejlepší strategie jeví zařadit se za nějakou korpulentnější íránskou dámu, která si s nákupem neohroženě razí cestu šestiproudou silnicí.

dsc06924

Hladoví a bez simky se vracíme metrem domů. Máme nový poznatek. Muži sice do ženských částí metra nesmí, ale ženy mohou kamkoliv, takže statečně nastupuju do smíšeného vagonu a můžeme tak se Slávkem neustálému civění čelit společně. Zastavujeme se v malém krámku nakoupit nějaké ovoce, později zjišťujeme, že nás prodavač asi neskutečně natáhl. V peněžích se ještě moc neorientujeme. Nejmenší bankovka  má hodnotu 5000 a nám dělá problémy orientovat se v řádech, nic neulehčuje ani jazyková bariéra. Angličtina v Íránu nefrčí. Místo 10 000 podáváme tedy prodavači 100 000, což je za pár jablek a banánů víc než dost. Na tom budeme muset ještě zapracovat.

Večer pak strávíme se sestrami našeho íránského hostitele, hrajeme jengu a monopoly a když se v televizi objeví současný duchovní vůdce Íránu Chameneí, dojde i na první hovory o politice, o tom, jak nikdo s vládou nesouhlasí a jak by všichni rádi změnu, ale nikdo v ní nedoufá.

Reklamy

One thought on “Jedeme do Íránu!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s