Jak jsme vystoupali na Olymp s kočkou za krkem a okradl nás fenek

2.8.

Je načase dát Meteoře definitivní sbohem. Fanouš si vzpoměl, že když tu byl před šesti lety, zastavovali se s partou po cestě na Olymp na krásné pláži. Po chvíli googlení už víme, kde to bylo. Kokino Nero. Nechápu, že tak absurdmě stupidní název mohl vůbec někdy zapomenout.

Navigace je dneska celá nějaká zmatená. Jedeme po dálnici, kterou nezná a když z ní sjedeme, nemůže se z toho vzpamatovat. Na kruháči špatně odbočíme a jedeme rovnou k mýtným branám. Chlápek v budečce nas přátelky zdraví a požadiluje euro šedesát, aby mohl zvednout závoru a pustit nás dál. Fanouš mu vysvětluje naši situaci. My sem vůbec jet nechceme, natož za to ještě platit! Chlápek nám s úsměvem na rtech sdělí v podstatě to, že to máme blbý. Musíme tady zaplatit, po třista metrech se otočit, u mýtné brány znovu zaplatit a pak si jet, kam jen naše srdce ráčí. Ve Fanoušovi to bublá. Vzteká se a je odhodlaný odsud vycouvat. Zakazujeme mu to. Platíme. Otáčíme se. Platíme znovu a jedeme do Kokina. Fanouš rezignovaně máchá rukama a proklíná systém.

V Kokinu vyzkoušíme každou odbočku vedoucí k moři, až konečně trefíme tu správnou pláž. Naše těla ve vodě jen zasyčí. Je tu málo lidí, levné pivo, čisté moře, vydržíme celé odpoledne. Pak se zmobilizujeme k tomu, abychom přejeli o pláž vedle, kde je až na pár kempující Řeků úplně prázdno. Jen, co do sebe natlačíme hrnec fazolí, přijde k nám jeden Řek a podává nám plný tácek grilovaného masa. Do plných žaludků zvládneme natlačit polovinu, zbytek si necháváme k snídani. Příště prosím lepší načasování dobrých skutků.

3.8.

Probudit se a mít to ze stanu pár kroků do moře,  je podle mě jedna z nejlepších věcí na světě. Hned po ranní józe posnídáme to, co nám ještě zbylo z posledního nákupu. Nesourodou směs tvoří tentokrát hruška, kulatý sušenky, zbytek kukuřice, patka chleba, fazolová pasta a maso od včera.

​Dopoledne si ještě užijeme moře a pak už zamíříme pod Olymp s cílem v nejbližších dnech zdolat tuto horu bohů. Výchozím bodem je městečko Litochoro, kde nejprve najdeme ten nejlevnější gyros, potom kafíčko a najednou už je na nějaký Olymp moc pozdě. Ráno moudřejší večera, v supermarketu nakoupíme zásoby, šest litrů retsiny a konečně také Nového Satana, na kterého doatal Kuba.oeníze k svátku od macešky. Popíjet začneme na travnatém plácku za městem.

Večer příjemně plyne, první třílitrovka retsiny padne, Fanouš najednou leží pod kufrem Stříbrňáka zkroucený na modrých Ikea taškách. My ostatní máme teda taky pěkně nakoupíno. Poleháme si okolo Fanouše, všude kolem nás poházené pozůstatky improvizované party, komáři nám dnes vůbec nevadí.​

4.8.

V půl šestý mě budí žízeň jako trám. Vedle hlavy mám ale bůhvíproč jen lahev s olejem. Vypotácím se ze spacáku a hltavě piju z osmilitrového kanystru, který leží vedle auta. Svítá. Ve světle nového dne přehlížím náš „tábor“. Fanouš už se evidentně zvednul z Ikea tašek, protože leží na zemi metr a půl od své karimatky. Mezi mnou a Kubovou karimatkou proudí tisíce mravnců. Kuba si s tím ale taky hlavu neláme, protože leží úplně někde jinde. Všude po zemi se válí panáky, ešusy, lahve a hrnky. Když mi padne zrak na zpola vypitého Nového Satana, přeběhne mi mráz po zádech, i když už je zase vedro. Komáři jsou pořád v akci. Po těle si napočítám 42 štípanců.

