První dny v Řecku a další trable se Stříbrňákem

24.7.

Ráno je fronta na hranicích úplně stejná, jako byla včera. Poslušně se zařazujeme a  nesnesitelně pomalu se suneme k celníkově budce. Na okna nám buší albánští žebráci, kteří se nějakým záhadným způsobem dostali do toho prostoru nikoho, kde se smažíme na slunci.

A jsme v Řecku. Všechno je tu nějaké zelenější a svěžejší. A ten asfalt! Pro Stříbrňáčka úplná lahoda. Jen kdyby tu neměli to debilní písmo, kterému kromě nich nikdo nerozumí. Navigace nás navíc zavedla doprostřed rezidenční čtvrti prvního města za hranicema a tvrdošíjně trvá na to, že se tu nachází turistické informační středisko. Nakonec se všechno vyjasní a my na správné adrese obdrže schematickou, ne moc použitelnou mapku a jsme připraveni na dobrodrůža v národním parku Vikos-Aoos.

Ještě předtím si ale vyměníme názory o představách a směřování celé naší cesty a v lehce dusné atmosféře absolvujeme prohlídku Ioanniny. Z celého města nás nejvíc zaujme řecký Lidl, kde mají permanentně Řecký týden se spoustou neodolatelných ňamin.

​Protože rádi táboříme u vody, naviguje nás Kuba k řece uprostřed národního parku. Koryto je ale úplně vyschlé, což nám nijak nezkazí radost. I tak je tu mezi skalami moc krásně a my se rozhodneme zůstat.

Máme nový oblíbený drink. Kořeněné víno retsina to u nás vítězí na celé čáře. Po dvou litrech přitančí Fáňa v Karliččiných plavkách a za zpěvu Dana Nekonečného pózuje s ananasem. Fotodokumentace na vyžádání.

​25.7.

Na dnešek jsme si naplánovali túru po dně přikopu Vikos. Oprýskané zrezlé cedule nás lákají na to, že byl v roce 97 zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejhlubší kaňon světa. Kam se v rámci měření poděl americký Grand Canyon nám nějak není jasné, ale kdo by nevěřil staré dobré Guinessovce.

​Hned na začátku místo do kaňonu zabloudíme do kláštera, kde se nám otrávená babička snaží prodat svatý vobrázky. Na dlani má napsáno, jak se anglicky řekne pětadvacet, cenu nám několikrát zopakuje, vždy ale pro jistotu mrkne na taháček.

Pak už cestu trefíme a nekonečně dlouho sestupujeme na dno kaňonu. Teď už by člověk i byl ochoten uvěřit, že je opravdu nejhlubší.  Řeka na dně je vyschlá, cesta vede skoro nedotčeným pralesem, takže jsem  aspoň poprvé v životě viděla liány.

​Když stoupáme zpět do civilizace, závistivě  sledujeme, jak se 200 metrů od místa, kde jsme  vyšli z kaňonu třpytí dvě tyrkysová  jezírka. Je obligání balkánské vedro, koupačka by bodla, ale vracet se kvůli tomu nebudeme. Aspoň víme, kam půjdeme příště. Na oslavu úspěšného výletu si dáme na zahrádce pod hrozny vítězné pivo. Dvě a půl eura za umrněného lahváče nám dají naplno pozmat, že jsme zpět v civilizovaném světě. Chceme zpět albánskou cenovou hladinu!

​Jsme na jednom konci kaňonu, Stříbrňák na druhém. Abychom se zase shledali, jde se na stop. Nejprv Fáňa s Karličkou. Palce si dneska asi neunaví, silnice tu končí a provoz tomu víc než odpovídá. Po dlouhém čekání jedou najednou auta hned dvě. Když zaslechneme, že obě jedou přesně tam, kde čeká Stříbrňáček, na nic nečekáme a drze se nasáčkujeme do druhého vozu. Posádku tvoří zamračený Izraelec ve středních letech a jeho upovídaná paní. Když si vyměníme všechny obvyklé stopařské fráze, plácám dál, aby řeč nestála: „To je tak pěkné, jak si tu všechny domky zachovaly ten stejný ráz jako před sto lety.“ Izraelka nadšeně přikyvuje. Její manžel naplní veškeré židovské stereotypy, když na to zareaguje větou: „Ale ceny se tu teda mezitím setsakramentsky zvýšily.“

Fáňa je u auta jako první a tváří se jako spráskaný pes. Ráno zapoměl zhasnout světla. Následky jsou fatální, Stříbrňák nestartuje. Fáňa na nic nečeká a v pevné víře, „že to přece naskočí“, se řítí z kopce. Loudáme se pěšky za ním. Pod kopcem stojí Fáňa u chcíplého Stříbrňáčka a pořád ho neopouští optimismus: „To roztlačíme. Káčo sedej za volant.“ Long story short, neroztlačili jsme. Stříbrňák je uvízlý na tom nejpitomějším místě, v úzké zatáčce, kde akorát překáží.

