V Černé Hoře jak jinak než v horách

6. 7

Po cestě z Bosny do Černé Hory máme na trase Dubrovník. Moc se nám tam nechce, ale když už je po cestě, plánujeme tam zastávku. Láká nás muzeum fotografií z války, jinak už máme těch chorvatských přímořských měst ažaž.

Dubrovník je šílený. Suneme se jako šneci v nekonečné koloně aut, všude mraky turistů, všechna parkoviště plná a navíc placená. Z googlu navíc vyčteme, že muzeum za půl hodiny zavírá. To je poslední hřebíček do rakve naší návštěvy Dubrovníku. Velkolepé opevnění města jsme si aspoň dvakrát prohlídli z auta, když jsme bloudili.

​Na hranicích je dlouhá fronta aut. Zažít si po dlouhé době na vlastní kůži čekání na pasovou kontrolu poslouží jako celkem obstojný argument v debatě s odpůrci EU. Je nám vedro. Autu taky. Bojíme se, abychom nezačali vařit. A máme hrozný hlad. Naposledy jsme snídali a teď je pět odpoledne. Vyndáme tedy z rakve, co se dá, a posvačíme zapařené olivy, horký ajvar, drolivý chleba a sýrové bruschettky. Jen, co projedeme chorvatskou kontrolou, plynule se zařazujeme do další řady aut na černohorské straně. Malou odměnou za nekonečné čekání je nám aspoň první razítko do pasu.

Hlady už všichni šilháme. Stavíme v Herceg Novi, který svou autentičností a atmosférou strčí všechny své chorvatské protějšky do kapsy. Naše okouzlení nezkazí ani to, že se nás v hospodě snaží natáhnout. Vychlazeným Nikšičkem spláchneme žížu a masovýma koulema a fazolačkou utěšíme naše zmrzačené žaludky.


Kotorský záliv je oproti očekávání celý poměrně hustě obydlený. Místo na spaní tudíž dneska rozhodně nesplňuje žádná romantická kritéria. Ležíme vedle sebe na karimatkách kus od hlavní silnice, sporadicky z jedné strany krytí Stříbrňákem. Pod sebou máme úzký pás celkem zabordelené země, která přechází v kamenité pobřeží. Moře tu navíc docela smrdí. Šláftruňk je opět vítr do plavek, jako oslava toho, že jsme si z našeho balkánského putování ukrojili další zemi. Po požití tohohle patoku se i náš spací plac jeví o něco přívětivěji. Hvězdy nad námi a celá zátoka s miliony světýlek před námi.

7.7.
Ráno nás přátelsky pozdraví paní se smetákem, která kolem nás nevzrušeně posbírá odpadky a odchází i se svou popelnicí zas o palmu dál. Černá Hora je hned po Nizozemsku nejtrefnější název státu na světě. Hory tu jsou všude. Kamenité a strmé. V překladu – není se kam jít ráno vykakat. Chvíli se kroutíme, pak nasedáme do auta a jedeme na nejbližší benzínku. Toalety tam mají řešeny tak nešťastně, že jejich strop volně přechází v prodejní prostor a proadačův pult. Tohle ráno si jistě nezařadí mezi ta příjemná.

My jsme ale lehcí jako ptáčkové, absolvujeme osvěžující plavání a dáme si bohatou snídani složenou z typických černohorských pochutin (nebo to aspoň tvrdíme). Podávají se Tutky, integrální keks, chleba namazaný Sirkem a ajvarem, mlíko a dost nechutně vypadající svlíkací párečky.

Stavíme v Perastu. Kuba ho hned překřtí na Pederasta. Projdeme se sem tam a zjistíme, že hlavní dominantou městečka jsou dva ostrůvky, na kterých se tyčí malé kostelíky. Za pět euro vás tam dovezou lodičkou. Toho bohdá nebude, abychom utráceli za takovou turistickou past. Plaveme tam!

​Samozřejmě je to dál, než se z pevniny zdálo. Když se konečně vydrápeme na břeh, hned je u nás hlídač a zakáže nám se po ostrově pohybovat. Vaří se ve mně krev. „To je jako váš ostrov?“ „Ano, to je můj ostrov.“ „Tenhle ostrov opravdu patří vám?“ „Ano, tohle je Černá Hora. Moje země, můj ostrov.“ Proti téhle odzbrojující logice nemám žádný argument. Plaveme zpátky.

Vrcholem naší odysey kotorskou zátokou je samotný Kotor. Je vedro. Podle teploměru 37°, pocitově tak šedesát. Zapadneme do sympaticky vypadající masny a dáme si přesolené čevapi s dobrou houskou a mastňoučkými hranolkami. Celou hostinu absolvujeme ve stínu na obrubníku hned vedle kruhového objezdu. Kultura stolování jako vyšitá.

Vedro je spalující. Bez zájmu se ploužíme Kotorem. Pivo je drahé, porce zmrzky směšně malá. Město protkané malými uličkami a historickými domky má pro turistu určitě nějaký šarm, my se ale během cesty těhlech městeček už nějak přejedli. Naprosto rozteklí nasedáme do rozpáleného Stříbrňáka. Jede se do hor!

