Jak nás proškolil pan Kazbeg

20.8.

Po stopadesáté během šesti dnů našeho pobytu v Gruzii jdeme do Carrefouru. V Tbilisi je určitě supermarketů mnohem víc, ale já jiný neznám, takže chodíme pořád sem. Nakoupíme zásoby na pět dní. Inkorporujeme je do našich už tak narvaných batohů a vydáváme se na Didube, tbiliský autobusový terminál.

Jen, co vylezeme z metra, sesype se na nás hromada naháněčů lačnících po tom, abychom se svezli s nimi. Nabízí nám cestu jejich minivanem, s fotozastávkou tady a támhle a bůhvícoještě. My si za vytrvalého vrtění hlavou klestíme cestu až na druhý konec Didube, odkud jezdí do Kazbegi úplně obyčejný maršrutky. Takový, který vozí batohy na střeše, nemáte v nich žádné místo pro nohy, nemají žádný jízdní řád, protože prostě odjíždí v momentě, kdy se naplní a které vám na fotku zastaví maximálně v momentě, kdy začne vařit motor. To vše za pouhých deset lari.

Řidič nám odebere krosny, hodí je na střechu a zanechá Kubu v permanentním strachu o to, že po cestě někde vytrousíme boty, které má připlé z boku. Nejdřív si nervozitou sní všechny prsty a pak se teda osmělí řidiče požádat, aby boty pro jistotu sundal. Řidič na střeše zápasí s přezkami, Kuba ho zespoda navádí slovy: „Mačk, mačk,“ ale řidič tomu na kloub, i na základě takto zevrubné instruktáže, nepřijde. Nakonec dopadne všechno dobře, boty jsou s námi vevnitř a my můžeme v klidu jet.

Kazbegi je narvané turisty k prasknutí. Během těch dvou let, co jsem tu nebyla, objevili Gruzii turisti a vzali ji útokem. No jo, s tím se nedá nic dělat. Vývoj nezastavíš. Jdeme do restaurace, dát si poslední pořádné jídlo, ze kterého se vyklube nedobrý chudý boršč a lilky česnekové, že mi to málem vystřelí mozek z hlavy. To jsme si teda pochutnali.

V kanceláři v centru města si vypůjčíme mačky a cepíny. Lano, které nám zasloužilá horalka, šéfka kanceláře, nutí, s díky odmítáme. Nejsme žádný béčka. Pomalu vystoupáme ke kostelu, kde se pro dnešek utáboříme. Místo by to bylo absolutně idylické, nebýt otravných koní, kteří se snaží pást na našem stanu. Kolem Kazbegu se honí mraky a my si představujeme, jaké to bude stát na vrcholu.

21.8.

Vstáváme brzo. Každý den prý nahoru vyráží na 200 lidí a my máme strach, abychom vůbec našli místo na stan. Papírově by to dnes měl být nejtěžší den. Plně naložení musíme z 2200 metrů vystoupat do 3700. Ale jde se nám krásně.

Za prvním sedlem se objeví Kazbeg v celé své kráse spolu s mohutným ledovcem pod ním. Stoupáme dál. Moc lidí nemíjíme, ale i tak si radši nedáme ani pauzu na oběd a definitivně zastavíme, až když jsme v tábořišti. Většina lidí stany staví u bývalé meteostanice, my však na Rygarovu radu vystoupali ještě o něco výš, kde má člověk místo úplně stejné, ale nemusí za něj platit.

I když tady nahoře už fouká, najdeme skvělé závětří, dáme si oběd a okamžitě vyčerpáním usíname. Už cítím, že jsme vysoko. Nejde mi pořádně se nadechnout. V noci mi je poprvé po dlouhé době zima. Vzpomínám, jak jsme ještě před čtrnácti dny spali na pláži v Řecku.

21.8.

Dlouho vyspáváme a pomalu se sbíráme k odchodu. Plán našeho aklimatizačního dne je dost vágní. Budeme prostě postupovat pořád dál ke Kazbegu, co nám síly a dech dovolí. Dech mi dělá největší starosti. Moje astma mě nikdy nijak neobtěžuje, ale když jsem naposledy vystoupala nad hranici 3700 metrů, myslela jsem, že je to má poslední hodinka. Dech jsem hledala marně. Teď jsme v takové výšce spali.

