Jak jsme se proháněli pouští a po střechách bazaru

Poslední zastávkou předtím, než se zase vrátíme do smradlavého Teheránu, je Kashan. Moc o tomhle městě nevíme. V blízkosti je prý solné jezero a pár cestovatelů, které jsme potkali, říkalo, že město stojí za to. Mezi Esfahanme a Kashanem je jen 220 km, ale s rychlostí místní dopravy vyrážíme raději brzy ráno. Na autobusáku se nás hned ujme naháněč a vede nás přes celý veliký terminál až na konec, kde už je náš autobus připravený k odjezdu.

Autobus je nejen připravený, ale taky úplně plný. Sedačky jsou do posledního místečka všechny obsazené. Není mi teda úplně jasné, proč naháněč naháněl další lidi. Navíc jsem dost zvědavá, kam nás posadí. Jednoho pasažéra nemilosrdně vyžene z jeho sedadla, posadí ho na schody vedle řidiče a na uvolněné místo královsky usadí Slávka. Mě, jakožto zástupkyni podřadného pohlaví, posadí úplně dozadu na nějaký sokl. Obligátní pitíčko ale dostaneme oba. Vedle mě sedící stařenka se se mnou soucitně dělí o svoji svačinu, zarulovanou placku se sýrem. I přes celkem nepohodlný posez skoro okamžitě usínám a budím se právě včas, když projíždíme kolem tolik diskutované íránské jaderné elektrárny. Vedle silnice je navršený val písku a hlíny, ale i tak se dá leccos zahlédnout. Včetně protiletadlových střel, které mi ze všeho nejvíc připomínaly děla z napoleonských válek a byly tam všeho všudy čtyři. Celkově tedy žádné vzrůšo.

Hned po příjezdu do Kashanu se na nás zase sesypou taxikáři. V Íránu musí být nějaká mocná taxikářská lobby, která všechny autobusové terminály přesouvá pryč za město. Řidiči, vybavení kouzelnou formulkou: „Nou bas in d sitysentr,“ pak získávají tučné rito od hloupých turistů, kteří ještě stále nepronikli do rozdílu mezi tomanem a rialem. My máme tentokrát s naším hostitelem domluvené, že nás na autobusáku vyzvedne, bohužel ho ale nemáme jak kontaktovat.

Řidič autobusu se s námi odmítá bavit, ale jeden z taxikářů překvapivě vytahuje mobil a našemu hostiteli zavolá. Za chvíli už si nás tedy vyzvedává Mohammed osobně. Není to úplně typický člověk, kterého byste na couchsurfingu čekali. V obleku, hádám mu víc než padesát. Ale ohromně přátelský a hovorný. Zaveze nás přímo k sobě domů, seznámí nás se svou ženou Shamsi a třemi dětmi. Nejstarší Ali je v rodině evidentně taková holka pro všechno. Ochotně plní otcovy pokyny, přináší, odnáší, otvírá, zavírá a před obědem zaklekne k žehličce, aby velice pečlivě vyžehlil ubrus.

DSC07452

K obědu nám Shamsi připraví úplně obyčejné těstoviny, na které se vrhnu jako hladový pes, něco takhle normálního už mi opravdu chybělo. Shamsi navíc přináší pikantní mangové pesto, které celé jídlo pozvednou o třídu výš. Na stole leží ještě nakládaný lilek, který s chutí vyzkouším, ale který bych nejraději zase s chutí vyplivla. To není můj šálek čaje.

IMG_20161008_113151

Mohammed couchsurfingem žije. Je to jeden z nejsrdečnějších lidí, jaké jsme kdy potkala. Hostil už přes 500 lidí, vede si pečlivě knihu hostů, zdi v domě má polepeny informacemi o nejrůznějších místech, které stojí za to v okolí Kashanu navštívit. Objednáváme si u něj výlet do pouště a k solnému jezeru. Okolo druhé hodiny nás tedy předá taxikáři Alimu, kterému na předním sedadle poskakuje tříletý syn Alieshka a vyrážíme do pouště.

DSC07334

DSC07350.JPG

Tady je možná dobrá taková vsuvka o tom, co mě v Íránu nepřestalo překvapovat. Z domova jsem zvyklá na to, že jakmile se dítě ocitne v autě, je přikurtováno od hlavy až k patě, v moderních autosedačkách je v podstatě zabetonováno jako v nějakém sarkofágu. Sem moderní sedačky ještě nedorazily. Sem ještě nedorazily ani ty blbé polystyrenové podsedáky, které jsme jako děti všichni tak svorně nesnášely. Na bezpečnost dětí v autě se tu kašle, pásy se skoro nepoužívají, co mě zaráželo ještě víc, byl celkem klasický obraz z chaotických víceproudých íránských silnic, kde je naprostým standardem, když muž vyveze na motorce celou rodinu, nejmladší dítko před sebou držíce se řidítek, za sebou dítě další a za ním ještě manželku. Helmu byste tady na komkoliv hledali marně.

