Jak jsme potkali krajana ve městě bobrů a ztratili se v Meteoře

28.7.

Budíme se na louce uprostřed olšového háje. Ve stanech. Časům, kdy jsme spali pod širým nebem, kvůli komarům definitivně odzvonilo. Jsme v Kastorii. Městečku na břehu velkého jezera. Kastori znamená řecky bobr. Dnes už tu ale žádní bobři nejsou. V 19. století všechny vyhubili, protože z nich dělali kožichy.

​Nechápu, že zrovna v Řecku, kde už se týden den co den koupeme ve vlastní šťávě, se mohl uchytit byznys se zimními kabáty, nicméně Kastoria si své jméno ve světě kožichů uchovala až dodnes. Lonely Planet nás nabádá, abychom si nenechali ujít jednu z místích světoznámých kožešinových dílen. My si raději vystačíme jen s kávou.

Jen co vystoupíme z auta, zdraví nás udiveně chlápek ve středních letech s pytlíčkem housek. „Hele, Češi, co děláte v Kastoria?“ pokračuje češtinou lehce šmrncnutou nějakým přízvukem. „Tady ale vůbec nic není,“ vrtí nešťastně hlavou, „leda tak ty kožešinové dílny, ale to je všechno.“ Přeme se s ním, že tu přece mají jezero, tak se můžeme vykoupat. Tváří se zmateně: „My se ale v jezerech nekoupeme.“ Když mu řekneme, že moře jsme si už užili dost, opět se setkáme s totálním nepochopením. „Ale řecké moře, to je úplně jiné moře,“ vysvětluje trpělivě. Původem je z Třince, ale už od dvaaosmdesátého bydlí tady. „Škoda, že jste nepřijeli o týden později, budeme tu mít hudební festival, je to veliká událost, sjede se sem tisíce mládeže z celého Řecka, spousta alkoholu,“ přejede nás všechny významným pohledem,“ tomu byste rozuměli.“

Po procházce Kastorií musíme dát Třinečákovi za pravdu. V Kastorii opravdu vůbec nic není. I když jsme se extrémně snažili a prošli celé město kříž krážem. Aspoň tu kávu, že tu mají dobrou.

Další místo na našem itineráři jsou jezera Prespa v severozápadním cípu Řecka na hranicích s Albánií a Makedonií, konkrétně ostrůvek Agios Achilles, který nám doporučila majitelka kavárny v Kastorii. S pevninou ho spojuje pouze kilometrový most pro pěší. Uvítají nás vodní buvoli a trpasličí krávy.

​Projdeme si celý ostrov, nikde nikdo, ruiny baziliky, staré kostelíky, na nejvýchodnějším cípu velký bílý kříž. Až budeme mít s Kubíčkem příště svatbu, bude to určitě tady. Všude je božský klid, jedinými společníky jsou nám kamarádské kozy a zabahněná prasata. Ostrov je plný ovocných stromů. Špendlíky a moruše jsou tak sladké, že bych se sem kvůli nim hned přestěhovala.

Tábor pro dnešek rozbijeme na pláži v úžině mezi velkým a malým jezerem. Naše první kroky samozřejmě směřují k vodě. Koupačka by přišla vhod. Čáru přes rozpočet nám ale udělá desítka hadů, která se pohupuje ve vlnách přichycená na provaze zhruba pět metrů od břehu. Nechutný. Všichni jsou mrtví. Ještě nechutnější. Tady se teda koupat nebudem.

Místo toho otevřeme retsinu, pozorujeme západ slunce a pelikány, kteří nad námi sem tam majestátně proplachtí. Večerní idylku ukončuje jako vždy hejno krvelačných komárů a úprk do stanů.​

29.7

Po probuzení jdeme každý nejdřív zkontrolovat hady. Pořád tam jsou. Pořád se jich bojíme. Kuba se mermomocí potřebuje stavit v rybářské vesničce Psarades, aby si konečně splnil sen a dal si k obědu rybu. Tu si ale musí nějak zasloužit. Proto nejdřív podnikneme výlet na nedaleký mys. Sejdeme na břeh jezera, kde je v útesu postaven malý kostelík, přístupovou cestu k němu tvoří kolmá stěna, po které musí návštěvníci vyšplhat. Věřící se tu asi rekrutují hlavně z řad lezců.

​Zpátky v Psarades chcíp pes. Na náměstí vyřvává z megafonu chlap, že má čerstvé nektarinky, po cestě se nám motá pod nohy stařík v klobouku, který jako kolovrátek dokola mele, že má „veri gút boat fór veri gút prajs.“ Kuba nevidí neslyší a mlsně obhlíží místní restaurace. Každá má ryby pyšně vystavené na terase v akváriu, odkud vám vyloví kousek přesně podle vašeho přání. Jedniná nevýhoda spočívá v tom, že nabídku tvoří pouze klasický český bahňák různých velikostí. „To je kapr,“ oznamuje pyšně majitel jedné z restaurací, který, jen co nás zmerčí, vyběhne ven, protože cítí kšeft. „Nepovídej,“ říkám si v duchu. Kaprem nás tady teda opravdu neohromí, toho nejím ani na Vánoce.

