Proč víme, jak se řekne albánsky pračka a jak prošel Stříbrňák faceliftem

18.7.

Po pěti dnech v Thethu je opět čas na trochu té civilizace. Nejbližším městem je Skhodra. Ulice se zabordelenými krámky mi nejvíc ze všeho připomíná Írán. Hlavním prodejním artiklem jsou bůhvíproč matrace.

Konečně máme možnost vybrat si z bankomatu a přestáváme tak být hloupými turisty s eury, kterým každý napočítá takový kurz, jaký ho zrovna napadne. Hlad zaženeme burkem, jehož kvalita tady v Albánii výrazně poklesla.

​Jede se dál. Tentokrát máme namířeno k přehradě Komani, kterou Fanoušovi doporučil jeho kamarád. Po cestě z auta pozorujeme albánský vesnický folklor. Na motorkách jezdí chlapi zásadně ve dvou a zásadně bez helmy, po silnici ženou babči svá stáda koz na noc domů. Oblečené v tradičních úborech ze všeho nejvíc připomínají Jacka Sparrowa. Míjíme plameny šlehající z příkopu. Celá vesnice se seběhla a pozoruje to. O hašení se nikdo nepokouší.

Hledáme, kde budeme dnes spát. Plácek nad jezerem by se nám docela zamlouval, jen kdyby tam na stromech nebyly vyryté veliké kříže. Tady by se dalo natáčet pokračování Blair Witch​.

Pokračujeme. Na dalším místě jsou kříže jen naproti přes silnici. Zůstáváme. Během večerní koupačky nás vyruší nevěsta, ženich, fotograf, kameraman, muž s dronem a spoustu dalších poskoků.

​Povečeříme špagety s neskutečně smradlavým sýrem. Padají vtípky o tom, že si ho snad ježibaba z Thethu musela seškrábat z paty. To už přejde chuť i ty nejhladovější. Ten, kdo si na rozdíl od nás dnes večer určitě pochutná, jsou komáři, kteří nás svědomitě žerou, Fanouše nejvíc.


19.7.

Ranní provoz tvoří pouze jedna zbloudilá kravka, která osaměle běží směrem na Komani. Nejzajímavější na celé cestě je zodpovědná snaha Albánců celou silnici vypatníkovat. Míjíme tím pádem nejrůznější objekty jako kameny, kusy betonu nebo nejrůznější nádoby natřené zářivě bílou barvou. Kde už nebylo co nabílit, případně to nebylo kam umístit, chrstli zkrátka plný kýbl barvy na skálu.

Cesta končí před zavřenými vraty. Hráz přehrady vypadá naprosto obyčejně. O to podivněji působí strážný, který to všechno hlídá vyzbrojen samopalem. Tak tohle se teda úplně nepovedlo. Jedeme zpět.

Po cestě do Kruje Fáňa slyší, jak nám něco pleská u zadbího kola. Zastavujeme. Nikde nic, jen levá přední pneumatika by potřebovala trochu přifouknout. S tím se dá žít. Jede se dál. Pleskání neustává. Zastavujeme znovu a konečně se Stříbrňákovi koukneme na zoubek ze správého úhlu. Podvozek se vpředu celý urval a teď se na nás šklebí jako otevřená tlama. A k tomu nám za pravým předním kolem kape nafta. To je průšvih. Ptáme se po servisu. Nedojedeme ale ani tam. Fáňa vola ÚAMK. Podvozek vem čert, ale ta vytékající nafta je neslučitelná s jízdou. Jsme uvízlí uprostřed ničeho, stojíme na place před nějakou pofidérní masnou. Z ní okamžitě vylejzá jeden Tlustej druhej Zrzavej oba neskitečně Zvědaví. Neustále se snaží zjistit, co se stalo, takže nám zahlíží do motoru a strkají pod nos telefon s Google překladačem. Fáňa se mezitím snaží technikovi ÚAMK popsat, kde to vězíme. Zrzavej slavnostně mává měrkou na olej. Tak my nemáme ani žádný olej? Že by nám tekl olej? A není to nakonec klimatizace? Děláme test. Podsouváme pod auto Respekt a odchytáváme tekoucí kapalinu. Je to jen voda z klimatizace. Jsme blbci. Sláva. V tu chvíli volá albánská odtahovka, kde že si nás má vyzvednout. Všechno zpátky. My jsme v cajku! Stříbrňáček není v takovým mordoru, jak jsme mysleli.

