Ranní ptáče na Tochal doskáče

V Teheránu jsme se zcela nepochopitelně rozhodli strávit tři dny. I když je to město, které mě každé ráno akorát dusí, z přecházení ulic si asi odnesu doživotní trauma a stále se nemůžu vzpamatovat z toho, jak na nás všichni, kamkoliv se hneme, civí. Co se teda dá v Teheránu tři dny dělat?

Pokud si zadáte do vyhledávače obrázků Írán, pravděpodobně na vás vyskočí obrázky Teheránu na pozadí tyčícího se masivu Tochal. Realita je trochu jiná. Přes všudypřítomný smog nemáte šanci Tochal ani zahlédnout. Až na vrchol se dá ale dojet kabinkovou lanovkou. 3 933 výškových metrů, aniž by člověk musel hnout zadkem. To je přesně podle Slávkova gusta. Já bych si tam nejradši vyběhla po svých, ale není na to čas, výbava ani parťák a tak nakonec souhlasím, že se nahoru nechám jako trapný turista také vyvézt.

DSC06970

Ono jen dostat se pod gondolu už je celkem odysea. Nejprve musíme metrem, potom taxíkem a pak ještě pěknou štreku pěšky. Když se doplahočíme k cíli, zkoumavě pozoruju tři trekaře hrabající se v krosnách. Od pohledu Češi a když se potom z hloubi krosny ozve charakteristický zvučný hlas jakoby šmrncnutý rýmou, mám jasno. V téhle osmimilionové metropoli jsem natrefila na svoje spolužáky z vejšky. To se mi pak podaří ještě dvakrát, jednou hned následující den v metru, potom v Esfahanu na náměstí. I Írán je zkrátka nám Čechům malý.

IMG_20160929_153653

Po výměně našich dosavadních íránských zážitků následuje studená sprcha v podobě zprávy o tom, že nahoru už nás dnes prý žádná gondola nevyveze. Možná jsme neměli spát do půl jedenácté. Jako alternativa se nabízí sedačková lanovka, která ale jede jen kousek a já odmítám za tenhle zážitek vydat byť jen jeden riál. Slávek musí svůj žal ze zmařeného ataku téměř čtyřtisícové hranice utopit v předraženém kuřecím kebabu, já tam vyšlu jeden frozen jogurt a jsme připravení absolvovat celou cestu zpět.

DSC06925

Ve snaze ušetřit za taxík jdeme k metru pěšky, z čehož se vyklube nekonečné plahočení teheránskými ulicemi. Jediným světlým bodem je supermarket, první a poslední, na který jsme v Íránu narazili, kde jsou z nás podobně paf jako my ze supermarketu. Dobrých deset minut strávím ochutnávkou ochucených mlík, prodavačka zmateně nalévá další a další příchutě. Nakonec mi to nedá a musím si jedno koupit.

Poslední den v Teheránu pak věnujeme dohánění restů. Seznam má přesně dvě položky, takže nijak hektický den se rozhodně nedá očekávat. Na prvním místě máme Azadi Tower, jeden ze symbolů Teheránu. Věž, jak už to tak bývá, vypadá na obrázkách daleko monumentálněji, než ve skutečnosti. Je to vlastně takový kruhový objezd a dostat se k němu vyžaduje notnou dávku odvahy. Zajímala by mě nějaká statistika, kolik fotkychtivých turistů už skončilo pod koly nějakého místního šílence ještě před dosažení svého cíle.

DSC06930

Okolo postávající Íránce daleko víc než Azadi Tower zajímáme my dva. No, abych si nefandila, zajímá je hlavně Slávek. Někteří z civících se po chvíli nepřirozeného lelkování v naší těsné blízkosti osmělí a žádají o selfíčka, jedna rodina dokonce stojí o fotku s námi oběma. Zajímalo by mě, v jakém obýváku teď visíme. Azadi Tower je obehnaná plotem a přímo pod ní se něco zuřivě sváří, takže se můžeme pohybovat jen okolo, doprovázeni pískáním a nadávkami strážce trávníku, který je zodpovědný za to, aby nikdo ani půlchodidlem nestoupl na pěstěný pažit.

DSC06961DSC06943DSC06949

Druhou a poslední položkou seznamu je pak bývalá americká ambasáda, kterou Íránci nazývají „Doupětem špionáže“.  Je to místo, kde bylo po převratu v roce 1979 drženo jako rukojmí 52 amerických diplomatů po dobu 444 dní. Pokud vám nevadí, že během 120 minutové stopáže Ben Affleck ani jednou nezmění výraz tváře a zajímá vás americký pohled na věc, pusťe si film Argo.

Jediné, co může běžný západní smrtelník z celé ambasády vidět, je zeď, kterou je obehnána. Na ní se stále skví grafity, vyjadřující, eufemisticky řečeno, nenáklonnost Íránu ke Spojeným státům. Obejdeme celou ambasádu dokola. To je docela štreka, jelikož komplex zabírá celý velký blok. Pravděpodobně doufáme, že ještě někde uvidíme něco víc. Marně.