​Na Řecko nám zbylo mnohem víc času, než jsme čekali, a tak s pomocí Lonely Planet vymýšlíme, co dál. Když si po cestě do Meteory trochu zajedem, můžeme navštívit městečko Edessa, kde by údajně měli být nějaké vodopády. Tak proč ne, vodopády se přece nedá nic zkazit, třeba se i vykoupeme. Edessa evidentně pro vodopády žije. I na té nejzaprděnější křižovatce je směrovka, která vás nenechá na pochybách, kudy kam. Jsme celí natěšení. Vezmeme si plavky, nebo to nejdřív omrknem? Parkoviště mezi domy je obsypané stánky s pochybnými suvenýry. To je podezřelé. Plavky necháváme v autě.

Vodopády to jsou, což o to, ale celé je to takové divné a navíc to smrdí jak čištička odpadních vod. Nezůstaneme ani půl hodiny. Rychle pryč, než nám tu selfie tyčí někdo vypíchne oko.​​

​Do Meteory už to dneska nezvládneme. Krkolomnou cestou dojedeme alespoň k jezeru na půli cesty a utáboříme se v meruňkovém sadu na břehu. Všude kolem smrdí hnijící ovoce, komáři nás poctivě žerou, od jezera se žáby snaží překváknout jedna druhou. S hvězdným nebem nad hlavou a čočkou s vejcem k večeři je to nefalšovaný útok na všechny naše smysly.


30.7
Tak jsme v Meteoře. Skalní věže se vynořily na obzoru zcela nečekaně a vypadají ještě majestátněji, než jsem čekala. Vstupní branou je úplně chcíplé městečko Kalambaka, kde si pomalu ani není kde dát gyros. A to je v Řecku divoucí div.

​Zase jsme dospěli do takového stadia, že potřebujeme kemp. Majitel se tváří velmi zaměstnaně, i když je v kempu podobně živo jako v Kalambace. On i jeho pes jsou celí zacákaní od modré barvy. Do malého bločku na barovém pultu čmárá svoji nabídku. „Sirtyejt. Plus kafefrape. Jů ken slíp in maj kemper,“ namaluje deformovaný čtvereček, který má představovat jeho karavan zaparkovaný opodál. Nic na to neříkáme. Chlápek začne sám se sebou smlouvat. „Sirtyfajf. Lást prajs. Plus kafefrape.“ A odchází pryč, pravděpodobně dokončit svůj modrý projekt.

Zdá se nám to drahé, ale není alternativa, takže tu zůstaneme. Kemp je šílený jako jeho majitel. Všude jsou zářivými barvami rozmístěny informační nápisy. Je jich ohromné množství a evidentně stále přibývají další. Největší péče je v tomto směru věnována bazénu. Na každé volné ploše je velikými písmeny napsáno STOP. SHOWER. STOP. SHOWER. Sdělení je navíc doplněno dost divnými piktogramy. Bazén lemuje další změť upozornění. Je zakázáno čůrat, plivat, smrkat, používat opalovací krém a nesprchovat se.​

Nás ke sprše nikdo pobízet rozhodně nemusí. Jdeme několikrát. Do zásoby. Když si vychutnáme kafefrape, balíme lezení a jdeme do skal. Poprvé ve slavné Meteoře. Opatrně se seznamujeme s místními bramborami a učíme se jim věřit. Vpravo od nás zapadá slunce, za námi se skalní věže s kláštery na špičkách koupou v oranžovém světle. Jsme v ráji.​

31.7.

Budík nás neúprosně tahá ze stanů už v 6:30. Chceme znovu do skal, včera nám to rozhodně nestačilo. Ale chceme se vyhnout slunci, člověk se tu potí, i když jen tak stojí, natož při nějakě fyzické aktivitě. Slunce je ale i tak rychlejší. Z osobní hrdosti se vydržíme smažit jednu cestu a pak radši prcháme na shower shower.

​Zbytek dne jen tak prolenošíme ve stínu a u bazénu. Za ty prachy, co nás kemp stál, zůstaneme až do šesti. A pak, pro změnu, do skal. Vylezeme si čtyřdýlku až na vrchol malého bobíku, který mezi spanilými meteorskými věžemi vypadá spíš jako kraví lejno. I tak ale v danou chvíli nemůžeme být spokojenější. Odsud patří Meteora jenom nám. Hamaky natáhne rovnou pod skalou a vyspíme se líp než v celém slavném kempu.​

1.8.

