Dva barbaři ve městě básníků

Čtrnáctihodinová cesta do Shirazu je nekonečná. Hijab se mi přes noc celý shrnul. Nasazuju ho zpět a rozhlížím se po autobuse, jestli jsem svými odhalenými vlasy nezpůsobila nějaké pohoršení. Všem jsem ale naprosto ukradená. Plahočíme se vyprahlou hnědou íránskou pustinou, žádná civilizace na dohled.

Autobus nakonec dorazí asi s hodinovým zpožděním, ale Abot, který mi přes couchsurfing nabídl, že bude naším průvodcem a hostitelem, na nás vzorně čeká přímo před autobusem. Nechápu, jak je to možné, protože naše domluva byla více než sporadická a posledních 12 hodin mi nefungoval internet. Abot je hned od prvního potřesení rukou hrozný sympaťák. Vezme nás k sobě do auta, šílená doprava, která tu panuje, mi po Teheránu připadá jak vesnický provoz.

Nejprve jedeme do zahrad Bágh-e Eram. Abot má, jako student shirazské univerzity, vstup zadarmo, my, jako cizinci, hezky solíme. Zas tak mě tohle místo nebere, většinou je všude kolem nás vyschlá hlína, pár stromů, sem tam palma. Když celou tuhle hodně smutnou botanickou projdeme, sedneme si na lavičku do stínu a Abot nám vypráví o životě v Íránu. Otevřeně mluví o tom, že většina lidí nenávidí Ameriku a že Ajatoláh nezapomene každý den ve svém projevu zmínit formulku Down with USA.

DSC06975

Když dojdeme zpět do Abotova auta, trůní na předním sedadle dort. Upekla ho Abotova kamarádka, asi nám na přivítanou. Vidět se s námi nechtěla, ale dort má vynikající. Společnou lžící ho skoro celý zbagrujeme, oproti umělým sušenkám z autobusu je to příjemná změna. Další zastávkou je pevnost v centru města, která v minulosti sloužila i jako vězení. Abot trvá na tom, že musíme ochutnat místní specialitu – nudlovou zmrzlinu, a tak nám každému kupuje jeden kelímek. Těžko se to popisuje, je to něco jako nudle nasekané na malé kousíčky, zmražené a zalité nějakou hodně umělou citronádou. Moc mi to nejede, ale v Shirazu to jde evidentně na dračku. Před stánkem se neustále tvoří dlouhá fronta a zmrzlinonudlovače se mají co otáčet. Během jídla sedíme na růžových plastových židličkách přímo na ulici a Abot nám vysvětluje, proč je takový zamlklý a není s ním moc legrace. Je smutný, protože truchlí za svého strýčka. Před dvěma dny se omylem zastřelil zapomenutou kulkou při čištění své zbraně. Abot nezapomene zmínit, že zbraň pocházela z Československa, a tak se najednou za celý incident cítím tak nějak spoluvinna.

IMG_20161001_110628

Pevnost se řadí na seznam dalších íránských sightseeing zklamání. Stáhnou nás o 200 000 riálů a my jsme ani ne za čtvrt hoďky venku. Dalších dvě stě tisíc vysolíme hned vzápětí u hrobky básníka Háfize. I když už je více než 700 let po smrti, pořád se on i jeho básně těší mezi Íránci ohromné oblibě, jeho svazky má skoro každá íránská domácnost a mnoho lidí se jeho verše učí zpaměti. Zahrada je to tentokrát o něco fajnovější, než vyprahlá Bágh-e Eram, uprostřed navíc pod honosným altánkem odpočívá samotný Háfiz, ale i tak je mi líto, že jsem za to dala tolik peněz. Jsem holt na rozdíl od Íránců barbar. Těch je všude kolem spousta a jejich pohnuté výrazy značí, že na ně místo svou atmosférou silně účinkuje. Pár z nich nábožně hladí Háfezovu hrobku, někteří se u nedalekých sloupů štelují do neskutečných póz pro fotečku do rodinného alba.

DSC06991DSC07000DSC07005

Peněz už jsme do Shirazu investovali víc než dost a prosíme Abota, jestli by nás nevzal do mešity. Zatím jsme ještě v žádné nebyli. Ta v Shirazu je dokonce třetí nejvýznamnější v Íránu. Bůhvíproč. Psali to v Lonely Planet. Navíc není tahle mešita jen tak ledajaká mešita, je to dokonce svatyně, což, jak se dozvídáme, znamená, že je uvnitř pochován významný muslimský mučedník.

IMG_20161001_133322_1475429765114

Před vchodem se musím zahalit do erárního chadoru. Muži musí projít oponou napravo, ženy nalevo. Za oponou mě důkladně prohmatají, žádné partie nevynechají. Za branou musíme počkat na speciálního průvodce. Přispěchá k nám zahalená dívka s šerpou, na které je vyšitý nápis International Affairs. Rázem si připadáme jako důležitá delegace. Na nádvoří nás průvodkyně lámavou angličtinou seznámí s historií mešity. Dovnitř jako bezvěrci nesmíme, ale mešita je velkolepá i takhle zvenku. Nejvíc mě zaujme symbolika celé stavby. Kopulovitá střecha představuje nebe a budova pod ní galaxii. Kopule spolu s bočními minarety potom symbolizuje modlící se osobu.