Jede se do servisu. Je to spíš taková albánská dílna, která má ve vývěsním štítu pneumatiku. Za pomoci češtiny a pantomimy vysvětluju technikům, co máme za problém. „Dofouknout pneumatiku, doplnit olej a podvozek je taky v prdeli.“ Rozumíme si. Kluci kmitají jako včeličky. To je podívaná. My si sednem do baru a popíjíme kafíčko. Za deset minut je hotovo. Celá sranda nás přišla na deset euro. Stříbrňák je jako nový. Zlatý albánský ručičky.

​Pokračujeme po původní trase. Vyšplháme se až do Kruje – bývalého hlavního města Albánie na úpatí hor. Projdeme uličkou plnou poněkud zatuchlých suvenýrů. Dáme si vysušený kebab. Vyšplháme nahoru k pevnosti a to nám stačí.

​Přesouváme se k nádrži Bovilla, kde by mělo být pěkné lezení. Lana a sedáky už zahálely docela dlouho. Čas je trochu provětrat.

Silnice se zakusuje do skály, pofidérní svodidla lemují pomníčky těch, které tu opustilo štěstí, nebo je potkala nějaká blbá náhoda. Sem tam potkáme šutr, který na silnici přistál z vedlejšího srázu. Z krásné asfaltky nás navigace posílá na silnici thethského typu. Po pár metrech velíme s Kájou k ústupu. Kluci se z dnešní eskapády s rozbitým Stříbrňákem nějak rychle oklepali. My radši to lezení oželíme.

Snad dvě hodiny hledáme místo na spaní. Spálíme tolik nafty, že kemp by určitě vyšel levněji, ale zase bychom přišli o všechnu tu zábavu. Západ slunce a výhled na Tiranu sice dává všem místům punc romantiky, nedaleká vápenka ale všechno pokryla tenkou vrstvičkou dusivého bílého prachu.

​Nakonec skončíme na staveništi, které v Kubovi vzbuzuje iracionální strachy o to, aby nás v šest ráno nepřejel bagr, případně aby nás v noci nenapadla opodál ležící smečka divokých psů. Reálně nás „ohrožuje“ pouze zvědavý fenek, který během noci obchází kolem.

20.7.

Od šesti nás přátelsky zdraví dělníci, kteří kolem našeho ležení prochází na ranní šichtu do lomu. Stříbrňákovi praskla žárovka. Kuba jí za ustavičného klení po několika marných pokusech úspěšně vymění. Jede se do Tirany – hlavního města Albánie.

​Město je celkem evropského střihu se spoustou barů a kaváren. Jen obrovské náměstí s budovatelskou mozaikou na průčelí muzea historie trochu vybočuje.

​Stav našeho oblečení a taky nás samotných dosáhl kritické hranice. Musíme do kempu a potřebujeme pračku. V mapě máme jeden kemp zaznačený v zátoce u města Durres. Trochu bloudíme, kemp nikde. Ptáme se místních, ti taky nevědí. Jeden z nich nás posílá o kus dál lesem do guest housu svého kamaráda. Umí mizerně anglicky, ale lepší než nic. Jde s námi, aby nám všechno domluvil.