Rozejít se, je těžké. Dech opět nikde, pobolívá mě hlava, navíc pohybovat se v kamenitém terénu je hrozně náročné na pozornost. Každý druhý šurt se kejvá, ty malé ujíždí pod nohama. Když se dostaneme na ledovec, je pokrytý tenkou vrstvou písku a bláta, do kterého se boty nejdřív zaboří a pak na ledu uklouznou. Vpravo od nás padají ze skály těměř v nepřerušovaných intrrvalech kameny. Většinou malé, ale některé třeba i jako kolo od auta. V tichých horách se ten rachot zlověstně rozléhá.

Oddychneme si, když jsme konečně na opravdovém ledovci. Vyšlapaná cesta se mírným stoupáním vine doprava podél skály. Po chvíli nasadíme mačky a jdeme dál. Problémy s dechem jsou tytam. Jde se mi nádherně. Mám pocit, že bych bez problémů došla až na samotný Kazbeg. Pro dnešek to ale otáčíme ve 4500 tisících a těšíme se na zítra. Radost nám zkazí až horský vůdce, který nám vynadá do hlupáků, protože nejsme navázaní na laně. Vzhledem k tomu, že v téhle nadmořské výšce čvaňhá cigaretu, nebereme ho zas tam vážně.

Z hlavy ho ale dostat nemůžeme. Semínko je zaseto. Potkali jsme dnes spoustu lidí, bez lana jsme byli jediní. Rygar to dal taky bez lana, uklidňujeme se. Cesta navíc nevypadá absolutně nijak nebezpečně. Nejsme žádní začátečníci. Máme zkušenosti. Dál už se o tom nebavíme, není důvod si dělat starosti.

Zpět ve stanu si dáme vydatnou večeři a nabereme zásoby vody. Kuba má dobrou připomínku, že bychom si měli dát hydravaky dovnitř, ať se v nich voda trochu ohřeje a nemáme ji na cestu ledovou. Nakonec je šoupneme rovnou do spacáků. Po půl hodině nahmatám nohama hydravak a pořád je úplně ledový. A navíc nějaký mokrý. Nebyl dobře zavřený a dobrá půlka se vylila ven. Mokrý péřák je v téhle výšce pěkná prekérka. Vybíhám ze stanu a v posledních dnešních slunečních paprscích se snažím vysušit, co se dá. Slunce ale po chvíli nenávratně zajde. Ještě chvíli suším ve větru, ale pak už je mi zima a tak jdu s vlhkým spacákem zpět do stanu.

Vše připravíme na noční odchod tak, aby nás nic nezdržovalo a v sedm se ukládáme ke spánku. Nemám dobrý pocit. Než nám ve čtvrt na dvě zazvoní budík, oka nezamhouřím. Kuba už je taky vzhůru. Místo, abychom se rychle vrhli do příprav a co nejdřív vyrazili, váháme. Zahajuji naši konverzaci opatrnou otázkou, jestli teda jdeme. Na první pohled není co řešit. Kdo jiný, když ne my? Už dva dny tu pozorujeme tu plejádu exotů vracející se z vrcholu. Vyplešatělí pupkáči, lidé v lyžařských helmách, jedna ženská měla dokonce jako zavazadlo igelitku. Tu cestu jsme viděli, je to vyšlapaný chodník, jak kdyby si člověk vyšel v zimě na Mužský. A přesto pořád vzadu v hlavě hlodá malinký červíček. Co kdyby… Co kdyby… Co kdyby… Rizika jsou minimální, ale my jsme neudělali všechno pro to, abychom je odstranili. Když o takových lidech čteme, kroutíme hlavou a nechápeme. Vždyť by stačilo tak málo. Mít jedno pitomý lano… Pere se to v nás fest. Kazbeg obdivujeme už třetí den ze všech stran. Víme, že výhledy budou nezapomenutelné. Na pětitisícovce jsme navíc ještě nikdy nebyli. Za mačky a cepíny jsme dali čtrnáct stovek. Jsme skvěle aklimatzovaní, ve čtyřech a půl jsem si vykračovala jako paní starostová. Kdyby se ale jednomu z nás mělo něco stát, nikdy bychom si to neodpustili. Jsme dva měsíce manželé, těšíme se, že brzo budeme konečně bydlet jen sami dva, chceme mít děti. Rodiny a kamarádi doma trpělivě čekají, až nás přejdou ty naše cestovatelský choutky a my se už na všechny moc těšíme. Po srdcervoucím rozhovoru, kdy sedíme potmě ve stanu naproti sobě, je rozhodnuto. Nikam nejdeme. Obrečím to a zároveň jsem na nás pyšná. Minimálně máme důvod se sem vrátit. Hlava mě bolí jako střep. Uvaříme si čaj a jdeme znovu spát. Náš stan míjí výpravy, které za svítání stanou na Kazbegu. My tam dnes nebudeme. V průběhu noci zesílí vichr a poprchává. Jakoby se nám počasí milosrdně snažilo dát za pravdu, že jsme udělali dobře.

