Nejmenší pohoří Černé Hory a prokletá Mišova jabkovice

10.7.

Je čas naším zbídačeným tělům dopřát luxus placeného ubytování – kempu. Na recepci pracuje neskutečně pomalá slečna, která si do čtverečkovaného sešitu šnečím tempem opisuje KOMPLETNĚ VŠECHNY údaje z našich občanek. Třeba i to, že Turnov, kde jsme se narodili, je v okrese Semily. To tady, uprostřed Černé Hory, 2000 km od domova, každému jistě spoustu řekne. Naštěstí mají na recepci taky gauč. Je zvláštní, jak člověk po osmnácti dnech spaní a sezení na zemi zapomene, že něco tak pohodlného jako gauč vůbec existuje.

Rozvalovali bychom se tam snad až do rána, ale recepční ukončila své přepisovací cvičení a významně na nás hleděla. V tu dobu jsme ještě nevěděli, že v celém kempu nemají toaleťáky, jinak bychom tam totiž za trest kožili ještě mnohem dýl.

Se soumrakem na nás zaútočí chrousti. Naštěstí máme ukulele, které použijeme jako pálky a z bitvy odcházíme jako vítězové. Za nedalekým kopcem vychází měsíc. Je oranžový a obrovský. Ideální podmínky pro poslední rozloučení se Satanem. Demižon nejdřív honí Kuba, pak já. Když u hrdla přidržíme zapalovač, nejdřív se nic neděje, ale pak vyšlehne veliký modrý plamen. To nás uspokojí. Jdeme spát.

11.7.
Ráno v kempu je klasicky líné. Trochu se věnujeme údržbě našich zvlčených já. Pereme. Stříháme si kníry (zatím naštěstí jen mužská část osazenstva). Dáváme si dlouhou sprchu. Kuby odhodlání bojovat s nepřestávajícím průjmem dietou bere hned za své, jelikož posnídá sardinky v oleji. Tohoto rozhodnutí teď bude litovat následujících 36 hodin.

​Ve 12 musíme opustit kemp, v 11 zjistíme heslo na wifi. Do poslední chvíle sosáme internety, co to dá. Uklidňujeme rodiče. Dostáváme zpět do obrazu naše online já. Přes naprosto famózní pekárnu v Žabljaku jedeme zase po dlouhé době do skal. O lezení jsme se dozvěděli z cedule na ulici, doufáme, že bude stát za to.

Už příjezd je velkolepý. Nezpevněná kamenitá cesta plná děr dává Stříbrňákovi zabrat. Vysupí až ke hřbitovu, dál už naše štěstí radši nebudeme pokoušet a pokračujeme pěšky. Jsme tu úplně sami. Nikde nikdo. V kopcovité krajině se střídají lesy a louky, sem tam, zdánlivě bez jakéhokoli smyslu, stojí tradiční stavení. Celé scenérii dominuje kamenný kostelík.


Skála je taky jen pro nás. Perfektně zajištěná, neoklouzaná. Kuba po pěti minutách vyskakuje ze sedáku a běží do lesa. To se ke slovu hlásí ranní sardinky. Pak už radši vůbec neleze, jen sedí a nadává na svou blbost.


Je nám tu tak krásně, že se rozhodneme zůstat. Vedle hřbitova jsme ještě nespali. Zásoby jsou tenké a i když se jinak, co se večeří týče, celkem rozmazlujeme, dneska nezbývá nic jiného, než Dobrý Hostinec. Během jídla kolem nás projede farář ve čtyřkolce a přátelsky nám mává.

​Noc je jasná, chladná, měsíc svítí jako o život. Mrtví pro tentokrát zůstali spát. Jen o údolí vedle se ozývá táhlé vytí.

12.7.
Budí nás zástup aut. Všechna míří i s farářem na palubě nahoru ke kostelu. Všichni si můžou hlavy ukroutit. Takovouhle syfláckou bandu tady ještě neviděli. Zpráva dne je, že já jsem z průjmu definitivně venku. Kuba nám snědl všechny zásoby černého uhlí a dnes opravdu drží dietu.

​Hned po pozdravu slunci balíme saky paky a vracíme se do Žabljaku. Kam jinak než do pekárny. Opět vykoupíme půlku krámu a objednáme si i kávičku. Snídaně šampionů.

Kuba s Fanoušem potřebují nové žabky. Žabky z Žabljaku, to má zvuk. Jde se na tržnici. Paní z oděvů nás posílá do suterénu do „Plastiků“. V „Plastikách“ mají prd, ale hned vedle prodává pán lahodnou šunku. Na nohou se nosit nedá, ale ke sváča bodne. Žabljaku dáváme definitivní sbohem a přes hluboký kaňon řeky Tary pokračujeme dál do pidipohoříčka Komovi.

​Nejvíc se tam těší Kuba. Když jsme tam byli posledně, zřídil se s místními domácí slivovicí takovým způsobem, že musel čurat vleže, propálil nám stan a poslední peníze utratil za flašku nějakého patoku, který pak ani nepil, protože se bál, že oslepne. Důsledkem téhle estrády bylo, že následující den nebyl schopen chodit a z Komov tak kromě onoho kiosku vůbec nic neměl.