Guest house jsou čtyři chatky uprostřed lesa, které mají největší slávu dávno za sebou. Z domku v prvním patře se přišourá nahluchlý dědeček, v patách mu je stařičká babička s živýma hnědýma očima. Začne nekonečná debata o tom, co chceme, jestli to mají a kolik to bude stát. Děda mi dává k telefonu majitele, který sice mluví anglicky, ale to, co si s ním domluvím, stejně nejsem nijak schopná reprodukovat zbytku. Po půl hodině se do našeho bizarního debatního kroužku přidává starší pán, který jel kolem na mopedu a kterého zajímá, co se to tady děje. Všichni na sebe jeden přes druhého hulákají něco albánsky, celou domluvu znesnadňuje fakt, že „ne“ se albánsky řekne „jo“. Pochopím, že sprchu mají, ale pračku ne, teda jo, takže pro nás možnost zůstat ztrácí jakýkoli význam. Bábina nás pozoruje, pak mě chytne pod paží, odvede mě do neskutečně zabordelené místnosti a ukazuje na pračku v rohu. „Lavatriche,“ povídá. První slovo, které se naučím po čtrnácti dnech v Albánii. Zůstáváme.

​“Lavatriche, lavatriche!“ volám na bábinu. Jde se prát. Nejdřív tmavá várka. Bábina mě pozoruje, jak láduju prádlo do bubnu, občas nesouhlasně mlaskne a za vytrvalého kroucení hlavou některé svršky zase vyndává. Pod fousy si určitě mumlá : „Tohle, že je tmavý?! To musíš dát ke světlýmu, holčičko. Ty se máš o životě ještě hodně co učit.“ Ať je člověk doma v Hradišti nebo uprostřed albánskýho lese, všude je to stejný.

Přesně, jak jsme čekali, nastavuje bábina nekompromisně 60°. Asi je takhle zvyklá prát svoje solidní albánský zástěry. Točím kolečkem zpět na třicet, abychom si nevyrobili kolekci oblečení pro panenky. V nestřeženém okamžiku vrací bábina zpět na šedesát. Přísně se na ní podívám, vztyčím varovně ukazováček, přetočím na třicet a končím tuhle debatu. Teď nastupuje na scénu děda, který začne do pračky lít kanystry vody. Tak tohle tedy znamená poloautomatická pračka.

Večeříme. V naší výbavě máme jen tři kempinkové stoličky, ale už jsme si zvykli, že vždycky někdo sedí na zemi. Děda nás pozoruje a bere si stranou Fanouše. Ten je mimochodem jen v ručníku, protože všechno ostatní oblečení se točí v lavatriche. Na čele má navíc přilepenou okurku. Za chvíli přichází Fanouš s dědou v závěsu zpět. Se stolem. Posedáme si okolo. Stoličky jsou nízké, takže nám přes okraj stolu kouká jen hlava, ale abychom udělali dědovi radost, tváříme se, že teď je to teprve ono, i když čtvrtý bez stoličky musí stát.

​Děda nás pozoruje, odštrachá se pryč a přinese židli. Postupně přinese ze všech koutů kempu židle pro nás pro všechny. Teď už vypadá spokojeně. V jedenáct večer jdu zkontrolovat lavatriche. Přistihnu tam dědu, jak za přísného pohledu bábiny přilévá do pračky další kanystry vody, aby se prádlo pořádně vymáchalo. Celá scéna mě dojme. Úplně cizí lidé, kteří nám navíc nerozumí ani slovo, se v hodinu, kdy už za normálních okolností určitě spí, starají o naše prádlo.

21.7.

Poprvé během naší cestě jsme spali v posteli. Když se v devět vyhrabeme ven, už máme vypranou i světlou várku. Děda s bábinou jsou zlatí. Snažím se na oplátku o nějakou konverzaci. Ukazuju si doprostřed hrudníku a povídám dědovi: „Já, Katarina.“ Děda na mě chvíli zkoumavě hledí, pak si u krku rozepne košili a ukazuje mi, že má pod ní nátělník. Nevzdávám se. Znovu ukazuju na sebe a pak na Kubu: „Já, Katarina. On Jakub.“ To dědu nesmírně pobaví: „He, he, Jakub. Jakub muslim. Jakub terorist.“ Těžko říct, co v něm tyhle asociace vyvolalo.