22.8.

Už od časného rána je vrchol Kazbegu neustále zahalen hustými mraky. Žádný pocit zadostiučinění z toho ale nemám. Je mi nanic. Usnula jsem až v pět a už v půl osmý mě Kuba budí. Je tak silný vichr, že se bojí, aby nám nepotrhal stan. Zahajujeme evakuaci, rychle se balíme a vracíme se dolů. Sotva pletu nohama, po cestě dvakrát upadnu. Nemáme už skoro žádné jídlo, takže jedeme na tyčinkách. Zpět ke kostelu se doplahočím z těch úplně nejposlednějších sil.

J

Jako první zahodím boty a masíruju si rozbolavělá chodidla. Hned nato si lehám a v téhle pozici zůstanu víceméně až do večera, kdy nás zahalí hustá mlha.

23.8.

Dnes už nás naštěstí čeká jen kraťoulinký úsek zpět dolů do Kazbegi. Po cestě se zastavíme v kempu, abychom našim zbídačeným tělům dopřáli sprchu a taky abychom se trochu hodili do gala na večerní stopování. Majitel si podnikavě řekne o pět lari za osobu, ale rádi zaplatíme. Sprcha je spíš takový pidičůrek, takže důkladná očista zabere spoustu času, ale v čistém oblečení s umytými vlasy si přijdeme jako dva noví lidé. Návrat zpět do civilizace olsavíme dlouhým posezením v restauraci. I když tam s našimi bágly moc nezapadneme, nikdo nás nevyhání. Chačapuri mají navíc excelentní.

Když všechny doma dostatečně informujeme o tom, že jsme další úsek cesty zvládli bez fyzické újmy pouze s drobnými šrámy na duši, jdeme zahanbeně vrátit mačky. Horalka nás informuje, že v náš vrcholový den se kvůli počasí spoustu výprav vrátilo. Asi to tak prostě pro nás letos mělo dopadnout. Počkej příště, Kazbegu, to už nic nenecháme náhodě!

Chceme ještě dnes dostopovat k přehradě kus od Tbilisi. Už jsme odsud ze severu natolik vyfoukaní, že trocha léta by zas neuškodila. Nikdo nám nechce zastavit, až nakonec naši smůlu prolomí mlčenlivý týpek, který nás popoveze asi 30 km. Už se rozhlížíme, kde postavíme stan, když tu nám zastaví Rus. Telefon u ucha, cigaretu u pusy, bez zbytečných domluv jen otevře zadní dveře a pokyne nám, abychom nasedli. Odsuneme tedy tři lahve vodky, ať žijou stereotypy, a frčíme si rovnou do Ananuri k přehradě. Rus s námi za celou dobu nepromluví, vlastně je to docela úleva, když člověk při stopování nemusí vyvíjet žádné konverzační úsilí.

U přehrady koupíme u stánkaře za pár šlupek litr lahodného domácího vína a utáboříme se mezi partičkou Ukrajinců a ruskou rodinkou. Přijeli sem autem z Krasnodaru. 5000 kilometrů. Letenky jsou prý moc drahé. Nedokážeme si to představit. Ruská mamina zas nedokáže pochopit naši cestu. Neustále se vyptává, jak jíme, jak spíme, jak se přepravujeme z místa na místo. Potěžkává si naše batohy, prohlíží stan zevnitř, s každou další získanou informací jen užasle vrtí hlavou. K večeři nám donese khinkali. Na sebou nám pak dá pytlík brambor. Hrajeme na ukulele, pijeme víno a užíváme si civilizaci. V noci nás hlídají divocí psi. Sice hrozně štěkají a vyjí, ale alespoň od našeho stanu odhání zvědavá prasata a jejich nenechavé rypáky.

Příští zastávka, Arménie.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s