Cesta je únavná. Chceme se někde stavit na pivo. U silnice se jako na zavolanou objeví sympatický bárek. Jdu na průzkum. „Máte pivo točeno?“ „Ne.“ „Tak nic.“ „Jedete do Komov?“ „Ano.“ „Já tam mám chatky, chcete?“ „Ne, ne, my máme vlastní paládku,“ pantomimicky předvádím spaní a stan. „Jo, vy máte chateau, tak to jo,“ končí rozhovor chlápek. Nehádám se, ale chateau našemu dvoumístnému emeserku ještě nikdo neříkal. Když to vyprávím v autě, vydedukuje Kuba, že měl chlápek asi na mysli šapitó. Až mnohem později zjistíme, že stan se srbsky řekne šatór.

V další hospůdce už neřešíme, jestli mají točeno a jdeme tam. Na plakátu inzerují wifi, zevnitř na nás černá cedule zběsile zeleně a červeně vyblikává slovo INTERNET. Vracíme se pro telefony. Hospoda zeje prázdnotou jak uvnitř, tak venku. Po chvíli se po schodech přištrachá evidentně rozespalý chlapík, který nás naláká na domácí džus, čerstvý koláč, vychlazené pivo a bůhvíco ještě, aby pak zatelefonoval manželce, že má hosty a šel si zase lehnout.

Sedíme, čekáme. Za chvíli se ze zahrady vynoří od pohledu usoužená žena s kyblíkem plným lesních jahod a ztrápeně se ptá, co si dáme. Objednáváme všechno, co nám předtím chlapík vychválil plus kořalku k tomu. Pivo je opravdu studené, ale tím dobré zprávy končí. Džus je šťáva sladká jak cecek. Domácí koláč, který jsem si vyfantazírovala jako variaci na maminčinu famózní borůvkovou ňamku s drobenkou, je pěkně unavená čokoládová buchta s ještě unavenějším máslovým krémem. To je tak, když si člověk něco myslí. Klasika. A internet tu samozřejmě vůbec nemají.

Pokračujeme do Komov. Silnice není nepodobná včerejšímu autodromu ke skále, ale Stříbrňák statečně vysupí až nahoru. Fáňa pomalu ještě ani nevypne motor a Kuba už je v kiosku. S majitelem Mišem se vítá jako se starým známým a hned přináší čtyři lahváče. Slivovice na sebe nenechá dlouho čekat.

Je tu krásně. Vpravo od nás se majestátně tyčí Komovi, před námi se zvedá Prokletije. Jako bychom koukali na obraz. Stoly mají lavice jen na jedné straně, takže střídavě sedíme a ležíme ve svahu na karimatkách. Pivo za pivem. Slivovice, hruškovice, jabkovice. Hodně jabkovice.

​Když jsou Fanouš s Kubou pohromadě a napijí se, mají bůhvíproč potřebu zápasit. Po svatbě skončil Dunič s distorzí šlach kotníku, tentokrát po čtvrthodinové směsici válení sudů a kopulačních pohybů přikulhá Kuba. Koleno.

Pro místní jsme atrakce. Všichni chodí spořádaně do nedaleké kadibudky, naši hoši postupem času čůrají asi metr od stolu. Okolo desáté se společnost rozchází. Všichni si s námi před odjezdem přijdou potřást rukou a rozloučit se. Fanouše ta vlna vřelosti dojme natolik, že s rozpřaženýma rukama vyřvává za odjíždějícími hosty: „ČAUKY MŇAUKY, LIDI! JSTE SKVĚLÍ! ČAUKY MŇAUKY!“

​Na stavění chateau nemá nikdo ani pomyšlení. Mišo nás uloží na terase svého kiosku. Vchod zabarikáduje prkny, aby nás v noci neotravovali koně a krávy, které se pasou všude kolem.

13.7.
Budím se za svítání. Takovýhle východ slunce jsem ještě nezažila. Všechny okolní kopce a hory jsou v lehkém opárku, vzduch je jiskřivě chladný a nebe hraje všemi odstíny oranžové a fialové. Pak ještě na chvíli usnu a budí mě až Kuby bolestné syčení. Na nohu se nemůže postavit. Komovi ani letos neklapnou.

Fáňa s Karličkou vyráží na výlet. Kuba opírající se o trekové hole odkulhá do lesa hledat šišku, aby jí mohl kreslit. Vrací se bez šišky, zato s pořádnou morální kocovinou. Tluče se do hlavy a úpí. Hrajeme šachy, čteme, k obědu vaříme kopřivovou polívku z optlíku. Zabíjíme čas.

​Loučíme se s Mišem. Prý ať určitě zase přijedeme. A to my zase jo. Jednou to klapne a Kuba uvidí z Komov víc, než jen ten prokletý kiosek.


V Černé Hoře stihneme ještě lezení u Podgorice, kde úplně náhodou objevíme krásnou modrou lagunku, kde strávíme noc atakováni kamínky padajícími z převisu nad námi.

​Návštěva hlavního města Černé Hory je potom spíš o hledání něčeho k jídlu. Město jako takové není ničím zajímavé. Po ulicích, v obchodech, v barech, nikde nikdo. Jako kdybychom se ocitli ve městě duchů. Pár lidí potkáme až na břehu  řeky, kam se vydáme smočit před cestou.
A to byla poslední tečka za Černou Horou. V sámošce  si koupíme posledního Kinga, už nám ani moc nechutná. A hurá do Albánie.

I

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s