​Nakonec se ale doberu toho, že naši hostitelé se jmenují Ševět a Sabria. Loučení je dojemné. Přijde mi, jako bych odjížděla od vlastního dědy a babičky. Mávají nám ze zápraží, dokud nezmizíme za zatáčkou.

​Cesta je opět příšerná. Než v roce 1985 zemřel Hodža, bylo v celé Albánii registrovaných jen 500 aut a tomu taky odpovídala infrastruktura. Doteď se ne všechno stihlo napravit, takže na spoustu vedlejších silnic se asfalt ještě nedostal. Už jsme naučení, že v takových chvílích vystuoujeme z auta, abychom Stříbrňákovi odlehčili, a pokračujeme pěšky. Rychlostě to beztak vyjde na stejno​.

Kolo, které jsme nechali dofukovat v autoservisu, už je zase vyfouklé. Je jasné, že jsme píchli. Najít pneuservis není nijak těžké, vzhledem ke stavu místních vozovek jsou na každém rohu a všechny se evidentně uživí.

Mladičkému servisákovi nemůže být víc než šestnáct. Anglicky neumí ani slovo, ale mluvit není potřeba. Ukážem na problémové kolo a on se bez jakýchkoli řečí nebo dotazů pustí do práce. Hever, sundat kolo, strčit ho do kádě s vodou, najít dírku, označit si ji šroubovákem, sundat gumu, zalepit díru, vrátit kolo. Za deset minut je hotovo. Celá operace nás přijde na směšných 45 korun. Jestli se mi má v budoucnu cokoliv stát s autem, chci, aby to bylo zase v Albánii.

​Odpoledne věnujeme prohlídce Durrësu. Je to takové zvadlé, nebo spíš ještě nerozkvetlé, plážové letovisko. Hotely, promenády, bary, všechno je tu připravené, jen ty lidi ne a ne dorazit. Na vině bude pravděpodobně zabordelená pláž a smradlavé moře.

Jedeme po pobřeží dál. Z dálnice si vyhlédneme pěkný olivový hájek, kde se chystáme přespat. Z blízka už to taková paráda není. Zem je porostlá pichlavými bodláky a po setmění se vyrojí obří pavouci. Fáňa s Karličkou šílí a staví stan, my se poskládáme nad sebe do hamak. Leze na mě chřipka, takže celou noc propotím a problouzním v horečce. Nevnímám ani komáry, kteří na nás pořádají hody.

​22.7.
Při snídani kolem nás nevzrušeně proleze želva. Je hrozné vedro a mně je hrozně blbě. Fanouš naplánuje výlet do národního parku, jehož jméno si nepamatuju. Jen co zaparkujeme, už je u nás obsluha protější restaurace a protože je evidentní, že se nechystáme poobědvat, vyhání nás pryč. Stříbrňák se ale zrovna rozhodl, že bude vařit, což je poslední dobou jeho oblíbená kratochvíle. My se teď asi chvíli z místa nepohneme. Ve spršce číšníkových nadávek se Stříbrňáček vzpamatuje v tu pravou chvíli a my tak konečně můžeme zmizet. Všichni jdou na výlet, já se jen vykulím z auta na karimatku a modlím se, ať už je mi dobře.

​Brufen a spánek zaberou. Po probuzení už si zase přijdu jako člověk, mám chuť k jídlu a sílu chodit. Po čtyřech hodinách se vrací úplně spařený a dehydratovaný zbytek. Útok na nejvyšší horu v okolí se i přes minimální zásoby vody podařil.

​Další naše plány jsou teď nějaký čas ve vnitrozemí, takže se jedeme rozloučit s mořem. Pláž v Dhermi je klasicky albánsky zabordelená, ale to moře! Je tak modré, že ho tu snad musí přibarvovat. Spolu se zapadajícím sluncem je to celé jeden velký kýč a více než obstojné loučení s Jadranem.

​23.7.

Poslední albánskou zastávkou je Gjirokaster, Hodžovo rodiště. Je to městečko v kopci se strmými křivolakými uličkami a domky se střechami z kamenů.

