Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní

V zájmu ušetřit při naší cestě do Íránu co nejvíc peněz jsme se rozhodli řešit některé noci přes couchsurfing. Většinou to bylo rozhodnutí dobré, spíš přímo skvělé, jako v případě našeho prvního Íránského hostitele Abota. Díky couchsurfingu jsme se dostali mnohem blíž k obyčejným Íráncům a mohli s nimi aspoň na chvíli sdílet jejich styl života. Couchsurfing však rozhodně není žádná sázka na jistotu, jak jsme se přesvědčili během naší druhé noci v Shirazu.

I když nám Abot nabízel, že klidně můžeme zůstat dvě noci s ním, říkali jsme si, že bude lepší poznat zase někoho nového, změnit vzduch, a tak. Jak jsme byli bláhoví. Farshad měl na couchsurfingu pozitivní, i když trochu zvláštní reference. Co všechno se za těmi pár vágními vyjádřeními skrývalo jsme měli šanci během následujících dlouhých šestnácti hodin velmi dobře poznat.

Jen co Farshad vyjde před dům, je mi jasné, že tohle bude těžké. Naprosto bez jakýchkoliv předsudků je totiž divný. Jeho chování nejvíc připomíná lehký, místy těžší, autismus. Zavede nás k sobě do pokoje o velikosti menší vězeňské cely, a když zjistí, že už jsme viděli celý Shiraz, je evidentně trochu zaskočen. Tak aspoň prý zítra můžeme jít na nějakou horu. Zítra? To ani náhodou, zítra odsud chci hned ráno vypadnout a už se nevrátit. Navrhujeme tedy, abychom šli na horu teď. Tím ho zaskočíme znovu, ale poslušně si bere ledvinku, tenisky a vyrážíme.

Mám radost, že se dostaneme aspoň trochu do přírody, i když teda zrovna v tomto případě není moc o co stát. Všude je jen hnědo a vyprahlo. Farshad se začne škrábat přímo vzhůru po strmé cestičce. Jeho nekoordinované pohyby způsobí, že mu to neustále ujíždí a musí tak po chvíli jít po všech čtyřech. Ujdeme asi 200 metrů a Farshad už nemůže. Zastavíme tedy, aby si odpočinul. Já se mezitím poučím, že Farshad nemá absolutně žádný smysl pro humor. Abych se vyhnula trapným situacím, musím si pro jednou své vtípky odpustit.

DSC07010

Farshad nás chce nadále vést přímou cestou nahoru, už tam jsou skály a je absolutní nesmysl tímto směrem pokračovat. Místo toho ukazujeme na pěknou prašnou cestu, která vede na nízký kopec před námi. Celé dohromady to nemůže být ani kilometr. Farshad tam prý nikdy nebyl. Po chvíli si vyžádá další přestávku, pak ještě jednu a pak prohlásí, že je unavený a chce se vrátit. Z výletu na kopec tedy není nic. Při cestě zpět se alespoň dozvídáme, že Farshad před pěti lety spadl ze střechy a byl měsíc v komatu. To leccos vysvětluje.

Farshada mi teda začne být snad i trochu líto, ale na druhou stranu se cítím totálně mimo mou komfortní zónu (a že já ji mám hodně posunutou) a nejradši bych utekla pryč. Nejvíc mi vadí, jak se Fashad dívá. Úplně nás skenuje. A navíc se nás neustále ptá, kdy se půjdeme osprchovat. To mu teda na důvěryhodnosti rozhodně nepřidává a já začínám mít pocit, že se dneska pro jistotu vůbec sprchovat nepůjdu.

Jsme se všema našema věcma namačkaní ve Farshadově pidipokojíčku a čas se neskutečně vleče. Pouštím počítač a ukazuju Farshadovi fotky, nejprve z Íránu, pak z Čech. Slávek se potom přidá a pustí nějaká videa. Farshad prohlásí, že už ho to nebaví a pochlubí se Slávkovi svojí sbírkou mincí a papírových kelímků. Pak už opět jen sedí a zírá. Děláme si teda svoje věci na noťasech. Jediný světlý bod večera je, že nám Farshad nabídne, ať si s ním dáme večeři. Máme rýži s masem a jogurtem a je to moc dobré. Tím jsou ale pro dnešní večer všechna pozitiva bohužel vyčerpána.

IMG_20161002_171329

Jsme se Slávkem ze všeho celkem zoufalí. Už chceme být pryč, a tak pro jistotu odpískáme plánovaný výlet do starověké Persepolis. Ten by nám náš pobyt ještě o jednu noc protáhl. Bez většího zahanbení si přiznáme, že starověké ruiny klidně oželíme a rozhodneme se další den odjet rovnou do Yazdu.

Nakonec se jde Slávek konečně osprchovat a já se ještě z posledních sil snažím snažím vést nějakou konverzaci. Vykládám, že se tu v Íránu občas necítím dobře, protože kamkoliv přijdu, všichni na mě civí.
„But you are not beautiful,“ opáčí Farshad.
„Thank you!“
„Why did you say thank you?“
„That was sarcasm. Do you know what sarcasm is?“
„No.“
To leccos vysvětluje. Jsme u Sheldona Coopra. Tenhle akorát vůbec není zábavný, jen děsivý. Oblíkám si na noc ponožky, podotýkám, že čisté. Farshad na to kouká nesouhlasným pohledem a sdělí mi, že jeho maminka mi říkala, že kdo spí v ponožkách, oslepne. Já to risknu.

Ráno, když se probudíme, vystřelím jako kulový blesk, vyčistím si zuby, sbalím se a jsem okamžitě připravená k odchodu. Farsad nás odvede na autobusovou zastávku. Poslušně nastupuju do zadní ženské části, autobus je narvaný k prasknutí. Farshad nás dovede až na autobusový terminál. Při kupování lístků do Yazdu nám moc nápomocný není, tvrdí nám, že jediný autobus, který jede, je ve dvě nebo v pět. Naštěstí se k tomu přimotá někdo jiný, odvede nás k jiné společnosti a nabídne nám spoj, který odjíždí už v 11:30.

Farshadovi se od nás bohužel nechce. Ještě půl hodiny s námi mlčky posedí v odjezdové hale. Pak se zvedne a se slovy, že už chce odejít, odejde. Uf! Zážitek to byl intenzivní. A taky jsem si odnesla jednu lekci do života. Pro příště už vím, že i MALINKO zvláštní reference na couchsurfingu znamená, že je ten člověk zvláštní POŘÁDNĚ.

Reklamy

One thought on “Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s