Fanouš tvrdí, že má nejhorší kocovinu na světě. Leží schoulený v jediném stínu široko daleko a dožaduje se vývaru. Občas zaúpí, že se mu nedaří vyrovnat ostatické tlaky. Netušìme, o čem mluví. Neprojevujeme žádný soucit, máme co dělat sami se sebou. Fanouš se ale nedokáže smířit s tím, že ho dostatečně nelitujeme. Hrozí nám, že pro nás vymyslí simulátor svého bídného stavu. Pracovní název Frekyho kočka 2010. Kuba ho místo odpovědi bombarduje kozími bobky.

V tomhle stavu dojedeme zpět do Litochora a balíme se na dvoudenní túru na Olymp. Fanouš se kolem plouží jako Quasimodo. V jedné ruce flašku koly, v druhé krabici mlíka. Ze včera námzbyl plný hrnec makaronů. Jelikož Fanouš ze zásady odmítá vyhazovat jakékoliv jídlo, vyklápí si těstoviny se smetanovou omáčkou do igelitové tašky a s takto připraveným obídkem je konečně jakž takž připraven na cestu.​

Litochoro leží 350 metrů nad mořem. Horská chata, kde dnes budem spát, 2100. Nebyli bychom to my, abychom klasicky nevyšli v pravé poledne. Po pár krocích z nás pot jen leje. Cesta končí v plotě. Uhýbáme do koryta řeky a pak nás bača pasoucí opodál velké stádo koz konečně pošle správným směrem. Teď už vede cesta stěnou kaňonu a navíc v lese, tamže scénář toho, jak z nás zbydou pouze čtyři mastné škvarky, se prozatím odkládá.​

Po pěti hodinách úmorné cesty konečně zahlédneme střechu hospody. Poslední hodinu cesty jsme se nebavili prakticky o ničem jiném než o radleru. Objednávám třetinkovou plechovku. Číšník se na mě usměje a odpoví: „I hef ounly vadžajna.“ Tím mě totálně zaskočí, takže se zmůžu jen na rozpačité pousmání. Tímto absurdním sdělením mě totálně vykolejil. To se mi zas tak často nestává. Vše se vysvětlí ve chvíli, kdy přede mnou přistane plechovka řeckého piva Vergina. Na výslovnosti by měl chlapec ještě zaoracovat. Ten v nás jen zasyčí. Zvedáme se neradi, nohám se už nechce, ale není jiná možnost. Musíme nastoupat dalších tisíc výškových metrů. Jediné, co mě žene kupředu, je snaha předběhnout všechny, na které natrefíme, protože chata disponuje omezeným počtem lůžek a nám se nechtělo tahat se stanem. Supíme stále do kopce a s každým dalším člověkem, kterého necháme za sebou, si mnu ruce, jak jsme na ně vyzráli.

Pot se z nás řine, nejsme schopni slova, jen lapáme po dechu. Ale jsme nahoře. Vítězství je naše! A nebo taky ne. Chata už je plně obsazená. Všichni výletníci, které jsme tak triumfálně nechali za sebou, přichází klidně i hodinu po nás a bůhvíproč se netváří uštvaně jako lovná zvěř. Jo ahaaa. Oni si totiž svoji postýlku rezervovali online přes webový portál chaty, takže se nemuseli nikam hnát. To nás, děti internetu, věru vůbec nenapadlo. No nějak to snad dopadne.
Teď máme ukrutný hlad. Usedneme ke stolu před chatou, rozložíme vařič, ešus a jako odměnu za dnešní náročný začneme chystat Poctivou čočkovou polívku. Je to úplně poslední věc, která nám zbyla z Čech a šetřili jsme si ji na zvláštní příležitost. Rozmícháme obsah sáčku ve vodě, zažehneme plamen a v tu ránu je u nás správce chaty s tím, že v celém národním parku je zakázáno rozdělávat jakýkoliv oheň. Tak to je konec. Zkoušíme, jestli se polívka nedá jíst za syrova, ale je to jen zoufalý pokus, který po první lžíci vzdáváme. A tak naše slavnostní večeře komčí v kopřivách. Už dlouho mě nic tsk nemrzelo.

5.8.

Včera nás nakonec uložili do jídelny na podlahu. Dokonce nám i půjčili karimatky. V 5:40 se ale musíme pakovat, protože jídelna se připravuje na snídani. Aspoň dnes nevyrazíme v poledne posnídáme na terase s exkluzivním výhledem ns zadky našich spolunocležníků, kteří si všichni jsko zběsilí fotí východ slunce.

