Zpět v milovaném Tbilisi, prokletá místními stařenkami

15.8.

Fanouše s Karličkou jsme nechali napospas osudu. Loučení bylo dojemné. Z nostalgie si v Soluni naposled na chodník vedle Stříbrňáka rozložíme kempinkové stoličky a vedeme řeči o ničem. Máváme jako o život a pak už nám Stříbrňáček nadobro mizí z dohledu. Teď už je to na nás. Naše živobytí se smrsklo do dvou báglů. Začíná další etapa naší svatební cesty.

Vyrážet z cizího města a ne z domova je zvláštní pocit. Doposud pro mě dobrodružství vždycky začínalo v Praze na letišti nebo v Brně na autobusáku. Na letišti v Soluni nejprve dostanu infarkt, když v seznamu odletů ten náš nevidím. Slečna na informacích ale uvede mou tepovku opět do normálu. Prý tam brzo naskočí. Odlétáme v půl druhé ráno. Jen, co dosednu na palubu, upadám do komatu, ze kterého mě ruší pouze přetahování o opěrku s nejtlustším člověkem v celém letadle, kterého samozřejmě posadili vedle mě. Kuba je celou cestu hodný, spořádá svoji i moji večeři a po menších turbulencích přistáváme v Tbilisi.

Je to přesně dva roky, co jsem tu dva měsíce žila a město, Gruzínci a hlavně místní kuchyně mi ohromně přirostli k srdci. Mám radost, že jsem tu teď s Kubíčkem a můžu ho vzít na všechna svoje oblíbená místa. Bohužel je sedm ráno a všude mají zavřeno, takže skončíme na lavičce v parku jako dva bezdomovci. I v deset je Tbilisi pořád spíš chcíplé, takže se nakonec posadíme v nějaké divné kavárně, která je propojena s fancy butikem. Mezi stojany s drahými robámi vyloženě zapadáme.

Prochází kolem nás stařičká babička jako z pohádky, v každé ruce kyblík malin. Jeden z nich postaví přede mě na stůl a pobízí mě, ať ochutnám. Co bych neochutnala. Vyberu si tu největší a nejčervenější a s úsměvem na babičku zdvihám palec. Babička po mně, taky s úsměvem, požaduje dvacet lari, protože si mé gesto vyložila jako souhlas ke koupi. Vrtím hlavou a podávám jí kyblík zpátky. Rázem se z pohádkové babičky stane zlá ježibaba, která prokleje mě i moji rodinu, nasupeně odchází i se svými kyblíky a mumlá nadávky, dokud jí neztratíme z dohledu. Náladu si chci spravit v mé oblíbené restauraci, kde si dáme khachapuri adjaruli. Jídlo, o kterém jsem poslední dva roky snila a těšila se, až ho zase ochutnám. Je to těsto ve tvaru loďky, uvnitř je sýr, syrové vajíčko a poctivá kostka másla. Vše se musí pečlivě smíchat dohromady a pak se to jí kousky křupavého těsta. Takový tatarák po gruzínsku. Celé mi to ale přijde nějaké hrozně slané, ani to nedojíme. To to teda pěkně začíná.

Tbiliský život a la Kačka pokračuje večer, hned po té, co si v hostelu dáme zaslouženého dlouhého šlofíka. První bar má ještě zavřeno, druhý už vůbec neexistuje. Nakonec skončíme ve Warszavě na hlavním náměstí, dáme si tři panáky gruzínské čači a plynule na to navážeme ochutnávkou vína, odkud si, pravděpodobně hlavně kvůli tomu, že už jsme pěkně piclí, odnášíme lahvinku červeného za třistapade.

Naproti hostelu máme thajskou restauraci a Kuba netouží po ničem jiném, než se jít navečeřet právě tam. Přijde mi to jako paradox, takovou dobu básním o gruzínském jídle a místo toho večeřím jarní závitky a zelené karí. Aby to Kuba korunoval úplně, představím mu zhruba deset možností, kam všude bych se v Gruzii ráda podívala, načež mi odpoví, že by jel nejradši do Jerevanu. Ale musím uznat, že ta thajská byla vynikající.

