Jak jsme vykydli v opuštěném Thethu

14.7.

Do Albánie to máme z Podgorice co by kamenem dohodil. Cílem je pro dnešní den národní park Theth na severu země. GPSka hlásí 54 km a dvě a půl hodiny cesty. To musí být nějaká blbost, říkáme si. Nemohli jsme se však mýlit víc.

Na hranicích tentokrát žádná fronta. Konečně jsme se dostali do končin, kam kromě nás evidentně nikdo nechce. Albánie je totiž ten pravý punk. Účastníky dopravního provozu jsou také krávy, kozy a prasata. Silnice jsou široké tak pro jedno auto, přičemž platí pravidlo silnější vyhrává. To my nikdy nejsme. Ve většině dopravních značek zejí díry po kulkách. Míjíme památník ve tvaru oprátky.

​“Je v tom Thethu i nějaký městečko?“ ptá se Fanouš. „No Theth je i městečko,“ hlásí Kuba zahleděný do GPSky. Stoupáme dál. Cesta se kroutí jako střeva. Víc než na dvojku jet nemůžeme, poslední benzinku jsme viděli kus za hranicema. „A je v tom Thethu normálně benzinka?“ ptá se zase Fanouš. „No to neni, tam neni nic, vole,“ opáčí Kuba. Ručička ukazující stav nádrže olizuje červené políčko. Dojezd máme 110 km. Ženská část týmu se chce připosraně vrátit, hulváti by jeli dál. Patriarchát stále vládne světu, jede se dál. Dosupíme až nahoru do sedla. Výhledy krásné, dojezd osmdesát, cíl vzdálen patnáct.

​Zastavujeme okolo projíždějící Černohorce. V Thethu prý opravdu žádná benzinka není, ale cesta je teď pořád jenom z kopce. Slovy Černohorců je to ale „veri, veri bed rout.“ Mělo nás to trknout. Vždyť jsme teď z Černé Hory přijeli. Jestli někdo, kdo odtamtud pochází, tvrdí, že je to špatný, musí to být zatraceně špatný. A my se místo toho radujeme, že už je to jen z kopce.

Jedeme dál. Po asfaltu už nejsou ani památky. Cesta je úzká a kamenitá. Vlevo skála, vpravo, deset centimetrů od nás, kilometrový sráz dolů do údolí. Přechází nás humory. Cesta je sice opravdu pořád z kopce, ale také opravdu veri veri bed. Fanouš si div oči nevykouká a ruce na volantu nevykroutí. A stejně, co chvíli ticho v autě prořízne skřípavý zvuk, jak nám nějaký větší kámen štrejchne o podvozek. Kymácíme se ze strany na stranu a šnečím tempem ukrajujeme metr za metrem. Moc nemluvíme. Všichni víme, že to byl pitomý nápad, nikdo ale nenavrhne, abychom to otočili. Těch 15 kilometrů jedeme dvě hodiny. Z auta vystupujeme jak s nějakou blbou kocovinou. Jet tohle peklo nahoru s plně naloženým Stříbrňákem, prázdnou nádrží a nízkým podvozkem, bude očistec.

​Theth je vesnička ze všech stran sevřená horami. Po údolí jsou náhodně roztroušeny domy s vysokými střechami. Podnikaví vesničané si na zahradách domů podél hlavní cesty otevřeli kempy. Za noc chtějí euro padesát. Jde se do kempu!

​Vybíráme ten nejubožejší a nejsympatyčtější. Pozemku dominuje veliká ruina, v jediné místnosti se střechou má rodina kuchyň. Všechno tu má na povel úslužný mladík Kristián, který z malé dřevěné chatky prodává albánské a kosovské pivo. Po pozemku jsou ještě rozmístěny hodně podomácku vyrobené přístřešky. Můj tatínek by je určitě ohodnotil slovy: „bratři, držme se.“ Na porůznu posbírané směsce stolů a židlí tu popíjí místní. Přivítáme se s Albánií větrem do plavek, stavíme stany za ruinou a okamžitě usínáme.

15.7.

Před snídání nás odchytne spolukempující Maďar a nabídne nám, abychom s ním a s jeho přítelkyní podnikli pronajatým tranzitem výlet k Blue eye. Vůbec nevíme, co to je, ale jelikož o Théthu obecně nevíme vůbec nic, rádi si necháme vytvořit program od někoho jiného.

