Jak nás na dva dny adoptovala Peymanova rodina

Tři noci jsme si užívali v hostelech, je čas opět trochu poznat život obyčejných Íránců a ulevit našemu napjatému rozpočtu. V Esfahánu máme tedy opět domluvený couchsurfing, i když trochu netradiční. Hned od začátku, co jsme v Íránu Couchsurfing zkoušeli, nás překvapilo, kolik lidí se nám ozvalo s nabídkou ubytování za peníze. Ozvalo se nám taky spoustu lidí, kteří nám nabízeli, že nás za peníze provedou městem, odvezou do Persepolis, naučí vařit íránské pokrmy a další věci, které se přes couchsurfing normálně odehrávají, ale vždy zadarmo. Zpočátku jsem z toho byla rozladěná, měla jsem pocit, že v Íránu vzali celý couchsurfing postavený na pohostinnosti úplně za špatný konec.

Všechny nabídky, které obsahovali nestydatou žádost o peníze, jsem okamžitě mazala a nahlašovala administrátorům stránky. Čím dýl jsme ale v Íránu byli, tím víc jsem těmhle lidem rozuměla. Celá země je, mírně řečeno, totálně v pytli. Lidé nemají moc možností, práce je špatně placená, internet okleštěný, kontakt s vnějším světem omezený. K tomu má ale Írán pro cestovatele stále ještě jakousi auru tajemna, místa, kam nejezdí každý. Turistická infrastruktura tomu odpovídající, ale absolutně chybí. A i tak si Íránci našli přes couchsurfing zdroj obživy a způsob, jak neztratit kontakt s vnějším světem. Postupem času jsem to pochopila. A začala to respektovat. Všichni totiž jednali férově a přímo. Nikdo se neschovával za žádné slovíčkaření, zmínky o placení nebyly nikde skryté pod čarou. Nabídka vždy obsahovala výčet služeb, které daný člověk nabízí a konečnou cenu, kterou za to požadují. Nic víc, nic míň.

Když jsem si tohle všechno uvědomila, a když jsem byla zoufalá z toho, že v Esfahanu nemůžeme stále sehnat žádný couch, kývla jsem na nabídku Peymana. Spousta nadšených recenzí a cena nižší než v tom nejlevnějším hostelu, byt navíc skoro v centru. Do malinkaté uličky, kde Peyman bydlí, není taxikář ani schopen zajet. Vystupujeme a chlapíkovi postávajícímu na chodníku ukazujeme na mobilu adresu, kterou nám Peyman pro jistotu napsal ve farsí. Moc se na to netváří, povolává na pomoc kamaráda, ten se sice trochu tváří, ale je evidentní, že taky vůbec neví. Naštěstí se nás ujme starší paní, která nás zavede až k Peymanovým dveřím. Naneštěstí ale nikdo nereaguje na zvonek. Ani na jeden z těch pěti, které vyzkoušíme. Nevíme, co si počít. Vzduchem nelítá žádná wifina a volání je v Íránu neskutečně drahé. V malé slepé uličce už toho asi moc nevymyslíme, a tak se s těžkými bágly vydáme k blízké mešitě. Vstup je opět klasických 200 000 riálů, co se nám nechce platit. Nevíme, co dál, tak se vydáme na Imam Square, hlavní turistickou atrakci, s falešnou nadějí, že po cestě potkáme nějaké připojení a budeme se moci spojit s naším hostitelem. Když se tam konečně dotáhneme, musíme se odměnit pistáciemi a datlemi, svalíme se na trávu a mně se konečně povede zachytit slabounký signál, který pak pronásleduju po celém náměstí a domluvím se s Peymanem, jak si dáme vědět, že jsme u něj.

DSC07224

Teď už tedy nezbývá nic jiného, než dojít celou cestu zpět. Peyman nám jde naproti a my zjistíme, kde byl kámen úrazu. Zvonili jsme na úplně špatný dům. Peyman nám představí svou babičku a bratrance, usadí nás v obýváku a přichystá nám čaj. Nejlepší zpráva dne je, že má Peyman pračku, takže úplně první, co uděláme, je, že pračku narveme všemi našimi svršky a konečně si vypereme. Bratranec si mezitím připravuje jídlo a když je hotovo, pozve nás, ať se najíme s ním. Slávek se s íránskou kuchyní moc nekámoší, mně ale nemusí říkat dvakrát a už sedím na koberci naproti bratrancovi a jako opička opakuju všechno, co dělá on.

