S prasaty v pustině a spoustu trablů v Tbilisi

18.8.

Náš plán na dnešek je noc v poušti na jihu Gruzie. Kromě vesničky Udabno tam široko daleko vůbec nic není. Z Tbilisi dojedeme maršrutkou do nejbližšího většího města. Když se za řidičem zavřou dveře, zjistí Kuba, že uvnitř nechal svůj drahocenný foťák. Zběsile buší na okno a na poslední chvíli maršrutku zastaví. Pak už nám nezbývá nic jiného, než stopovat.

Auta se směrem k Udabnu zrovna nehrnou, ale nakonec nám zastaví červené Polo, které veze plastové trubky vklíněné za řadící pákou a procházející celým autem. Sedneme si každý z jedné strany, trubky se hodí jako dodatečné držátko, protože do Udabna vede jen kamenitá cesta a řidič, kterému se značkové sluneční brýle zarývají do masitého obličeje, si svého vozítka necení ani z desetiny tak, jako my Stříbrňáka, takže to s námi hází ze strany na stranu úplně jak v Thethu.

Na okraji vesničky si dva Poláci z jakéhosi záhadného důvodu zřídili bar a hostel, které příhodně pojemnovali Oáza. Ještě si ani nestačíme ťuknout, když Kuba najednou vystartuje a se slovy: „Já tam zase nechal foťák,“ vyráží do Udabna pátrat po červeném Polu. Za chvíli se vrací, září jako sluníčko. Masitý chlápek mu totiž foťák přivezl zpátky.

Užíváme si místního klidu. Je tu neskutečné ticho. Kolem se pasou krávy, koně a prasata. Život tu plyne neskutečně líně.

19.8.

Ráno nás budí táhlé bučení. Stádo telat se totiž zrovna pase přímo pod našimi okny. Po snídani nám lehce zmatená barmanka, evidentně po propařené noci, vysvětluje, jak se dostaneme do jeskynního kláštera David Gareji. Musíte támhle k té elektrárně a pak vlevo, vlevo, vlevo. Vlevo, vlevo, vlevo, jasný.

K elektrárně to ještě zmákneme, ale pak jsme i přes tak jasný popis dočista zmatení. Jako zázrakem se najednou v téhle pustině vynoří auto. Řidič se nám správnou cestu nejprve snaží popsat, ale z našich výrazů je mu asi jasné, že jen plýtvá slovy. Otevře raději dveře a pobídne nás, abychom si naskočili. Popoveze nás tak, že už je David Gareji na dohled. Teď už se nespleteme. On sám pokračuje do skal nalevo od nás. Prý na mši.

Po zbytek cesty nepotkáme ani živáčka. Jen koňskou lebku, kus želvího krunýře, hromadu nábojnic a tisíce kobylek, které se okolo nás s každým krokem rozprskávají do všech stran jako nášlapné ohňostroje. U celníků střežících nedalekou hranici s Ázerbajdžánem si dáme sváču. Chlapi mají hlídku velmi na pohodu. Svlečení do půl těla, samopaly opřené o zeď kostela, pokuřují a popíjejí pivo z dvoulitrové petky.

Procházka sem byla krásná, ale absolvovat ji znovu se nám moc nechce. Místo toho zkoušíme neúspěšně stopovat. Beru osud do svých rukou a jdu zkusit domluvit odvoz rovnou na parkoviště. Poláci, které oslovím jako první, mě odmítnou celkem nevybíravým způsobem, takže se urazím a tím má mise končí. Vracím se ke Kubovi a ještě než mu dovykládám, jaké příkoří se mi stalo, už u nás oni Poláci zastavují, jsou samí úsměv a ochotně nás dovezou až do Udabna. Hádám, že si asi chtěli trochu poladit karmu.

Než se definitině sbalíme z hostelu, dáme si sprchu, na dlouhou dobu pravděpodobně poslední. Stavíme se k silnici a čekáme na stop do Sagareja, odkud se maršutkou vrátíme do Tbilisi. Čekáme hodinu a pořád nic. Z nedalekého lesíka na mě huláká parta čtyř chlápků, kteří si tam dělají piknik. Co můžu ztratit? říkám si a jdu za nimi. „Sedej, sedej,“ poklepávají na kus betonu, který jim slouží jako lavička. Ještě ani nedosednu a už mám nalité víno. „Jez, jez,“ přisouvají ke mně chleba a grilované kuře. Jen tak mezi řečí zmíní, že do Sagareja nás samozřejmě hodí, žádný problém. „A zavolej i tu druhou holku,“ pobízí mě. „To není žádná holka, to je můj muž,“ bráním Kubíčkovu čest. Chlápci se jen smějou, prý je to prašť jako uhoď, hlavně ať taky přijde. V rychlém sledu následují další sklenky vína, ani to nestačím počítat. Nejmladší z dělníků zastává funkci tzv. tamady. Kdykoliv a kdekoliv se v Gruzii pije, vždy je to takový malý obřad. Jeden z členů shromáždění se ujme této role a před každým napitím (spíš vypitím, v Gruzii se exuje) pronese přípitek na to, co ho zrovna napadne. Někteří tamadové mohou nluvit klidně i čtvrt hodiny, tenhle náš je spíš na to pití než na řečnění, takže spíš ze zvyku před každou další vypitou sklenkou oddrmolí něco ve stylu „Na naše matky, na naše dobré matky, na naše sestry, které jsou dobré jako naše matky, ať žijí všichni ve zdraví. Pijem!“ A šup tam s další deckou vína.