„Do you need help?“ ptá se nás perfektní  angličtinou dědeček, který zvědavě vylezl z vedlejšího domu. Hurá. Naděje! Vysvětlíme mu náš problém, dědeček se velice zdvořile omluví, že nám opravdu nemá jak pomoci a odchází zpátky domů, kde předstírá, že zalévá, aby nás mohl dál pozorovat.

Fanouš odchází zpět hledat pomoc, my si posedáme na svodidla a celkem nevzrušeně čekáme, co se bude dít dál. Po deseti minutách se na obzoru zjevuje Fáňa s místním flamendrem v napůl rozepnuté  vzorované košili.  Divíme se, že nemá k dispozici žádné vozidlo, ale plně Fáňovi důvěřujeme. Než dojdou k nám, vynoří se za nimi tmavě zelená megakára. Za volantem sedí sotva dvanáctiletý kluk, zajede domů pro startovací kabely a suverénně zaparkuje čumákem k nám.​

Pravdědobný budoucí really závodník túruje tatínkovo auto, co to dá, ale Stříbrňáček ani neškytne. Všechmo zpátky, jdeme znovu zkusit tlačit. Za auto se  všichni pomalu ani nevejdeme. Jak v té pohádce o veliké řepě. Vedle flamendra Karlička, vedle Karličky Kubíček, vedle Kubíčka malý řidič, vedle malého řidiče já. Tlačíme, div nám nepraskne žilka v mozku, ale Stříbrňák se ani nehne. Jo aha, on má Fáňa ručku. Tak teď už to snad půjde líp. Auto jede, řítíme se proti zdi. „Se mi zamknul volant,“ krčí Fáňa ramenama. Flamendr už to nemůže vydržet, sedne za volant, nekontrolovaně couvá a najednou, tadá, motor naskočí.

Jako díky předáváme našim zachráncům medvídky Haribo a sušenky. Alkohol nedáme, i kdyby čert na koze jel. Klučík vítězoslavně odjíždí z úspěšné mise, na korbě Flamendra, košile mu vlaje ve větru, srdečně nám mává na rozloučenou Haribama.

26.7.

Dnes se teda moc nepředřem. Důchodcovskou vycházku od mostu k mostu si zpestříme alespoň koupačkou v ledové řece. To, že je to pravděpodobně zakázané, neřešíme a aspoň symbolicky učiníme jakés takés hygieně za dost.  ​

Komárům je jedno, jak dlouho naše těla neokusila mýdlo, pořádají na nás hotová jatka. Kuba  staví stan, zpočátku mi to přijde zbabělé, zpětně to ale víc než ocením.

27.7.

Vstáváme brzo. Už v sedm. Dnes máme totiž naplánovanou túru! V původním plánu jsme už dneska v Zagori vůbec být neměli, takže zásoby jídla jsou opravdu tenoučké. Na výlet tedy vyrážíme s celkem neobvyklou svačinkou sestávající z plechovky kukuřice, plechovky tuňáka, sklenice pokrájených oliv, jednoho jablka, dvou sezamových tyčinek a čtyř trojúhelníčků taveného sýra. Velmi řecké.

Na parkovišti zjistíme, že jsme sem přijeli s otevřenou rakví. Všechno naštěstí zůstalo na svém místě a my vyrážíme, na nás relativně brzo, na sedmihodinový pochod k jezeru Drakolimni. Poučeni výlety minulými přistupujeme nadmíru zodpovědně k zásobám vody a každý s sebou taháme tři litry. Nevíme totiž, že po celou dobu stoupání natrefíme co půl hodiny na pramen.

​V závěrečné fázi cesty na každém z nás posedává víc jak dvacítka much, zbylé hejno nám neúnavně krouží nad hlavama. Přemýšlíme, zda se nám snaží něco naznačit. Sprchovali jsme se naposled u Ševěta a Sabrii v Albánii, to bude možná ono.