Jíst v Íránu totiž není jen tak. Nikdy nevím, co se čím nabírá, co se jí s čím a celkově mám prostě s íránským způsobem stolování celkem trable. Bratranec mě pozoruje zpoza huňatého obočí a pak poprosí Peymana, aby mi donesl lžíci. Evidentně se už dál enmůže koukat na to, jak se zapatlávám jogurtem, který mi na placatém chlebu ne a ne držet. Já se ale nedám a lžíci odmítám. Jídlo je lahodné. Nejvíc mi chutná šlichta vytvořená z chleba namočeného v omáčce. Ta se nabírá čerstvým chlebem, a i když to nezní nijak lákavě, je to dobrota. Jako dezert dostaneme meloun a Peyman nám dává tip, že od půl páté je do mešity, kterou jsme navštívili před chvílí, vstup zdarma.

V tom případě není na co čekat, vzhůru mešity. Na modlitby evidentně míří půlka Esfahánu, před vchodem je dokonce zácpa. Vstupné po nás opravdu nikdo nechce a my se ocitáme na prostorném dvoře, z jedné strany mešita, ze zbylých tří stran jakési brány. Pomalu se stmívá, imám vyvolává modlitby z minaretu a všichni spěchají směrem k hlavní mešitě. Muži si ještě předtím u venkovního vodovodu důkladně umyjí obličeje, předloktí a chodidla. Aspoň třičtvrtě hodiny jen sedím uprostřed nádvoří a pozoruju celý ten shon kolem.

DSC07222DSC07237DSC07259

Před mešitou je stánek, kde rozdávají zdarma čaj a datle. Myslíme si, že to prostě normální součást večerní modlitby, ale když pokračujeme po ulici směrem dál, stánků přibývá, všude nabízí čaj a všechny jsou obklopeny černými vlajkami. Pak si vzpomeneme, jak nám Abot říkal, že v Íránu zrovna teď probíhá truchlení za imáma Hosseina. Pokud to znamená, že budu mít do konce pobytu čaj zdarma, vůbec mi tato tradice nevadí. V každém stánku navíc seberu pár datlí, takže jsem vlastně i po večeři. Slávek datlemi pohrdne, ve čtvrti, kde bydlíme, se ale evidentně nenachází ani jedno bistro, takže skončí se sušenkama a modrým nealko pivem ze supermarketu. Před obchodem s hrncema nás malý kluk poprosí, ať mu uděláme fotku. Moc nechápeme proč, ale Slávek ho poslušně vyfotí, potom se seběhnou chlapíci i z okolních krámů, taky chtějí fotku. Výsledné dílo jim ukážeme na displeji foťáku, oni mají radost a my jdeme dál.

DSC07330

Po cestě zpět k Peymanovi stihnu vypít ještě jeden šálek z dalšího černého stánku, abych hned po příchodu k Peymanovi dostala další. Nikdo se nás neptá, jestli chceme, automaticky jsme usazeni v obýváku, pokoj nám prý Peyman ukáže později. Tác před námi je plný ovoce (a okurky) a Peyman nás pobízí, ať si dáme. V obýváku spolu s námi sedí další členové jeho rodiny, na zemi uprostřed spí Peymanův bratranec. Do místnosti neustále přichází další lidé. Příbuzní, kamarádi, možná snad i náhodní kolemjdoucí. Každý nově příchozí se se všemi včetně nás srdečně pozdraví. Jeden z nich nás všechny obejde, vytáhne z kapsy hrst dýňových semínek a před každého z nás hodí hromádku. Loupeme semínka, a povídáme si každý ve svém jazyce. Přichází chlapík s plnou bednou hroznového vína a z mandarinky mi vykrájí hlavu medvídka. Nakonec přijde malá slečna, která táhne v tašce asi čtyři kila banánů. Vtipkujeme se Slávkem o tom, že u nás na party každý přitáhne 3 litry alkoholu, tady jim nezbývá nic jiného než nosit ovoce.

IMG_20161006_183236

Místnost se pomalu zaplňuje, kromě asi 11 Íránců jsou tu ještě dva Poláci. Fascinuje mě, jak je atmosféra uvolněná. Každý se baví s těmi „svými“ a my si vůbec nepřijdeme nijak nepatřičně. Všichni jedí ovoce, popíjí čaj a klábosí. Zase nastává jedna z těch mých „životních chvil“, tedy takových, kdy jen fascinovaně koukám kolem sebe a divím se, co mi zas ten život přichystal, aniž by mě to vůbec napadlo.