​Jako první mě Kuba zatáhne do bunkru, za který je ochotný zaplatit vstupné jen kvůli tomu, že tam bude chládek. Na albánských osmatřicet stupňů si prostě pořád nějak nemůžeme zvyknout. Kromě zimy nemáme žádná očekávání, což je dobře, protože v bunku vůbec nic není. Průvodce mi ze všeho nejvíc připomíná Helenku Součkovou z Hrdého Budžese, když ukazuje spolužákům divadlo. Mává rukama směrem k jednotlivým místnostem a aniž by se zastavil, odřílává jen: „Ventilace, záchody, kuchyně, velení, pošta…“ Za čtvrt hodiny jsme venku.

Ještě musíme utratit poslední peníze. Zítra už plánujeme být v Řecku. Fanouš pobíhá mezi zelinářstvím a Sparem a naprosto nesystematicky snižuje částku, kterou má stále ještě k dispozici. Nakonec mu zelinář přihodí do pytlíčku s cuketou hrst hroznového vína, čímž Fáňu definitivně dostane na nulu a my můžem jet dál.

Nikde nemůžeme najít žádné dobré místo na spaní. Nakonec zkusíme štěstí a zahneme do poslední vesničky před hranicemi. Silnice se vine celou vesnicí kolem malého kostelíka mezi polorozpadlými domky a podél popásajících se hospodářských zvířat. Dojedeme až před vrata posledního domu. Dál už cesta nevede. Na hromadě kamení vlevo od nás sedí policajt. Je to totálně bizarní scéna na druhou. My z Čech s naším plně naloženým Stříbrňáčkem s rakví na střeše v naprosto neznámé zapadlé albánské vesnici a proti nám policajt s čepicí a v černé uniformě dřepící na šutru, který vypadá, jak kdyby se tu schovával před vyplňováním lejster na služebně. Snažíme se dělat, jakože přesně sem jsme měli namířeno, ale nemůžeme se přestat smát.

„Hello my friend,“ už je u nás, nakukuje do auta a zvědavě si prohlíží celou posádku.

„Scuzi destinacion ty?“ zjišťuje, kam jedeme. Děláme blbečky a tvrdíme, že jsme se ztratili cestou ma hranice.

„Where are you from?“ obchází auto a zkoumá espézetku.

„Czech republic.“

„Varšava!“

„Né, Praga!“

„Praga,“ polyvuje hlavou, „kapitál?“

„Ty vole, von chce nějakej kapitál,“ zděsí se Fanouš. Uklidníme ho, že si jen doplňuje mezery v zeměpise a ujišťuje se, že Praha je hlavní město.

Policajt nám vysvětluje, kudy máme jet. Soustředěně přikyvujeme, i když to dávno víme. Fanouš zahájí otáčecí manévr, smekne se mu noha po pedálu a už se řítíme proti kamenné zdi.

„No, no, no my friend,“ chytá se policajt za hlavu. Skončíme ve křoví, ale jinak bez úhony. Na podruhé už Fanouš nezaváhá a vycouvá jak profík.

„Ooo bravo,“ okomemtuje to policajt, jako by mluvil s děckem a srdečně nám mává na rozloučenou.

Na hranicích je fronta. Dlouhá. A nikam se nehýbe. Chvíli stojíme a pak se přece jen rozhodneme strávit ještě jednu noc v Albánii. Ráno tu určitě tolik aut nebude. Jedeme zpět do vesničky, kde jsme předtím pohrdli rovným pláckem vedle hřbitova. Co čert nechtěl, stojí na křižovatce hned vedle osla zas ten náš policajt. Ten se tam snad musel teleportovat. Nevěří svým očím. Fanouš už se s ním nepárá. Česky mu vysvětlí, že na hranicích byla strašná fronta, že se nám tam nechtělo čekat, že máme hlad a že si támhle za zatáčkou jdeme dát trochu relax. „Relax,“ přikyvuje chápavě policajt, „no problem my friend.“

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s