A zase ten protivný budík. Tentokrát proto, abychom vyrazili na výlet v nějakou rozumnou hodinu, než nás začne řecké slunce opět smažit. V plánu je lehká procházkaprocházk po některých klášterech. Beru sandály, litr vody a jsem ready.

Lesem vystoupáme k prvnímu klášteru posazenému přímo na vrcholku špičaté skalní věže. Vyloupneme se na parkovišti a proti nám se doslova valí davy turistů. Prcháme.​Raději stoupáme po silnici ještě o kus dál ke klášteru, který je nejvýs ze všech. Tady je nějaký podezřelý klídek. Cedule u vchodu hlásá, že každé úterý mají zavřeno. My nemáme o času, dni, nedejbože datu nikdy ani ponětí. Středa nebo sobota, dvacátýho nebo pětadvacátýho, všechno prašť jako uhoď. Dneska ale teda z tohohle cestovního transu procitneme a na chvíli si uděláme jasno. Je opravdu úterý.

Pokračujeme tedy dál. Orientujeme se podle hodně schematické mapky, kterou pravděpodobně nakreslil někdo, kdo Meteoru viděl pouze na Google mapách. Místo procházky mezi skalami tak zase skončíme v Kalambace. V poledním žáru procházíme liduprázdnými ulicemi, když tu najednou z jednoho domku vyběhne stařičká babička, chytí mě za ruku, něco hrozmě rychle drmolí. V jednu chvíli na mě ukáže a další příval jejích slov zní jako otázka. „Czechia,“ odpovídám, protože předpokládám, že se ptá, odkud jsem. „Czechia,“ přikyvuje, zálibně mě hladí po tváři a tázavě ukazuje na Kubu. „Jakub,“ odpovídám jí, protože je mi rázem jasný, že se celou dobu ptá na naše jména. Drží mě za ruku, odmítá mě pustit a neustále mluví. Nakonec mě políbí na obě tváře: „Adios Czechia,“ rozloučí se se mnou a nechá mě konečně jít.

Na to, že je Meteora jedním z hlavních turistických center pevninského Řecka, na obyčejného turistu tady, řečeno bez obalu, sere pes. Na náměstí je jedna nepoužitelná mapka, ukazatele aby člověk pohledal, značky zrovna tak. Zcela nepřekvapivě teda bloudíme. Nakonec se skrz mnoho uliček vymotáme nakraj města a u staré záchodové mísy odbočíme vpravo, projdeme staveništěm a nakonec cesta zavede do lesa. Tady se najednou objeví značky na každém volném místečku. Jako by si ten, kdo cestu značkoval, uvědomil, že ve městě to fatálně zanedbal a teď se to snažil dohnat. Vzhledem k tomu, že vpravo i vlevo od nás je skála, jsme dotyčnému opravdu vděční, že někomu leželo na srdci, abychom náhodou omylem neodbočili.

Humor nás brzo přejde neboť poté, co vylezeme ze soutěsky značení samozřejmě končí. Pokračujeme vyšlapanou stezkou až pod ohromný skalní převis celý zadělaný od ptáků. Je nám vedro, pot z nás lije, bereme zavděk jakýmkoliv stínem, hovna nehovna. Po skále pak slezeme na silnici pod námi a okolo dvou zanedbaných kostelů se doplahočíme až ke slavné jehle – meteorské lezecké ikomě. Jsme se sebou dost spokojení, protože nevíme, že to „nejlepší“ náš teprve čeká. ​

Pomocí našeho bezva plánku si najdeme cestu zpět k autu. Stoupáme do sedýlka mezi skalami, kolem se šíří pronikavý nasládlý puch. Jeho zdroj objevíme vzápětí. Přes cestu leží mrtvola velkého hnědého psa. Měli jsme to brát jako varování, my ho místo toho překračujeme a pokračujeme dál. Cesta už není moc cesta, značky samozřejmě žádné, v jednom místě se musíme dokonce plazit. Když dosáhneme sedla, myslíme si, že máme vyhráno, ale nemůžeme se mýlit víc. Těžko říct, po jaké kozí stezce jsme se to vydali, ale normální cesta to rozhodně není. Hrdost a nechuť jít znovu kolem té psí zdechliny nám ale nedovolí to otočit. A tak se prodíráme trním, slejzáme po skalách, kloužeme dolů srázy a houpeme se na větvích. Nakonec jsme, celí zmožení, špinaví a poškrábaní konečně na dlážděné cestě. Těch pětatřicet éček za sprchu se vyloženě vyplatilo. Jsme úplně dobití. Nohy mám ze sandálů plné trnů, voda žádná, slunce pořád neúprosmě žhne. Ke Stříbrňákovi nakonec dojdeme jen s vypětím posledních sil.​

Reklamy

One thought on “Jak jsme potkali krajana ve městě bobrů a ztratili se v Meteoře

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s