Ali se s náma řítí pustinou, sem tam zastaví, když si myslí, že by to pro nás mohlo být zajímavé. Pro mě je zajímavé, jaký jsem nevděčník. Před třemi dny jsem se mohla v poušti radostí zbláznit, teď už mi to přijde naprostá normálka, dokonce jsem i lína šplhat na duny. Místo toho si hraju s Alieshkou, který je hrozně roztomilý. Projíždíme skrz stádo velbloudů, Ali opět zastavuje, velbloudi jsou krotcí a dokonce se nechají i pohladit. Alieshka výská radostí.

DSC07359DSC07347DSC07349

Další naší zastávkou je Caravanserai, místo, kde se dá v poušti přespat. Tahle je ještě ve výstavbě, akže všude probíhají čilé práce a celé to vypadá spíš jako staveniště. Ali nám přináší čaj a jablka. Chvíli posedíme a jedeme zase dál. Za celou tuhle srandu nás ale majitel caravanserai nezapomene stáhnout o klasických 200 000 riálů. To jsme teda zase snědli hada.

DSC07367.jpg

Na západ slunce jsme konečně u solného jezera. Nutno podotknout, že je to vyschlé solné jezero. Do nekonečná se před námi rozprostírá solná krusta s charakteristickými šestiúhelníkovými hromádkami, které ze všeho nejvíc připomínají plástve. Uvelebíme se na solném valu a pozorujeme tu krásu. Slávek samozřejmě nezapomene ochutnat, jestli se solné jezero jmenuje solné oprávněně. Prý je to v pořádku.

DSC07372DSC07394

Cestou zpět si frčíme ztemnělou pouští, hvězdy nad náma svítí jako o život a v autě na plné pecky vyřvává Hossein techno. Nepopsatelná hudba, kterou tu poslouchají na památku umučeného Hosseina. Je to klasická vymejvárna mozku, Alieshka z toho šílí, poskakuje po sedadle jako smyslů zbavený. Poslední zastávkou naší výpravy je mešita. Nasvícená vypadá velkolepě. Dokonce se podívám i dovnitř, Slávek moji zvědavost nesdílí a počká raději venku.

DSC07397

Večer ještě chvíli, samozřejmě u čaje, posedíme s Mohammedem. Vyptáváme se, jak to je tedy vlastně v Íránu s couchsurfingem, zda je povolený nebo zakázaný. Očividně je to taková šedá zóna, tolerovaná aktivita. Mohammed měl s policií problém jen jednou, když se jedna z jeho couchsurferek proháněla po městě na motorce. To totiž v Íránu ženy nesmějí.

Pak už ale úplně hotoví padneme a královsky se vyspíme. Ráno, po bohaté snídani nás a ještě jednu couchsurferku z Polska naloží Mohammed do auta a zaveze nás do vedlejší vesnice, kde si nejprve projdeme ruiny staré pevnosti a pak si projdeme chodby podzemní kanalizace. Průvodce zaspal, takže nás do sítě podzemních uliček vypustí samotné. Když průvodce dorazí, snaží se nám asi vynahradit svou počáteční nepřítomnost, takže s námi běhá z jednoho tunelu do druhého, mizernou angličtinou vysvětluje, k čemu jednotlivé věci sloužili, spoustu scének přehrává. Dokonce nás vezme i do mezipatra, které je pro turisty zavřené a kde si musíme svítit mobily.

DSC07417.jpg

Mohammed nás potom zaveze zpět do Kashanu. Nejprve do mešity a poté se s ním rozloučíme před branami kashanského bazaru. Batohy necháváme u něj v autě, prý nám je zaveze na autobusový terminál a tam nám je nechá. Loučení je skoro dojemné, i když jsme tu strávili stěží dvacetčtyři hodin, přišli jsme si jako doma.

DSC07454DSC07443

Bazar v Kashanu je přesně to, co mi v Teheránu chybělo. Spoustu malých obchůdků s nejrůznějšími dobrotami, kořením, ručně míchanými voňavkami a koberci. Na jednom travel blogu jsme vyčetli, že stojí za to, podívat se i na střechu bazaru. Nevíme, kudy tam, zkoušíme se ptát, jeden podnikavec nás prý na střechu odvede, ale chce a to 100 000 riálů. Usmlouváme to na osmdesát. Projdeme labyrintem uliček a skončíme pod schody. Dál už prý můžeme sami. Jsme na střeše, v samém srdci Kashanu. Pod námi na dvorku zalévá nějaká paní uschlou kytku. Střechy bazaru jsou propojené v jednu velkou překážkovou dráhu, jdeme pořád dál a dál a po pochybných schodech vylezeme na vršek kopule, kterou jsme předtím viděli uvnitř. Lezení po kashanských střechách je pro mě jedním z nejunikátnějších zážitků z celé naší cesty po Íránu, dlouhou dobu jen sedíme a pozorujeme město kolem nás.

DSC07456DSC07457DSC07459DSC07495DSC07492DSC07460DSC07482DSC07466DSC07467

Pak se taxíkem dopravíme zpět na autobusový terminál a je čas vrátit se zpět o Teheránu. Tam máme opět domluvený couchsurfing, i když celkem pofidérně. Máme adresu, ale hostitel se nám už od včerejška neozývá. To zase bude vzrůšo.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s