DSC07008DSC07009

Za 50 000 riálů se dostaneme i do staré mešity, která vypadá trochu jako zbořeniště, trochu jako bordel (ve smyslu nepořádek). Abot nás zavede i do mešity fungující, která zase vypadá jako kulisa pro natáčení sebevražedných videí. Místo je od podlahy po strop zahaleno černými vlajkami s barevnými nápisy. Abot vysvětluje, že je to příprava na nastávající desetidenní truchlení za imáma Hosseina. V tu chvíli ještě nevíme, o co jde, ale zbytek našeho pobytu nám dá možnost se s touto „milou“ tradicí velmi dobře seznámit.

IMG_20161001_134348

Kultury už bylo pro dnešek ažaž, a tak nás Abot po polní cestě plné výmolů zaveze na okraj Shirazu do tajné kavárny, kterou tvoří malý dvorek lemovaný jakýmisi kójemi. Zouváme se, usedáme do jedné z nich na koberec a personál nám přináší pomerančovomátovou shishu a čaj. Abot vypráví, že tohle je jedno z mála míst, kde si mohou mladí Íránci „orazit“ a kam vodí na schůzky svá děvčata.

IMG_20161001_161117.jpg

IMG_20161001_153042

Pro osazenstvo kavárny jsme atrakce, dojde i na klasické „Selfie, mister?“ Fotka s mým spolucestovatelem Slávkem totiž evidentně představuje cennou trofej. Slávek dostojí své pověsti absolutního smolaře, pokud jde o objednávání jídel v restauraci. Salát s prapodivným růžovým dresinkem mě ale už ani nijak neudiví. Slávkova věčná zklamání ze zahraniční gastronomie jsou prostě už takový roztomilý folklor našich společných cest.

Jelikož se stmívá už v šest, je na čase přesunout se do Abotova domu. Ten se nachází asi 60 km od Shirazu. Po cestě nakupujeme v malém obchůdku chléb, fazole a Coca Colu, která je tu, i přes všechnu nenávist ke Spojeným státům, dostupná na každém rohu. Sjezdy z dálnice se tu nenosí, Abot to prostě náhle uprostřed dálnice otočí přes prostřední hliněný pás do protisměru. A už jsme v jeho vesnici. Všechny domy jsou obehnány vysokou cihlovou zdí. Na vratech od Abotova sídla visí tlustý řetěz a zámek. Za vraty se objeví pouze pustina, stromy, suchá hlína a pár cihel obehnaných ostnatým drátem. Pak se ze tmy konečně vynoří dům, který ze všeho nejvíc připomíná kobku nebo nedobytnou pevnost. Abot se dme pýchou, provádí nás domem a vypráví, jak ho celý postavil vlastníma rukama. Mladí Íránci vám dají úplně jinou perspektivu. Já jsem ráda, že jsem si byla schopná vymalovat v pokoji.

IMG_20161002_085741

K večeři máme fazole a speciální shirazský chléb, který připomíná veliké tenké tortily. Před konzumací se musí namočit a je úplně lahodný. Vše zapíjíme čajem, který se prý jmenuje mravenčí hlavičky. Název je to trefný. To, co mi plave v hrnku, opravu vypadá jak hromada dekapitovaných mravenců. Po večeři hrajeme karty a hodně si povídáme. Dojde i na otázku naší víry.

„Vy v nic nevěříte?“ kroutí hlavou nechápavě Abot, „to si neumím představit, jak vůbec můžete žít, když si myslíte, že po smrti už nic nebude?“

Ráno dojíme zbytky chleba, Abot nás naloží do auta a zaveze zpět do Shirazu. Místní kasu už jsme včera na veškerém tom vstupném obohatili víc než dost, takže si další kulturní poklady tohoto města básníků, literatury a květin necháme ujít a místo toho vyrážíme na lov pohledů. Írán je země turisty téměř nepolíbená, takže se tady podobné zboží nikde neprodává. Nakonec skončíme v jednom zapadlém papírnictví, kde pan prodavač s překvapeným pohledem po chvíli hledání vytáhne z šuplíku pod pultem štůsek pohledů držících pohromadě ztrouchnivělou gumičkou a pamatujících možná ještě šáhovy časy.

„Co s nima budete dělat?“ ptá se udiveně Abot.

„Pošleme je domů. Rodině a kamarádům,“ vysvětlujeme.

„A proč?“ stále nechápe Abot. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav.

Předtím, než se s Abotem rozloučíme, zajdeme ještě do pravého íránského bistra na pravý jehněčí kebab. Jak jsem masonerád, tohle byla dobrota. Z Abotova telefonu voláme dalšímu hostiteli, Farshadovi. Ukazuje se, že nebydlí úplně v Shirazu, ale asi 20 km od něj. Tím nám dělá trochu čáru přes rozpočet, ale Abot pokračuje v cestě za titulem nejhodnějšího člověka pod sluncem a odveze nás přímo k Farshadovi před dům.

IMG_20161002_120704

O tom, jaké to bylo u Farshada totálně divné, se dočtete příště. Materiálu je tolik, že si to zaslouží samostatný článek.

Reklamy

3 thoughts on “Dva barbaři ve městě básníků

  1. Pingback: káč je pryč

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s