Cesta je neskutečná. Hlavy všech pasažérů lítají ze strany na stranu, jako by byly na pérku. V mostu, přes který jedeme, zeje půlmetrová díra. Občas jedeme potokem. Obligátní sráz po levé straně nás už po včerejšku nechává chladným.

​Auto nás vyhodí o údolí vedle. Je to tu ještě opuštěnější a zapomenutější než Theth a mají tu hrozně chlupaté kozy. K cíli naší cesty, ať je to, co chce, to máme ještě 40 minut pěšky. Lidé, co už se vrací zpět jsou plní dojmů. „That place is really beautiful,“ rozplývá se jedna Američanka. Očekávání rostou. A pak jsme na místě. Modrá tůňka, do které přitéká voda z dvoumetrového vodopádku. Na břehu se mačká asi třicet Albánek v plavkách. Když to srovnám s výletem na Kokořín…

​Aby se neřeklo, tak se aspoň vykoupeme. Jako by člověk plaval v Severním ledovém oceánu. Moje zvučné: „Do prdele!“ se nese celým kaňonem. Rychle se škrábu z vody krůček před infarktem.

​Co jsme zatím stačili poznat, jsou Albánci výjimečně podnikavý národ. Na těch nejnepravděpodobnějších místech jsou schopni otevřít si kafebar, což se sice honosně jmenuje, ale v realitě je to domeček o rozměrech menší kůlny, na zápraží stojí dvě plastové židle a obsluha vám ochotně prodá předražené ajstýčko nebo pivo v plechu. Už nás teda ani moc nepřekvapí, že na břehu lagunky postává slečna s ledvinkou, ve vodě má na řetězu přivázaná stará kamna a z nich příchozím ochotně prodává vychlazené plechovky. Nad potokem je dokonce z klacíků a prkýnek vyrobené hodné DIY posezení. A to my zase posedíme. I to pivo si dáme.

​Cestou zpět to vezmeme kaňonem, ať nejsme dneska za úplný turisty. Lezení skrz vodou fantasticky vyhlazené skály patří k nejlepším zážitkům dne.

​Náš řidič nám sice slíbil, že na nás počká, ale asi mu někde káplo nějaké lepší rito, protože po něm není ani památky. Zjeví se po hodině čekání a nervózně na nás pokřikuje, ať si jako pohneme. Doma se odměníme skvělou vegetariánskou večeří, kterou maminka uvaří v útrobách ruiny.

16.7.

Je pod mrakem. To už jsme dlouho neviděli. Dokonce se musíme přioblíct. U nás v kempu je dneska frmol. Kristian evidentně disponuje jediným strojem na kávu v celém Théthu. Kdyby měl místní bar dveře, dalo by se říct, že se celé dopoledne netrhnou. Albánky v teplákovkách a Albánci v mokasínkách se sem přichází ve velkých skupinách občerstvit, než podniknou nedělní výlet.

Lapeni v nicnedělání se k nějaké akci rozhoupeme až ve dvě odpoledne. Jde se na výlet. Nebo spíš na takovou procházku. Popis cesty zní jasně. Ke kostelu a pak kaňonem až k vodopádu. Stoupáme stále výš a výš a když už jsou z domů pod námi jen malé tečky, dojdeme k závěru, že tady už asi žádný vodopád nebude, a vracíme se zpět.

​Vydáváme se jinou cestou a celá situace se opakuje. Jen s tím rozdílem, že stoupáme ještě mnohem výš. Vodopád opět nikde. Nad námi se honí černé mraky a máme hlad. Velíme k ústupu. Celý nepodařený výlet navíc čucháme neuvěřitelný puch, který se line z Fanoušovy boty. Přišlápl si v ní totiž mnohonožku a ta ze sebe vypudila něco, co smrdí jako levná zpocená koženka. Procházka tak dopadl veskrze pozitivně. Aspoň nemusíme vymýšlet, co budeme děla zítra. Jde se k vodopádu!