Když už jsme vitaminy narvaní k prasknutí, rozloučíme se s celou společností, posbíráme prádlo a Peyman nás odvede do našeho pokoje, který se nachází v prvním patře vedlejšího domu. Je to celý byt, kde evidentně bydlí ještě někdo jiný, v současnosti tu ale není. V našem pokoji na nás čeká klasické íránské spaní. Tenká matrace, polštáře tvrdé jako kámen, flísová deka kterou pravděpodobně nikdy nikdo nepral a tentokrát to máme dokonce bez prostěradla. V koupelně nás překvapí evropský záchod. I tak se tu, stejně jako všude v Íránu, ale musí všechen toaleťák házet do koše, protože tu mají úzké trubky. Slávek toto pravidlo stabilně ignoruje, takže se mu samozřejmě povede náš fešácký evropský záchod ucpat.

IMG_20161006_215044

Ráno si dopřejeme dlouhý spánek a načerpáme spoustu sil na prohlídku Esfahanu. Jedním z největších lákadel tohoto města je řeka, které protéká středem města. Ve vyprahlém Íránu něco nezvyklého. Vydáváme se tedy na dalekou cestu k řece, aby nás nakonec překvapilo totálně vyschlé hnědé koryto. Ani kapička v něm. I tak se ale v okolí „řeky“ koncentruje společenský život. Na každé straně jsou parky, kde Esfahané pořádají pikniky a pokuřují šíšu. Vyschlým korytem se volně procházejí lidé a na mostech, z nichž každý je unikátním architektonickým dílem, to žije taky. V mostních obloucích tu zpívají poezii slavného Háfeze. Nějak tomu halekání nemůžeme přijít na chuť, ale pravděpodobně je to jen proto, že nerozumíme zajisté duchaplnému textu. Pro mě je paradoxně největší zážitek z celého našeho výletu moment, kdy v trávě pozorujeme kudlanku, jak si právě pochutnává na svém partnerovi.

DSC07267DSC07275DSC07277DSC07280DSC07287

Skrz mnoho zelených parků a jedno zaplivané občerstvení se dostaneme opět na Imam Square. Íránci toto místo bůhví proč označují jako střed světa, je to prostě obrovitánské náměstí obklopené ze všech stran podloubím s velkým množstvím nejrůznějších krámků a na každé straně se také nachází jedna mešita. Na náměstí nesmějí auta, takže je oproti zbytku Íránu ohromnou oázou klidu. Jediné, co sem může, jsou kočáry s koňmi, které vozí movité Íránce kolem náměstí. Koně na sobě mají rolničky, takže má člověk i přes třicetistupňové vedro takový zvláštní vánoční pocit.

DSC07290DSC07293

Projdeme celé náměstí, u spodní mešity nás zaujme obrovský transparent hlásající obligátní Down with U.S.A., Down with Israel. Po pár dnech, kdy jsme veškeré kulturní památky ignorovali, se rozhodneme investovat klasických 200 000 do vstupného do paláce Ali Quapu. Z jeho balkonu se totiž nabízí vyhlídka na celé Imam Square. Po paláci jsou různě rozmístění hlídači, kteří nás všichni směřují do muzikálního salonku v posledním patře, ten nám ale nic moc neříká a nejvíce času strávíme pozorováním Esfahánu z velkého balkonu. To, že jsou jeho dvě třetiny nepřístupné kvůli lešení nás už ani nepřekvapí, v Íránu je totiž pod lešením skoro všechno.

DSC07301DSC07305DSC07309DSC07327

Zpět u Peymana zjišťujeme, že dnes slaví narozeniny, což je příležitost k tomu, aby se v jeho malém bytě shromáždilo ještě víc lidí než včera. Spolu s ostatními cestovateli, kterých hostí Peyman momentálně asi deset, usedáme na koberci na dvorek a pokuřujeme shishu. Srdečně přejem Peymanovi, dostáváme dort a atmosféra nás, stejně jako předchozího večera, úplně pohltí. Zkušenost u Peymana je k nezaplacení. Přišli jsme si jako členové rodiny a na konci jsme Peymanovi blbých deset euro za noc dali moc rádi.

IMG_20161007_175026

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s