16.8.

Padesát čtyři dní na cestě, druhá noc v posteli. Užijeme si to do zásoby. Kdyby v našem starém hostelu nevrzala podlaha tak strašlivě, že se to člověku zavrtává až do mozkových plen, možná spíme ještě teď.

Naše první cesta vede na Dry Bridge Market, vyhlášený tbiliský blešák, kde důchodci rozprodávají veteš. Po cestě posnídáme zmrzlinu a rádi bychom to ještě něčím spláchli. Jako na zavolanou míjíme stoleček, kde velice korpulentní baba vymačkává granátová jablka. To je přesně ono! Poručíme si rovnou velký kelímek. Baba usilově odšťavuje, kelímek láskyplně zavíčkuje, ozdobí ho růžovým brčkem a s úsměvem na rtech si řekne o 25 lari (zhruba 250 korun). Džusík se mi vzpříčí v krku. Nemůžu tomu uvěřit, to není předražené, to je cena z jiného vesmíru. Za to by měl člověk pět chačapuri, noc v hostelu nebo třeba komplet nový outfit. Vracím babě kelímek a táhnu Kubu pryč. Baby hlasité nadávky a kletby slyším ještě o sto metrů dál. Mně to s těma gruzínskýma stařenama nějak nejde.

Dry Bridge tvoří chodník a přilehlý park. Po chodníku jsou ve třech řadách na prostěradlech rozložení prodejci nabízející pestrou směsku zboží od starých vinylových desek před odznáčky se Stalinem až po mosazné kliky. Kuba si touží koupit starý foťák. Hned na druhém prostěradle leží vyskládaná docela slušná nabídka.

Oba tomu rozumíme jako koza petrželi. Kuba si vybere ten, co se mu nejvíc líbí vzhledově. „Funguje?“ ptám se a pantomimicky předvádím, jak fotím a raduji se z toho. „Rabotáje, rabotáje. On sjůper,“ větří prodejce kšeft. Za dvacetpět lari je prý náš. A my za to málem měli dvoudecku džusu. Baba bláznivá. I tak se ale Kubu snažím přimět k tomu, zda by třeba nechtěl smlouvat. To je přece jen princip nákupu na blešáku, ne? „Já sem spokojenej,“ usměje se bezelstně Kuba a už tahá šrajtofli. Obchod je uzavřen. Za deset lari prý můžeme mít i film. To se nám ale zdá moc drahé. Posléze ho v obchodě kupujeme za dvacet. To nám patří, šetřílkům.

Ve tři se na hlavním tbiliském náměstí potkáváme s Rygarem a jeho dvěma kamarády. Všichni mají jeden ohromný batoh na zádech a druhý, trochu menší, na břiše. Poslední dva týdny tu lezli po horách a než jim za dva dny poletí letadlo, seznámíme je trochu s městským životem.

Zahájíme osvědčenou čačou ve Warszavě a po tradiční gruzínské večeři zamíříme autobusem k paneláku, kde jsem před dvěma lety bydlela. Občas jsme spávali na jeho střeše, která byla tehdy volně přístupná, tak jedeme zkusit, jestli se něco nezměnilo.

Všech pět se nás naskládá do jednoho pidivýtahu. Za pět tetri se necháme vyvézt do šestnáctého patra, pak musíme ještě dvě patra po svých. Dřív jsme na střechu lezli po dřevěné stoličce, tu už ale odvál čas. Naštěstí jsem tu s lezci, jeden už visí na komíně, druhý to bere koutem, bágly a mě pak nahoru vytáhnou. V trekových bagančatech dělají na plechu tak strašný rámus, že o nás určitě ví minimálně půlka Tbilisi, ale jsme tu. Noční město pod námi, atmosféra neopakovatelná.

17.8.

Budíme se různě roztroušení po střeše. Nebýt toho, že všichni potřebujeme kakat, váleli bychom se tam klidně celé dopoledne.