Před sedmou jsme na cestě. To tady ještě nebylo. Kubovi je dokoncd zima! Namáhavě stoupáme k nejvyššímu vrcholu celého Řecka. Závěrečná část výstuou už vede jen po skále. Řekové si teda s bezpečností hlavu vůbec nelámou. Jedem chybný krok a člověk se skutálí do propasti pod sebou. Kuba s Karličkou trochu vyvádí, ale trpělivě je s Fáňou dostrkáme až na vrchol. 2918 metrů jsme nastouoali skoro od moře. To se teď třpytí hluboko pod námi, jinak jsou všude kolem jen tiché majestátné hory.

Cesta zpět vede opět spíš lezeckým terénem. Opatrně se suneme po zadku, snažíce se shodit na toho před námi co nejmémě kamenů. S nohama jako želé se dotrmácíme zpět do hospody. Pro velký úspěch objednáváme vadžajnu, k tomu lilky, grilované papriky, salát, tzatziky a zaoečené sýry. Nějak se přece musíme odměnit. Usínáme v sedě a je nám jansé, že pěšky už to dnes do Litochora rozhodně nedáme.

Naštěstí odsud jezdí autobus. Podle číšníka odjíždí v půl páý, příhodně ronou od hospody. V pět nám začíná být jasné, že žádný autobus odsud nepojede. Nahazujeme si opět na ramena bágly a jdeme na stop. Já a Kuba zakotvíme hned v prachu u první zatáčky, Fáňa s Karličkou jdou dál. Aut moc nejezdí. Když už nám některé zastaví, je to jen proto, aby se řidič omluvil, že nás nemůže svézt, protože je plný. V 17:40 najednou přijede autobus. Při otáčení si na úzké silničce štrejchne podvozkem o kámen, na což řidič reaguje tím, že okamžitě vyskočí a běduje nad seškrábnutým lakem. Kromě nás už je na palubě pouze mladý klučina, který cestu serpemtinsmi nazvládne a těsně před Litochorem vyšle ze dveří autobusu ukázkovou kosu. Řidič je evidentně zvyklý. Chcípne autobus, sahne pro papírové utěrky, podá je nešťastníkovi spolu s půllitrem vody a jedeme dál.

Fanoušovi s Karličkou se podařilo chytit stopa, takže na nás už netrpělivě čekají u Stříbrňáka. Nemáme sílu vůbec na nic. Nakouoíme večeři a skončíme na tom samém místě, co předevčírem.

6.8.

Ve čtyři ráno mě budí divný pocit. Něco zatáhlo venku za stan tak, že mi to zvedlo nohy do vzduchu. Kuba je taky vzhůru, ale já jsem rozespalá a ničemu moc nevěnuju pozornost. Kuba je ale jako na jehlách. Co to bylo? Ukradlo nám to pytlík s kolíkama od stanu a běží to pryč. To je ten moment, kdy se naštvu. Jestli totiž na něco nemám náladu, tak shánět někde nové kolíky. Oblíkám si tričko a v polospánku vybíhám ze stanu honit fenka. Ještě si stačím pomyslet, že život je někdy neuvěřitelně bizarní a že to mě na měm baví ze všeho nejvíc. Běháme po louce. Fenek nás pozoruje ze křoví. Ve světle našich čelovek mu svítí očička. Po chvilce hkedání máme všechny kolíky opět kompletní a bezpečně je schováváme.

Z vedlejšího stanu se nám zatím Fáňa s Karličkou zlomyslně smějí. Pouze do chvíle, než Karlič zjistí, že jí fenek sebral botu. Povolává na pomoc Fanouše, ten se ale záchranné operace nemůže zúčasrnit, prptože jemu odnesl fenek boty obě dvě. Ze stanu škodolibě sledujeme, jak Karlos skáče po jedné noze mezi bodláky. Ani se nedivíme, že Fáňovi boty najde hned. Jejich odér známe všichni a evidentně to bylo silný kafe i pro fenka.

V devět ráno nemůžeme uvěřit tomu, že to celé nebyl jen sen. Karličky ztracená žabka je však jasný důkaz. Projde louku křížem krážem a botu nakonec najde za křovím na druhé straně od nás.

V posledních zbytcích stínu vymýšle, co dál. Chalkidiky zavrhujeme s tím, že tam bude moc lidí a místo toho zamíříme na poloostrov Pelion, přesně tím směrem, odkus jsme předevčírem přijeli. Vstupní branou na Pelion je Volos. Město tak ošklivé, že ani Fanouš si ho nechce prohlédnout. Naše návštěva se tím pádem scvrkne pouze na místní fast food na rohu.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s