Jak jsme v Íránu konečně našli místo, kde se nám líbilo

Shiraz nás moc neohromil, za hlavu jsme hodili i ne úplně dobrou couchsurfing zkušenost a vydali se dál na sever pokračovat v pomalé cestě zpět do Teheránu. Cílem bylo tentokrát pouštní město Yazd, podle fotek i recenzí ostatních cestovatelů jsme si slibovali velký zážitek a moc jsme se těšili. Nejdřív jsme ale museli absolvovat 442 km dlouhou cestu. Autobusem.

Cesta autobusem je v Íránu, víc něž kdekoliv jinde, zkouška trpělivosti. Samozřejmě odjíždíme s půlhodinovým zpožděním, to už mě ale tolik nerozhází. Co mi pije krev, jsou dvě jiné věci. Než se vůbec vymotáme ze Shirazu, zastavíme skoro na každém rohu a nabíráme další a další, podle mě naprosto náhodné pasažéry. Navíc, když už jsme konečně na dálnici, děláme další nesmyslné zastávky. Na některých z nich projde celým autobusem muž nebo žena prodávající opět všechno možné, od žvýkaček po ponožky. Podezírám naše řidiče, že s nimi mají uzavřený nějaký deal a dostávají třeba polovinu zisku. Pak konečně pro změnu jedeme. Pomalu a dlouho. Když uděláme přestávku, už pomalu šilháme hlady. Je tu jeden krámeček s cenami vystřelenými skoro až na Měsíc. Vypadá to tak, že jakákoliv položka, nehledě na to, o co se jedná, stojí 50 000 riálů. Kupujeme si každý pytlík chipsů a psychicky se připravujeme na další cestu.

Do Yazdu se doslova doplazíme v šest hodin večer. Všude už panuje tma, navíc drobně prší a autobusový terminál se nachází na samém okraji města. To je vlastně ještě eufemisticky řečeno. Pokud bych to měla popsat přesně, nachází se v polích uprostřed ničeho, v dáli září a bliká Yazd. To asi zařídila taxikářská lobby. Taxikáři se na nás taky hned nalepí jako vosy. Vůbec nemáme ponětí, kde budeme bydlet. V Íránu se cestuje pěkně po staru, bez Bookingu. Nazdařbůh teda střílíme jméno jednoho hotelu v centru, který jsme si předtím našli u Farshada.
„500 000 riálů,“ nasadí taxikář naprosto přestřelenou cenu.
„100 000,“ kontruje Slávek.
„Ok,“ souhlasí taxikář.
Smlouvání tady není žádná zábava. Taxikář nás vyzve, ať ho následujeme, následně zrychlí do běhu a peláší před námi, aby nám své vozidlo přistavil co nejblíž. Doveze nás k námi vybranému hotelu a je z nás tak paf, že odchází bez placení. Slávek si udržuje karmu, takže za ním vyběhne a jeho bakšiš mu předá.

Majitel hotelu nám ukáže pokoj o velikosti komory na košťata a požaduje 40 dolarů za noc. No, to asi neklapne. Venku ve spleti uliček se snažíme najít jiný hotel. Zvoníme na zavřená vrata, po chvíli se z úplně jiné strany vynoří vypulírovaný recepční a odvede nás spletí uliček zase někam úplně jinam. Za noc v noclehárně dole ve sklepě chtějí 10 dolarů. To je fér. Nejsem si jistá, jaká je v Íránu politika ohledně sdílení pokojů mezi ženami a muži, a tak se opatrně ptám, jestli ve sklepě můžu spát i já.

„No a co si myslíš? Že tu máme nějaký extra pokoj pro ženský? Samozřejmě, že budeš spát tady,“ vrtí hlavou recepční a už se o nás nestará. Hostel má kromě sklepa teplou sprchu, chatrnou wifi a úžasné společné prostory s čajem zadarmo. Protože je ještě relativně brzo a Slávek má relativně hlad, vyrazíme na noční prohlídku města. Skončí to kebabem v bistru, které ze všeho nejvíc připomíná zpovědnici. Stěny obložené černou látkou, dva stolky a ve zdi malé okénko, kam člověk zahlásí svou objednávku. Po jídle se ještě snažíme podle instrukcí z hotelu najít prádelnu. Marně.