DSC06963DSC06967

Náš pobyt v Teheránu se tak pomalu chýlí ke konci. Čas vyrazit na jih do 900 kilometrů vzdáleného Šírazu. Bohatí Evropané a Američané tuto trasu lítají, my volíme ekonomičtější variantu – noční autobus. Vyhodili jsme si z kopýtka aspoň do té míry, že jsme si za pomoci našeho hostitele koupili jízdenky přes internet a zařídili si dvě místa v autobusu s přídomkem „luxusní“.

Teď už jen poslední jízda metrem a pak hurá někam na čerstvější vzduch. Už jsem se naučila ignorovat všechny zvědavé pohledy, sedím a čtu si Respekt, chvíli si tak zas přijdu jako normální člověk v Praze v metru. To se změní, když přestoupíme na jinou linku a metro je opět narvané k prasknutí. Prodejci všeho možného, kteří mi po našem příjezdu do Teheránu přišli jako roztomilý folklor, už mi pěkně lezou krkem. Ve špičce, která je v Teheránu pravděpodobně v jakoukoliv denní dobu, se mačkáme jeden na druhého a do toho musíme dělat místo procházejícím otravům, kteří se snaží udělat kšeft s batohy nebo případně ještě líp donutí cestující vyklidit prostor, aby na zemi mohli prezentovat své zboží – plastovou blikající káču.

Na autobusáku na nás hned všichni ze všech stran hulákají. „Shiraz! Shiraz! Mister, mister, Shiraz?“ Hučí mi z toho v hlavě. Sháníme se po něčem k jídlu, Slávek si kupuje nějaké prefabrikované dortíky, já volím šlichtičku z malého krámku v podchodu. Domluva s prodavačem je složitá, ale nakonec mi připraví lahodnou ňamku z vařené kukuřice, strouhaného sýra a žampionů. Kdyby mi do toho v nestřeženém okamžiku nekydnul kopec majonézy, byla by to delikatesa. Pak už začneme hledat náš autobus. Slávek ukazuje všem naháněčům užmoulaný papírek, kam nám náš hostitel směsí farsí a latinky napsal informace k naší rezervaci.

Obejdeme hromadu autobusů a konečně trefíme na naši společnost. Nějaký muž nás odvádí do patra, kde nám v kanceláři vytisknou opravdický lístek a nařídí nám čekat. Deset minut před odjezdem se naloďujeme na palubu našeho luxusního autobusu. Za žádnou cenu se nechceme vzdát krosen a vytrvale je odmítáme dát do zavazadlového prostoru. Místa pod nohama máme víc než dost a nechce se nám na následujících 14 hodin spustit z očí naše laptopy, foťáky a další věci. Sedačky opravdu dostály veliké chvále, kterou jsme na luxusní autobusy četly na různých travel blozích. Jsou víc než pohodlné, to se to bude spinkat. Nálepka wifi na okýnku je bohužel pouze pro efekt. Než vyrazíme, roznosí nám řidičův poskok svačinky v podobě jablkového pitíčka a krabičky plné sušenek. Na cestu nám pouští nějaký dramatický íránský film, který huláká na celý autobus. Beru špunty a okamžitě usínám.

IMG_20160930_192133

V půl jedné ráno zastavujeme u něčeho, co se honosně jmenuje Royal Tourism Centre, ve skutečnosti se jedná o několik hal, kde prodávají vázy a plyšáky. Jsem rozespalá, žádnou vázu nechci, otáčím se na druhý bok a snažím se znova zabrat. Celý autobus je venku a čile nakupuje. Přibíhá řidičův poskok, pantomimicky naznačuje, jakože jí a trhá hlavou směrem ven. Vrtíme hlavou, nic nechceme. Za chvíli přibíhá znovu, tentokrát předvádí, že pije. Opět vrtíme hlavou. Za chvíli přibíhá jiný poskok a něco na nás ve farsí huláká. Z jeho gest si celkem snadno odvodíme, že jediné, co se nám snaží říct, je: „A ven!“ Tady se zkrátka vlastní názor nepěstuje, všichni jsou venku, tak my nebudeme zůstávat v autobuse. Navíc jsme bohatí Evropani, kterým na každém kroku padají eura z nacpaných kapes, takže si tu každý koupíme minimálně tři vázy.

Poslušně se obouváme a z nucené zastávky si uděláme aspoň čurpauzu. Potom postáváme v hale a pomalu se zase stáváme atrakcí. Všechny pohledy jsou upřené na nás. Jeden stánkař nám podává malý slisovaný čtvereček. Připomíná mi to gruzínské tchlapi a s chutí se zakousnu. Za všeobecného veselí čtvereček z pusy zas vyndávám, nejdřív jsem asi měla sloupnout ten igelitový obal. Dostaneme ochutnat všemožné příchutě, jako bonus pak ještě gumovou zmrzlinku. Pár lidí si nás nenápadně fotí, ani nevím jak se k nám přitočí Íránec, který byl před pěti lety v Praze. Celkově se k nám stahuje víc a víc lidí, poskok ale naštěstí zavelí, že je čas vrátit se do autobusu.

V dalším článku se dočtete o našich prvních dobrých i horších zkušenostech s couchsurfingem v  Íránu. K tomu si prohlédneme Shiraz a taky opět nevylezeme na další horu.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s