U Mohammeda v zapadákově

Naše cestování po Íránu je legrace. Já mám s sebou Lonely Planet z roku 2007, který tvoří jakousi chatrnou kostru našeho putování a zbytek je založen na tom, co kde Slávek našel na netu. Dalším naším cílem je tedy zapomenutá vesnička Toudeshk zhruba v půlce cesty mezi Yazdem a Esfahanem, kterou Slávkovi doporučila jeho kamarádka. Podnikavý Toudeshčan Mohammed si tam založil hostel a za tučný poplatek vozí turisty teréňákem do pouště.

Voláme Mohammedovi ještě z Yazdu a domlouváme s ním podmínky. Nejprve nabídne za své služby cenu totálně mimo náš rozpočet, ale protože od Slávkovy kámošky víme, že se jeho služby dají pořídit mnohem levněji, konfrontujeme ho s touto informací. S nízžší cenou nakonec souhlasí, ale varuje nás, abychom o ní nikde nemluvili, jinak že prý přijde na buben. To taky dodržíme. Cenu jsem navíc mezitím zapomněla, ale za všechno, co jsme u Mohammeda zažili, by mi příště ani nevadilo připlatit si.

Do Toudeshku se tradičně plazíme. Zastávek je nepočítaně. Cestu nám „zpříjemňuje“ íránský film a občerstvení v podobě jablkového pitíčka a umělého piškotového dortíku. Novinkou je, když nás všechny vyženou z autobusu, aby ho mohl prohledat policista se psem. Vše je v pořádku a my můžeme pokračovat v našem loudání. Předjíždí nás kamion, který má na návěsu naložený další kamion a za ním cisternu. I ten jede rychleji.

Kolem druhé hodiny jsme ale konečně v Toudeshku. Řidič nás zanechává na kraji silnice v oblaku prachu a my s batůžky ťapeme směrem ke shluku domů před námi. Není tu v podstatě nic. Domy jsou uplácané z bláta podobně jako v Yazdu a všude tu chcíp pes. Jen před malou mešitkou umývají bábrlindy hadicí obrovské špinavé hrnce. Nakonec se zpoza rohu vynoří místní, soudě podle vzhledu, „playboy“. Hned se prsí, že ví, kam máme namířeno, i když to teda zas takový kumšt není. Nepředpokládám, že by v téhle díře byl víc než jeden hostel. Playboy si nás samozřejmě vyfotí, pak se vyfotí s námi a pak se chce překvapivě vyfotit se mnou a ne se Slávkem. Dokonce mě chytne za ruku v jakémsi přátelství stvrzujícím gestu. To jsme se teda ocitli v nějakém rozvolněném kraji. Kde je muslimská morálka? Obyčejně jsem íránským mužům dobrá tak maximálně na podržení tašky, když obletují Slávka.

DSC07185IMG_20161006_093630

Pak už nic nebrání tomu, aby nás odvedl přímo před Tak TAku Guest House. Mohammed nás přátelsky uvítá a hned nás zavede k obědu. Já vynechávám, protože mě bolí břicho jako čert. Ujme se mě Mohammedova maminka, stařičká babička v tradičním íránském oděvu a funkčních northfacových ponožkách, které tu evidentně zapomněl nějaký backpacker. Pantomimicky jí naznačím, proč nejím, na to babička odšustí do kuchyně a přinese mi lahodný čajík ze sezamových semínek se sladkou kostičkou, která se postupně rozpouští. Celou dobu mě bedlivě pozoruje, jak upíjím a soucitně pokyvuje hlavou. Ještě chvíli se pak svíjím na lavičce na dvorku a pak už nás Mohammed strčí do auta svého kamaráda, který nás veze do pouště.

DSC07188

Cesta trvá asi hodinu, ale okolo nás stále není nic, co by připomínalo poušť tak, jak já si jí představuju. Psychicky se tedy připravuju na zklamání, ale najednou, jako blesk z čistého nebe, se před námi vynoří duny. A jsou dunovité. Přesně, jak jsem doufala. Řidič zastaví přímo uprostřed nich, poučí nás, že bude nejlepší, když se zujeme, hodí nohy na volant a rezignovaně čeká, až se vyblbneme v hromadách písku.