DSC07183IMG_20161005_063308

Ráno, po vynikající snídani, učiníme s prádelnou ještě jeden pokus, pak rezignovaně obrátíme spodní prádlo naruby, naneseme druhou vrstvu deodorantu a v tomto „svěžím“ stavu si vyrážíme konečně naplno užít Yazd. Vypadá to, že jsme se poprvé za náš pobyt v Íránu ocitli v turistickém centru. Mají tu dokonce i krámek se suvenýry.

Yazd je starobylé městečko uplácané z hlíny, v jehož uličkách se neustále ztrácíme. V průvodci píší, že stojí za to vydat se na střechu některé z místních kaváren a vidět tak celé město z vrchu. Kavárny jsou zatím zavřené, ale přesto se nám podaří domluvit s číšníkem utírajícím stoly v jedné z nich, aby nás na střechu pustil.

DSC07057DSC07064DSC07070DSC07078

Pak se ještě asi dvě hodinky ztrácíme a znovu nalézáme uvnitř Yazdu, navštívíme bazar a rozhodneme se vynechat místní největší turistickou atrakci, starobylé vodovody. Bojkotujeme totiž íránskou specialitu – dvojí ceny. Jsi turista? Koukej platit, beztak se ti sypou dukáty ze všech kapes. Jsi náš? Prosíme o uhrazení symbolického vstupného, rozdíl dorovnají ty chodící peněženky ze Západu. Dokud jsme neuměli farsí, tolik nás to nebolelo, ale teď jsme se naučili alespoň číslovky, a tak víme, že oproti našim 120 000 riálům platí místní pouze 50 000.

DSC07092DSC07085DSC07068

Při cestě nazpět do hotelu se rozdělíme, Slávek vyráží, nepřekvapivě, ulovit kus žvance, já se vydávám koupit pohled pro Fina, na kterého jsem předtím v Shirazu zapomněla. Obchod se suvenýry má přes poledne zavřeno, místo toho ale před mešitou natrefím na kamaráda z Prahy, kterého jsem neviděla dva roky a vůbec jsem netušila, že je v Íránu taky. Svět je malý.

DSC07038DSC07046DSC07048

Na večer máme na programu vychutnat si západ slunce z Towers of silence. Timing nemáme úplně nejlepší, přeci jen už je půlka října a stmívá se relativně brzo, věže se navíc nachází úplně na kraji města, takže se na místo musíme dopravit taxíkem. U vstupu se Slávek marně snaží poukázat na to, že on ví, že kdyby byl Íránec, platí třetinovou cenu, pán za pokladnou na něj ale jen hledí s pozvednutým obočím a my oba poslušně solíme turistické vstupné. Ze dvou mohutných věží si vybíráme tu větší a deset minut před západem, a také na konci s dechem, jsme nahoře. Výhled je to famózní. Na jedné straně hory a za nimi zapadající slunko, na straně druhé Yazd.

DSC07116DSC07137DSC07149

Uprostřed věže se nachází veliká jáma. Věže totiž sloužili jako pohřebiště zoroastriánů. Ti mrtvoly házeli nahoru do připravených děr, o zbytek se postarali ptáci. Od roku 1960 mají tento způsob pohřbívání zakázaný, nedaleko věží je tedy úplně obyčejný nudný hřbitov. Věž má takovou atmosféru, že bych na ní vydržela sedět donekonečna. Už se ale stmívá a my tak jako jedni z posledních odcházíme.

DSC07161DSC07164

Po taxíku nikde ani vidu ani slechu. Veliké parkoviště zeje prázdnotou. Přesouváme se teda k hlavní silnici, kde velice nemotorně stopujeme. V Íránu je zvednutý palec považován za obscénní gesto, takže Slávek tak neurčitě mává na projíždějící auta, až se nakonec jedna slečna chytí a přes drobné potíže s orientačním smyslem nás nakonec doveze až zpět do centra Yazdu.

DSC07178

Ve fastfoodu si dáme výborný falafel za hubičku a nočním Yazdem, navíc už celkem sebejistě, co se orientačního smyslu týče, míříme zpět do hostelu. Již druhou noc sdílíme naší sklepní celu s párem Asiatů, jeden z nich tak neuvěřitelně chrápe, že na něj uprostřed noci po čtyřech hodinách marných pokusů o spánek v zoufalství křičím, aby radši chcípl. S Asiatem to ani nepohne, spí si spokojeně dál. Kromě této šmouhy na kráse jsme s Yazdem více než spokojení a doufáme, že náš další výlet, tentokrát do pouště, bude taky tak skvělý.

Reklamy

One thought on “Jak jsme v Íránu konečně našli místo, kde se nám líbilo

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s