Zpět v Tbilisi je Kuba líný táhnout se maršrutkou opět až k jezeru. Radši bookuje nejbližší hostel. Pěkně v centru, hned u metra, paráda. Projdeme celou ulici sem a tam. Hostel nikde. Zpět k metru na wifi. Hostel by měl být na druhé straně. Projdeme tedy i druhou stranu sem a tam. Hostel nikde. Zpět k metru na wifi. Tentokrát projdeme znovu obě strany ulice plus zadní vnitrobloky. Hostel nikde. Zpět k metru na wifi. Bookujeme jiný hostel, jen kousek odtud.

Hurá! Existuje! Za stolečkem sedí dáma, která mluví jen německy. To nám naštěstí nevadí. Co nám trochu vadí je, že z přilehlých pokojů se trousí podivná individua. A co nám vadí úplně nejvíc je, že v našem pokoji bydlí někdo jiný, jak nám recpeční sdělí sladkým hlasem. Nabízí nám, že pokud si připlatíme, dostaneme jiný pokoj. Odmítám a požaduju dohodnutou cenu. Dáma telefonuje. Zjevuje se Pákistánec, který mluví jen anglicky. Převyprávíme mu celý náš příběh a on nám následně nabídne, že pokud si připlatíme, dostaneme jiný pokoj. Odmítám, požaduju dohodnutou cenu a přijdu si jak Alenka v říši divů. Pákistánec telefonuje. Dáma nám sděluje, že se spletla, že nám bohužel nemůžou nabídnout žádný pokoj, ale pokud si připlatíme, ubytují nás ve spřáteleném hostelu o blok dál. Odmítám. Pákistánec nám sděluje, že pokoje v jeho hostelu jsou bohužel všechny obsazené, ale pokud si připlatíme, můžeme dostat pokoj v hostelu o blok dál. Jsme lapeni v bizarní smyčce. Jakákoliv domluva se neskutečně vleče. Dáma a Pákistánec nerozumí jeden druhému, takže se vše nejprve řekne německy a pak anglicky. Do toho všeho z druhé strany chodby burácí příklepová vrtačka. Je mi jasné, že tady to nikam nepovede. Začnu oba dva ignorovat, než se z toho zblázním. Připojuju se na hotelovou wifi a bookuju jiný hostel. Pákistánec se mezitím někam vypaří, tak aspoň vynadám dámě za to, jaký tu mají bordel. Dá mi za pravdu, omluví se a řekne, že ona ale za nic nemůže, protože tu pracuje jen jako uklízečka. Venku potkáváme kouřícího Pákistánce. Najednou se snaží být hrozně nápomocný, jde s námi a chce nás odvést do hostelu svého kamaráda. Posílám ho pryč, už s ním nechci mít nic společného. Drží se nás jako pejsek. Naš hádka se vyhrocuje, oba zvyšujeme hlas, z okolních obchůdků vylézají zvědaví Gruzínci, aby jim naše divadlo neuniklo. Navzájem si vynadáme za všchno možné i nemožné, pošleme se do patřičných míst, až pak Pakistánec konečně zahne na druhou stranu.

Když se za tmy úplně hotoví doplahočíme do kilometr vzdáleného třetího hostelu, vlastně mě už ani nepřekvapí, že taky neexistuje. Nevidím jinou možnost, než jít spát k jezeru. Kuba celkem rád souhlasí. Na maršrutku čekáme hodinu, než si připustíme, že už pravděpodobně nepojede. Nevíme, co dělat. Sedáme na metro a vystoupíme ve stanici, která je podle mapy jezeru nejblíž. Buď tam najdeme nějaký autobus, nebo pojedeme taxíkem. Hned, jak vyjdeme z metra, se nás ujímá tlustý chlápek, ze kterého táhne alkohol. Sice je trochu vlezlý, ale nám už je dneska všchno jedno. Mou lámanou ruštinou mu vysvětlím, co potřebujeme, on s námi nastoupí do správného autobusu a co víc, vystoupí na správné zastávce. Vnutí mi své telefonní číslo, že prý bydlí nedaleko a máme se ráno zastavit na snídani. Srdečně nám stiskne ruce, popřeje vše dobré a odpotácí se do tmy.

Je půlnoc a my jsme konečně na pláži. Celá tahle naše večerní legrace začala v půl šesté. Z 45 minut, které bychom strávili v maršrutce, se stala pětiapůlhodinová anabáze. A poučení? Vlastně ani nevíme. Dopadlo to dobře. To stačí.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s