DSC07211

Vyškrábat se až nahoru na dunu nám dá docela zabrat, ale odměnou nám je pohled na celou poušť. Jsem ohromená. Když mi bylo šest, kupovala mi máma nějakou dětskou verzi časopisu Koktejl a jednou tam byl článek o americké holčičce, která se svými rodiči zvěrolékaři žije v Africe. Článek byl doplněn fotkami, jak tahle malá holčička pobíhá po dunách. Je to už dvacet let, ale já si to pořád přesně vybavuju a celých těch dvacet let toužím po tom, se po těch dunách taky projít. A najednou jsem tady. Nohy se mi boří do písku, jdu po okraji duny, dělám stopy, protože nikdo přede mnou tu ještě nešel.

DSC07203DSC07214

Vyjdeme až na nejvyšší dunu v okolí, posadíme se na ní a sledujeme západ slunce. Idylka. Ta skončí v momentě, kdy dorazí německá rodinka se dvěma dospívajícími dětmi, které se baví tím, že vydávají zvuky, jako když zvrací. A pak, aby byl ten okamžik definitivně zabitý, začne kolem nás rejdit Íránec na čtyřkolce. Slunce naštěstí u zalezlo za obzor a my se tak pomalu vracíme k našemu řidiči. Asi už chce mít taky padla, takže si to s námi po rozbitých íránských silnicích metelí stodvacet. Zadní sedadlo nás naklepává jak dva řízky a docela si oddechneme, když nás ve dveřích hostelu opět uvítá Mohammed.

DSC07218DSC07216

Zavede nás rovnou ke „stolu“. Podává se večeře, ale jako všude v Íránu se jí na zemi. Usedneme kolem velikého koberce, cestovatelé promísení se členy Mohammedovy rodiny. Máme rýži, omáčku a íránský chléb. Po jídle pomůžeme sklidit nádobí a pár z nás ještě zůstává sedět. Sdílíme zážitky s ostatními cestovateli, kteří jedou naši trasu ze severu, takže dostáváme tipy, co nevynechat a co naopak nestojí za to.

IMG_20161005_175414

Pak se ujme vyprávění Mohammed a povídá o tom, jak vybudoval svůj byznys. Je to inspirativní příběh. Jako malý kluk bez nějaké větší perspektivy v zapadákově jménem Toudeshk pozoroval cyklisty, kteří Toudeshkem projížděli. Rozbitá silnice v Toudeshku byla totiž součástí bývalé Hedvábné stezky a spoustu lidí ze Západu se v devadesátkách touto cestou vydávalo do Indie. Mohammed je začal zvát na dvorek své babičky, aby se opláchli a načerpali další síly na cestu vyprahlou pustinou. Naučil se od nich anglicky, začal vybírat poplatek za to, že se u nich občerstvili a přespali. Cyklistů postupně ubylo, Pákistán a Afghánistán se staly nejistými destinacemi a Hedvábná stezka přestala být tak populární. Mohammed už ale znal řeč a vybudoval si síť kontaktů, takže se do Toudeshku nadále sjížděli cestovatelé, kteří zrovna začali objevovat kouzlo turisty nezkaženého Íránu. Postupem času si vydělal tolik, aby svůj dům přestavěl na útulný hostel s otevřeným dvorkem a pěti pokoji po obvodu. Za celou dobu jsme v Íránu luxusnější ubytování neměli. Koupelna evropského střihu, prostorné pokoje a příjemné společné prostory. Mohammedovi všechna čest a hodně štěstí do dalších let!

DSC07187IMG_20161006_070902

Po společné snídani vyšle Mohammed ty z nás, kteří míří do Esfahánu, na autobus. Loučení je skoro dojemné, i když jsme tu byli jen jednu noc, tak trochu si připadáme jako součást rodiny.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s