Poslední dny v Řecku a poslední trable se Stříbrňákem

7.8.

Včera jsme to nakonec zapíchli na pláži Agia Saranda. Cedule sice varovaly, že je všude zákaz kempování, stanů ale bylo na pláži víc, než varovných nápisů, a tak jsme se přidali. Jsme líní. Válíme se na pláži a jedinou aktivitu, kterou vyvineme, je přesun do baru. Nikam nespěcháme a ani nemáme nikam namířeno. Podle toho to taky vypadá.

Nakonec přejedeme akorát na jinou pláž, abychom se na tajňačku vysprchovali ve sprchách místního kempu. Nablejskaní a navonění popojedeme, překvapení, na další pláž. Je krásná jak z katalogu Čedoku. Jsou to vlastně pláže dvě, z obou stran sevřené cihlově oranžovými útesy, uprostřed rozdělené tunelem ve skále. Kráse je však také přímo úměrný počet lidí. Tady člověk pochopí, kde má počátky výraz hlava na hlavě. Pro zájemce to bylo na pláži Mylopotamos.

Radši se vracíme k autu a u kanálku, který páchne močí. Vaříme večeri. Dnes je řada na mě a Kubovi, podávají se těstoviny se smetanovou žampionovou omáčkou. Kuba vylije půl krabičky smetany do hrnce a zkusmo ochutná. „Dyť je to sladký,“ šklebí se. Místo smetany na vaření jsme koupili směs, ze které se dělá vanilková zmrzlina. Spotřebujeme skoro všechno koření, ale sladký vocas má omáčka stále. Po soumraku se na pláž vracíme. Davy opadly. Jen partička Řeků s kytarou opilecky huláká až do půlnoci.

8.8.

Budíme se spolu se slunečními paprsky. Slunce to do nás pere hned od začátku. Alespoň, že je teď, v sedm ráno, pláž opravdu jen pro nás. Plaveme kolem útesů do jeskyní, skáčeme ze skal, zkoušíme nějaká dwska a v pravý čas prcháme. Z kavárny od sklenice ledové kávy pak pozorujeme davy valící se na pláž. Ve tvářích už se jim usadil stres, protože právě absolvovali anabázi s hledáním parkovacího místa a za chvíli budou řešit, kam vmáčknou své slunečníky, ledničku, křesílka, nafukovací lehátka a další nezbytné dovolenkové vybavení. My si dáme ještě zmrzlinový koktejl a odjíždíme.

Jedeme na nejjižnější cíp poloostrova Pelion do vesnice Trikery. Fanouš nám tam naplánoval procházku do rybářské vesničky. Pobíhá zběsile po Trikery, na telefonu zaplé mapy, a vláčí nás za sebou uzounkými pidiuličkami. Nemůžeme se zbavit dojmu, že chodíme v kruhu, ale nakonec natrefíme na ten správný chodníček vedoucí dolů k moři.

Vesničku tvoří jediná silnice vedoucí po pobřeží kolem bíle nahozených domů s barevnými okenicemi. Na vlnách se houpou rybářské bárky, turistu aby tu člověk pohledal. Dokonalá idylka. To je to místo! Tady si konečně dáme rybu.

Ze čtyř restaurací, které se příhodně nachází hned vedle sebe, vybereme tu, kde není ani noha, na šňůře se suší chobotnice a na tabuli s nabídkou v angličtině je hrubka téměř v každém slově. S očima zářícíma štěstím se nás okamžitě ujímá majitel, který očividně na chvíli, kdy bude mít nějaké hosty, čekal posledních pět let. Hned nás všechny zavede k mrazicímu boxu, ze kterého freneticky vytahuje ryby a všechny nám je předvádí. Pak s nimi odbíhá na váhu a do bločku nám čmárá jejich cenu. Když vytáhne tu největší a nejošklivější ze všech, prohlásí o ní, že je veri delišis a my mu to uvěříme. Dáme tedy na jeho radu a plní očekávání si tohle monstrum, které vypadá spíš jako opařené prase, objednáme.