Odvedeme kluky na bazar a hledáme nějaký hostel, kde bychom si mohli nechat batohy. Hned v prvním Ind za recepčním pultem ochotě svolí a za tuhle službičku žádá dvacet lari. „Cože?!“ vykulím na něj oči. „Ehm, chtěl jsem říct deset,“ klopí Ind oči. Bereme bágly zpátky a odcházíme. „No a kolik byste teda zaplatili?“ škemrá Ind. „Maximálně pět.“ „Pět. Ano. Pět je v pořádku,“ svolí nakonec. Už jsme zase všichni pohromadě a procházíme parkem, kde jsou ve skále navrtané chyty. Do kluků jako když střelí. Vmžiku tam všichni tři visí, čímž vzbudí nemalé pozdvižení. Chvíli s Kubou zvažujeme, že začneme od fotících turistů vybírat nějaký poplatek, ale to už se přižene hlídač. Stojí pod stěnou a říká: „Nou, nou, nou.“ Všem nám je ale jasná jeho bezmoc, protože všichni víme, že nahoru za nimi nikdy nevyleze.

Dnes chceme pro změnu spát u jezera, které se honosně jmenuje Tbilisi Sea. Jede se tam maršutkou – malým šestnáctimístným tranzitem, který funguje jako doplněk tbiliského emhádéčka. Jízdní řády ani zastávky tahle autíčka nemají. Než si ulovíme tu svoji, trvá to dobré půl hodiny, jelikož někteří řidiči naše zběsilé mávání drze ignorují. Když se na nás podívám, vlastně se jim ani moc nedivím. Jsme čtyři a spolu s našimi šesti zavazadly zabereme půl maršrutky.

Od posledně mám velmi mlhavou představu o tom, kde se jezero nachází. Jedeme asi třičtvrtě hodiny, nakonec už jsme jediní pasažéři a řidič nás doveze doprostřed sídliště, kde zahlásí konečnou. „Tbilisi Sea?“ ukazuju mu na mapě veliký modrý flek. „Vy prejechali!“ chytá se řidič za hlavu. Chvíli zkouší s jiným řidičem domluvit, aby nás tam hodil, ale nakonec mávne rukou, otáčí svůj koráb a veze nás zpět. Lidé stojící podél silnic a mávající na svůj spoj mají smůlu. Náš řidič na ně nemá čas. Veze totiž čtyři české blbečky na pláž a to nesnese odkladu.

Jezero vůbec není tak modré, jako dřív. Spíš celé zařasené. Možná i kvůli tomu je pláž poloprázdná, což nám vyhovuje. I tak se ale zhruba 20 centimetrů od nás posadí jeden Gruzínec. Nahlas komentuju, že pojem osobní prostor mu asi nic neříká. Když se svléká do plavek, nezapomenu ještě patřičně okomentovat, jak hrozně má chlupatá záda, načež přijde až k nám a velmi dobrou češtinou nás slušně poprosí, zda bychom mu nepohlídali věci, než si zaplave. Kdo mohl tušit, že studoval tři roky v Čechách?

Stany nestavíme, což se nám vymstí už v půl dvanácté, kdy nás probudí déšť. Celí rozespalí odtáhneme spacáky a karimatky pod stříšku blízkého baru. Místní bezdomovec sice už zabral to nejlepší místo, dokonce s lehákem, ale porovnáme se tam nakonec všichni.

18.8.

Nestačíme se divit, jak jsou Gruzínci už od brzkých ranních hodin čilí. Už od pěti štrádují kolem, naloží se po prsa do vody a v této pozici klidně i dvě hodiny živě konverzují.

S Rygarem se rozloučíme stylově. Jdeme společně poobědvat khinkali – gruzínské knedlíčky, které vypadají jako malé měšce a jsou plněné masem, houbami, sýrem nebo třeba bramborami. Každý jich samozřejmě chceme ochutnat co nejvíc, číšník z nás při objednávání dostane tik do oka. Khinkali se správně jí tak, že se v nich nejprve vykousne malá dírka, kterou se vysaje všechna šťáva, knedlíček se sní a stopka se nechá, protože je nedovařená. Pokud jste Rygar, dáte to i se stopkou.

Reklamy

One thought on “Zpět v milovaném Tbilisi, prokletá místními stařenkami

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s