Drakolimni je v ďolíčku uprostřed hor, kde by člověk jezero rozhodně nečekal. Je čisté  a plné čolků. Na kopci nad jezerem poobědváme olivy a taveňák a pořád se na tu krásu okolo nás nemůžeme vynadívat.

Cestou zpět se nám nad hlavou honí černé mraky, dokonce spadne pár kapek. Hrozící bouřka alespoň celý sestup výrazně urychlí. Zpocení a znavení neodoláme u auta vítěznému pivu. Pocit vítězství nás ale přejde hned při placení, kdy za dva lahváče vyplázneme osm eur. To je teda hodně vysokohorská přirážka.

Jsme špinaví a hladoví. Z těhlech dvou pocitů, možná i kvůli mouchám od Drakolimni, je momentálně naléhavější slaná krustička, která postupně nabírá na síle na naší kůži. Čas na koupel. Řeku máme příhodně po cestě, není co řešit. Naše hygienická show je atrakcí pro všechny výletníky, kteří si přišli na malou plážičku na chvíli oddechnout. Rychle vběhnem do ledové vody, rychle z vody ven, na břehu se celí namydlit, zvláštní péči přitom věnovat intimním partiím,  pak zas rychle do vody, účinně a efektivně smýt mydlinky ze zadků a předků a za mohutného lapání po dechu a la žena na porodním sále vyběhnout ven.

​Očistě dnes bylo učiněno za dost, teď ještě potěšit ty naše zmrzačené žaludky. Do navigace rovnou nastavujeme Lidl. A musíme někde natankovat. Dojezd máme sto. První dvě benzinky zavrhneme jako moc drahé. K další to máme padesát kiláků. Pohoda ne?

Cesta se vine mezi skalami nejroztodivnějších tvarů nahoru a dolů. Fanouš je najednou nějaký nemluvný. Jediné, co z něj vypadne je otázka, jak daleko to ještě máme na tu benzinku. „Třicetčtyři“ hlásí Kuba. Fáňova reakce je jen nic neříkající hmmmmm. „Kolik máme dojezd?“ ptám se. Fáňa se kroutí, ale nakonec nám to sladké tajemství prozradí. Je to dvacet. A pořád stoupáme serpentinkami. Za každou zatáčkou Kuba prohlašuje, že teď už to bude určitě z kopce. Není. Když jsme pak skutečně nahoře, bliká na Fáňu z přístrojovky desítka. „Pohoda, teď už jedem za nula,“ hodí si tam Fáňa neutrál a div si nedá ruce za hlavu. Řítíme se krajinou, ale jen do té doby, než dojedeme řeckého dědečka v bílém pežotku. Klasický dušičkový řidič, dokonce má klobouk, se suverénně sune prostředkem silnice. Aby toho nebylo málo, blokuje za zatáčkou silnici třistahlavé stádo ovcí. Jsme jimi obklopeni ze všech stran a náš osud je zcela v rukou bači, který má evidentně na všechno dost času a dlouhou holí ovce postupně odhání do stran, takže se před námi stádo rozestupuje podobně jako před Mojžíšem moře. Celá situace se jako přes kopírák opakuje za dalšími dvěma zatáčkami. Stádo je jen tentokrát o něco menší.


Nálada v autě je jako na houpačce. Když jedeme na neutrál z kopce, dojezd nám stoupá a my jsme samý vtípek. Jakmile se však silnice narovná nebo vede nedejbože do kopce, svítí na Fáňu zlověstná rudá nula. Máme tendenci Stříbrňáka pohánět trhavými pohyby směrem vpřed. Tyhle stavy se střídají přibližně v minutových intervalech, dokud vítězoslavně nedokoloužeme až k čerpací stanici. Diesel tu mají o cent levnější. Neváhám Fáňovi okamžitě posměšně spočítat, že na plné nádrži to činí šedesáticentovou úsporu. „To už je v Lidlu jedno pivko, ne?“ dostane se mi odpovědi. Má pravdu.

Když už máme nádrž plnou, směřují naše nejčernější obavy k tomu, že nám Lidl zavřou dřív, než tam dojedeme. To by byla teprve katastrofa! Ale všechno nakonec dopadne dobře, náš nákup neřídí hlava ale hladový žaludek, takže utratíme nekřesťansky moc a první část hostiny si uspořádáme rovnou na parkáči.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s