Po dvou a půl hodinách na černohorských klikaticích jsme konečně před branami národního parku Durmitor. Oslavíme to v hospodě. Po cestě do knajpy potkáme u silnice bábušku, která prodává med, ovoce a víno z lesních plodů. Po ochutnávce kupujeme každý půllitr malinového. Je totiž neodolatelně lahodné.

Při vaření večeře definitivně zatočíme se Satanem. Trvalo nám přesně 14 dní se s tímhle pětilitrovým demižonem vypořádat. Na noc se přesouváme k Černému jezeru, na pláži vyzunkeneme bábininu malinádu a strávíme další noc pod hvězdami.​​

8.7.

Ráno mě budí urputný průjem. Fáňa má stejné trable. To nám ta túra pěkně začíná. Les a hory jsou naštěstí jeden velký nekonečný záchod a tak vyzbrojeni každý svojí rolí toaleťáku vyrážíme na třídenní trek.

V poledním parnu stoupáme rozkvetlými loukami pod masiv durmitorských hor. Během pauzy na oběd objeví Kuba v kleči zapomenutou hygienickou taštičku nějakého Izraelce. Fanouš, který miluje věci zadarmo, taštičku hned zkonfiskuje a do své už tak nesnesitelně těžké krosny přidává mimo jiné použitý zubní kartáček, dva inhalátory a dvě balení jednorázových kontaktních čoček.

Za doprovodu klasických Kubových panických záchvatů překonáme celý ostrý hřeben Velikého Mededa a klesáme dolů k bačově salaši.

Když jsme tu byli před čtyřmi lety, dalo se spát v bivaku a bača kromě čerstvých sýrů prodával za dvě éčka vychlazené pivo. Bivak už je obsazený, ale bača je pořád stejný sympatický bezzubý chlápek. A pivo je pořád za dvě. Sem žádná inflace nedorazila.​​

Snažím se s bačou o nějaké rozhovory. Směsicí češtiny, slovenštiny, mizerné ruštiny a ještě mizernější chorvatštiny se vyptávám na počasí a na ovce. Nikde je totiž nevidím. Celé stádo se prý pase na druhé straně hory a v pět by se mělo vrátit. A opravdu, ovce jsou přesné jako hodinky. Přesně v pět se na horizontu objeví dvě stě bílých obláčků, které pomalu plují k nám dolů.

9.7.
Slunce pražící do stanů nás budí nekřesťansky brzo. Stany necháváme u bači a vyrážíme na výlet na nejvyšší horu Durmitoru. Kuba už je taky v klubu průjmáků, takže tvoříme celkem politováníhodnou partičku.

Cestu zahájíme strmým výstupem po kopcích, kde nejsou žádné cesty. Na značenou turistickou se napojíme až dole za sedýlkem. Závěrečné stoupání pod Boboťák je výživné, ale poslední kus cesty už jdeme bez báglů a za chvíli je Bobotov Kuk dobyt. Výš už to v Černé Hoře nejde. A kdyby nahoře nebyl páreček Čechů rozjíždějící operaci na záchranu odpočívajícího psa, byla by to úplná idyla.

​Cestou zpět k bačovi za námi plují temně černé mraky, ze kterých začne i trochu poprchávat. Při závěrečném sestupu k salaši už regulérně leje a práskají hromy. Sbíháme dolů, schováváme se do stanů a v tu chvíli začne to pravé tóčo. Hrom střídá blesk, kapky buší do stanu, bouřka je přímo nad námi. Pochvalujeme si, jak krásně jsme to měli načasované a vaříme si čínskou polívku. Déšť sílí a mění se v kroupy. Půda vysušená horkem vůbec nesaje a není tak schopná absorbovat přívaly vody. Kolem stanu se nám tvoří louže a do tří minut plaveme. Podlážka stanu se pod námi houpe jako vodní postel. Balíme všechno do nepromokavých vaků a s kouřící čínskou polívkou v ruce se přes ovčí ohradu plnou hoven evakuujeme do bivaku. Fáňa s Karličkou přenesli nejprve stan o něco výš, ale po chvíli se jako dva zmoklí psi přestěhují s promočeným vybavením k nám.

Bivak je lehce punkovějšího rázu. Široká pryčna v zadní části je v rozích poseta myšími bobky, zpod pryčny občas zavane bobek, který evidentně pochází od něčeho většího než od myši. My ale přesto nemůžeme být spokojenější Skrz otevřené dveře pozorujeme déšť, kapky pleskají o plechovou střechu, my jsme v suchu a dáváme si kolovat čerstvý sýr od bači. Je nám dobře.

10.7.

V šest ráno nám do bivaku vleze kůň. Pak už radši nespím a odháním další koně, kteří se pasou kolem a občas přijdou nakouknout. Když koně odtáhnou pryč, vystřídají je zvědavé kozy. Na audienci přijdou úplně všechny.

Většina týmu má pořád průjem. Velíme k ústupu a jdeme se vymydlinkovat do kempu dolů do Žabljaku.

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s