Majitel rybu před námi na stole zkušeně vykuchá, přičemž vnitřnosti hází rovnou za sebe do moře. K rybě nám doporučí „green salad“, který tedy bez zaváhání objednáme, co bychom si nenechali poradit. V zápětí před námi přistane hromada listí na stříbrném podnose, které ze všeho nejdřív připomíná spařené lopuchy. Než si to pokapame citronem, víceméně to tak i chutná. Pak už se na stole slavnostně objeví i sama ryba. Kuba je zklamaný, protože není wow, já ryby nemám ráda, takže je mi tot jedno. Za tuhle legraci zaplatíme osmdesá euro a zbytek pobytu v Řecku budeme žrát chleba. To jsme si ale vyhodili z kopýtka!

9.8.

Spíme na pláži kus od silnice. Oproti západnímu pobřeží Pelionu připomíná to východní se svými oslizlými kameny ze všecho nejvíc Mácháč. V noci nás navíc obhlíží fenek, takže neponecaháváme nic náhodě a všechno ukrýváme. Když se ve stínku na pláži snažíme dospat to, co jsme ráno kvůli horku nestihli, vyruší nás najednou korpulentní dáma ve středních letech, která nás ve vší slušnosti upozorní, že jsme na soukromém pozemku a že se máme pakovat. Vzhledem k tomu, že noc už jsme tu strávili, jde trochu s křížkem po funuse. Ani se tím pádem moc nezlobíme. Sbalíme se, ale pěkně pomalu. Nikam se neženeme, ještě se nasnídáme a vykoupeme.

Jediné, na co se zmůžeme, je popojet o pláž dál. Po zhruba patnácti kilometrech vylezeme z auta a zjistíme, že jsme měli celou cestu otevřenou rakev. Jakýmsi zázrakem se nám, i přes Fanoušův albánský styl jízdy, povedlo vytrousit akorát Kuby spacák, i tak je to ale čára přes rozpočet. Doslova. Necháváme Fáňu s Karličkou u moře a vracíme se zpět na záchrannou misi. Kuba jede jako o závod. Po spacáku ani stopy. Kuba popojíždí, já jdu podél silnice a pečlivě zkoumám příkopy plné odpadků. Kilometr. Dva. Tři. Z poledního slunce se mi motá hlava a mám mžitky před očima. Na spoustě míst je vedle silnice hluboký sráz porostlý roštím, na jehož dno ani nedohlédnu. Začíná mi být jasná marnost našeho snažení. Hledáme úplně učebnicovou jehlu v kupce sena. Kuba mě nabírá do auta a jedeme zpátky jako dva spráskaní psi. Kupovat nový spacák bude dost neplánovaná investice. Spíš pro klid duše, než z přesvědčení, že by to k něčemu bylo, nadále sleduju krajnici. Najednou zabuším na přístrojovku!. Leží tam v ďolíku, jako by na nás čekal. Uf.

10.8.

Ráno nám vedle stanu leží bílý pes celý umazaný od hoven. Tak špatně na tom sice nejsme, ale Hovňák asi cítí, že si jsou naše hygienické standardy dost podobné a neustále se s námi chce kamarádit.

Válení na pláži už bylo dost, jde se na výlet. Nějak jsme náhodně našli značenou trasu po místních historických vesičkách. Myslíme si, že je to teda spíš zábava pro důchodce, ale hned u druhé etapy to přehodnotíme, když se musíme prodírat lijánami a jdeme po okraji levády. Definitivně nás humor přejde u čtvrtého úseku, kdy s minimem vody stoupáme v poledním žáru do ukrutného kopce. Nebýt levády, asi se tam usmažíme. A kdybych nebyla blbá a nestrčila pod ní hlavu nosem napřed, nemusela bych pak trpět bolestí z propláchnutých dunin a mozku. Kvůli vedru to nakonec zapíchneme v páté vesničce ze sedmi a jako správný turisti si zavoláme Fanouše, aby pro nás přijel.