​Po cestě zpět potkáváme paní, která žene domů svoje stádo koz. Hned iniciativně vyndává z kabelky pletené ponožky doprovázeje to slovy: „Kvalita!“ a „Hendmejt!“ „Kdybys věděla, jaký ponožky dělá moje babička, tak bys tyhle ani nevytahovala,“ říkám si v duchu. Naživo jen všichni vrtíme hlavou. Paní nám pro jistotu několikrát zopakuje svoje jméno, asi abychom se na ní ve vesnici mohli doptat, kdybychom si ten kauf rozmysleli. Samozřejmě jméno hned zapomínáme, ale znělo to trochu jako Škumpa Žumpa.

​Naše snahy o to, vyzkoušet nějakou jinou thethskou kuchyni, jsou marné. Pokorně se tedy vracíme na „domácí“ půdu a objednáváme stejnou hostinu jako včera. Kristianovi klademe na srdce, že bychom hlavně chtěli ta výborná zelená rajčata. Přikyvuje, chápe. Na talíři nám pak donese extra porci okurek a žádné rajče.

​17.7.
Naše těla přišla naposledy do styku s mýdlem před šesti dny. Doba uzrála. Mezi mraky sem tam probleskne sluníčko, jde se k řece. Stojíme tam na břehu jako dvě nahaté scvrklé švestky, prodýcháváme a na tři rychlá ponoření spácháme hygienu. Nejhorší je smýt šampon. Voda nám totiž úplně zmrazuje mozek.

Alespoň, že k snídani dostaneme teplé mléko. Přiobjednáme si medové smaženky a máme hotovou snídani králů. Jde se k vodopádu. Zase. Dnes to ale trefíme hned napoprvé. Zástupy turistů se tu asi konají jen o víkendu, po cestě nepotkáme ani živáčka. Odvahu smočit se najde jen Fáňa, my ostatní to jistíme ze břehu.

​Po cestě zpět se zastavíme v kafebaru, který ze všeho nejvíc připomíná chaloupku na muří nožce postavenou na břehu útesu. Vyrobená je samozřejmě z klacíčků, což je tu evidentně hlavní stavební surovina. Děláme si legraci, se že tu do klacíčků dřív i oblékali.

​Na „terase“ „baru“ sedí za stolem neskutečná ježibaba. Zhmotnění všech našich dětských nočních můr. Špinavá, umolousaná, v očích šílenství, na klíně růžovou misku, ze které rukama uždibuje olezlé maso. Majitel muří nohy ji zažene dovnitř a usazuje nás na její místo. Všeho se štítíme. Babizna nás pozoruje škvírami v klacíkách. Za malé pivo vyplázneme na Theth horentní sumu a pádíme zpátky k nám.

​Tam se rozšoupneme. Objednám si i maso. Díky pantomimě navíc Kristián konečně pochopí, co jsou zelená rajčata a dostáváme jich plný talíř. Nacpeme se k prasknutí a usoudíme, že Kristianovu rodinu už jsme zasponzorovali dost. Čas pohnout se dál. Moje předposranost vyústí v to, že za neskutečných dvacet euro dokupujeme desetilitrový kanystr nafty. Na závěr se ještě zlejskáme Kristiánovou rakyjí.


18.7.
Je čas dát Thethu definitivní sbohem. Plán úniku je jasný. Já a Kuba balíme bágly a vyrážíme pěšky napřed. Fáňa s Karličkou přeskládají všechno z kufru na zadní sedadla a jedou za námi. Myšlenky nás všech se upínají ke Stříbrňákovi. Prosím, ať to zvládne!

​Zkoušíme stopovat, ale provoz odpovídá stavu vozovky. Je víc než mizerný. Jedno auto nás popoveze asi tři kilometry, ale pak je to zase na nás. Nejšťastnější jsme, když kolem nás projede Fáňa a my víme, že je z nejhoršího venku. Pak už ani nestopujeme. Jde se nám krasně a posledními výhledy se loučíme s Thethem. Jediné, co zpomaluje náš postup jsou přelahodné lesní jahody, kvůli kterým musíme pořád zastavovat, neboť jim nejde odolat.

Po patnácti kilometrech se opět všichni potkáváme nahoře v sedle. Dozvídáme se, že Stříbrňák to na posledních metrech nezvládl a trochu si zavařil, ale teď už je opět fit a my jedeme dál. Zatím ještě nevíme, že celá théthská odysea následky měla, ale o tom až v příštím článku.

Reklamy

One thought on “Jak jsme vykydli v opuštěném Thethu

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s