Hovňák nemůže uvěřit svému štěstí, že s ním strávíme další noc. Dokonce se i umyl v moři!

13.8.

Na úplný závěr našho roadtripu si chceme užít trochu velkoměstského života. Návštěva Soluně neboli Thessaloniki nám jako na potvoru vyšla zrovna na neděli, takže celá Soluň působí ze všeho nejvíc jako ospalá díra. Nejživěji je v malém bistru v industriální čtvrti, kde si dáme famózní fish and chips a majitel nám na účet podniku donese jednu retsinu.

Soluň na mě žádný velký dojem neudělala. Projdeme kolem pár starořeckých ruin, které jsou zcela neautenticky utopeny mezi panelákovou zástavbou. Nejvíc času tak strávíme v kavárně kontrolováním, co je nového doma a ve světě.

Poslední společnou noc musíme samozřejmě strávit na pláži. Vyjedeme asi 40km za Soluň. Od moře tam fouká tak neskutečný vítr, že se nám písek zabodává do kůže jako malinké jehličky. Okamžitě otáčíme a jedeme to zkusit na druhou stranu poloostrova, která by snad nemusela být tolik po větru. Cestou nám skřípe písek mezi zubama. Na západní pláži taky fouká, ale dá se to snést. Kuba má plnou pusu rad o tom, jak mám a nemám řídit na písku, až se naštvu, zastavím a předávám mu řízení. Po sto metrech vězí Stříbrňák po kola v písku, nemůže ani tam ani zpátky. Čas na to, abychom Kubu jaksepatří pohlásili, bude potom, teď se všichni soustředíme na rychlé vyřešení téhle šlamastyky.

Na pláži je kamenů poskrovnu, to málo, co najdeme, naskládáme pod kola, zaimprovizujeme klacky a polystyrenovými deskami. Nechť započne první pokus. Fanouš za volantem, my ostatní tlačíme, div nám nelezou oči z důlků. Výsledek jsou dvě polystyrenově desky na maděru a Stříbrňák vězící ještě hloub. U plotu přes cestu najdu pohozené cihly. Přijde mi to jako dobrá alternativa kamenů, takže jich pár naskládám pod Stříbrňáka. Mezitím ale zpozorní majitel oněch cihel, evidentně tam nebyly pohozené jen tak. Jde zkontrolovat, co se děje s jeho drahocenným majetkem, navíc svolá celou rodinu, aby se všichni takhle k večeru svorně pobavili nad cizím neštěstím. Nechť započne druhý pokus. Cihla se pod kolem vzpříčila a teď je zaklíněná pod podvozkem. Tak to taky nevyšlo. Majitel cihel pochopí, že jsme totálně ztracené případy a konečně se projeví jako charakter, když zajde domů pro dvě lopaty a zavolá kamarádovi s teréňákem. Všichni se mu snažíme být všemožně nápomocní, on ale prostě zapřáhne Stříbrňaka před svou černou káru a vmžiku ho vytáhne ven, jako by jel po másle. Děkujeme všem zúčastněným – tlumočníkům, nosičům materiálu, náhodným čumilům a samozřejmě hrdinovy dne. Všichni se tváří spíš otráveně, skoro jako by odtud nějaké blbé Čechy vytahovali obden.

Naše téměř dvouměsíční putování Balkánem zakončíme retsinou při západu slunce. Vítr je otravný, ale poslední večer nám nezkazí. Nakonec se před ním uklidíme do hospody. Poslední Alfa, poslední Mythos, bude se nám stýskat. Po bezstarostných dnech, po žádných plánech, po Stříbrňákovi, po opilých a filosofických vecčerech a hlavně po té nejlepší společnosti, kterou si člověk může na takovouhle dlouhou cestu přát.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s