Arménie prochází žaludkem

26.8.
Ještě než jsme odjeli na Kazbeg, koupili jsme si jízdenky na noční vlak do Jerevanu. Byla to teda anabáze, protože jsme tak docela nevěděli, co chceme, a skončili jsme na schodech nádraží, kde jsme si googlili, jaký je rozdíl mezi druhou a třetí třídou, kromě toho, že druhá stojí o polovičku víc. Máme totiž obavu, aby třetí třída neznamenala, že pojedeme na seně s dobytkem a drůbeží.

Nakonec ale zjistíme, že rozdíl je jen v tom, zda sdílíte spací prostor s celým vagonem nebo jen s kupátkem. Jdeme do celého vagonu, bude legrace.

Na našich místech už samozřejmě někdo leží, což mě vůbec nepřekvapí, protože se mi to stává v devíti z deseti případů, kdy si koupím místenku, nehledě na typ dopravního prostředku. Pasažéři se ale ochotně zvedají a mizí na svá právoplatná místa. Chlápek se ale po chviličce vrací a sedá si na Kuby postel. Nad námi spí jeho děti a on je nechce opustit. Bavíme se směsicí pantomimy a ruštiny. Chlápek jako by z oka vypadl Louise de Funesi, když na něj koukám, neubráním se smíchu a pořád čekám, kdy na mě vypálí: „Sem se mi dívejte!“ Od průvodčího nám obstará povlečení a dohlídne na to, abychom ho použili a neleželi na špinavých matracích. Pak nám ukáže, kam si můžeme uložit krosny a my si konečně přijdeme jako ryby ve vodě. Fascinuje mě, jak je to všechno důmyslně vymyšlené.


Jen co vyjedeme z nádraží, už stojíme. Vlakem prochází dva gruzínští celníci, od všech pasažérů vyberou pasy a na třičtvrtě hodiny zmizí. Přemýšlím, jak nám je pak budou vracet. Doufám, že v tom mají jiný systém, než že budou naše zkomolená jména pořvávat na celý vagon. Nemají. Po hodině, stále ještě v Tbilisi, je každý pas zpět u svého právoplatného majitele a my znovu vyjíždíme. Fascinuje mě, jak je všechno vymyšlené absolutně nedůmyslně.
V půl druhé si vagonem klestí cestu úředník v bílé košili a nasupeně opakuje: „Passport kontrol. Passport kontrol.“ Neochotně otvírám oči a rozhlížím se po spolucestujících. Je legrační, co se s lidmi přes noc stane. Všichni se hrabeme z našich erárních přikrývek, rozespalí, rozcuchaní, teď už nikdo nepozná, kdo nastoupil jako navoněná dámička a kdo jako backpacker, co se naposled myl předevčírem. V nočním vlaku jsme si všichni rovni.
Uličkou prochází armáda arménských celníků v tmavozelených stejnokrojích, každý nese v jedné ruce malý laptůpek, v druhé velké razítko. Jako jeden muž si posedají na naše postele a rychle a efektivně zkontrolují naše pasy. Pak sbalí laptůpky a opět odcházejí. Tady se teda Gruzínci ještě mají co učit.
Zbytek noci prospím. Přijde mi, že není nic lepšího, než spaní v lůžkovém voze. Vlak nádherně drncá, člověka to bez námahy ukolébá. I přes všechny prodlevy jsme v Jerevanu na čas. V půl osmé je město chcíplé, my nemáme ani vindru a snažíme se najít bankomat. Nakonec nás k němu musí dovést policajt, který na nás těžkopádnou angličtinou vybalí, jestli nepotřebujeme pomoct. Pak už je to jednoduché. Koupíme si legrační žetony do metra a dojedeme rovnou k našemu guest housu.

Pan a paní domácí evidentně zrovna vylezli z kanafasu, na třetí zvonění otevřou, oba ještě v pyžamu. Uvedou nás do svátečního pokoje, uvaří čaj a kávu a seznámí nás se svým psem. „Lajka,“ ukazuje pyšně pán, „eta nie sabaka, eta člověk.“ No podle mě je to pořád úplně obýčejný psisko, ale na starých manželech je vidět, že je to chlouba jejich domácnosti.
Spontánně se rozhodneme, ne teda kvůli Lajce, že zůstaneme o den déle, než jsme plánovali a přijmeme pozvání na večerní barbecue.
Nejprve ze všeho ale vypereme. Některé kousky našeho velice skromného šatníku už jsou víc než nechutné. Poté pěšky vyrazíme do památníku genocidy, Kuba musí ve čtyřicetistupňovém arménském vedru v dlouhýh kalhotech, protože jediné kraťasy, co má, se suší na šňůře.
Poobědváme ve vynikající restauraci. Hned si slíbíme, že se tam zítra vrátíme. Jdu Kubovi ukázat modrou mešitu, ale po chvíli courání po nádvoří jsme vykázáni, protože nejsem oblečena podle Alláhových měřítek.
Na sedmou jsme doma. Příprava barbecue je v plném proudu. Nelson, hlava rodiny, napichuje na veliké opejkáky papriky, rajčata, lilky a žebra. Všechno to pak strčí rovnou do plamene a na nás je, abychom zeleninu spálenou na uhel oloupali. Je to svinská práce, ale výsledek stojí za to.

Všichni se přesuneme na terasu, jídlo se na stůl pomalu ani nevejde. Jediný další host je Japonec, ale přijdou nám pomoct ještě synové našich hostitelů. Pomalu ani nedosedneme a Nelson už nalévá vodky. Jedeme jednu za druhou, hlavním tématem přípitků je povětšinou naše nedávno uzavřené manželství a hromada dětí, kterou nám všichni moc přejí. Jídlo je naprosto excelentní. Pochutnáme si náramně. Arménská kuchyně nám po dnešku přirostla k srdci.

Jediný trapný okamžik nastane ve chvíli, kdy nám starší syn sdělí, že nám namaloval obraz. V tu chvíli v nás zatrne. Už je nám totiž jasné, kdo je autorem těch patlanin, co nám pokrývají stěnu za postelí. A taky že jo. Slavnostně nám je představena naše vlastní čmáranice a dostane se nám i sáhodlouhého popisu její symboliky. Snažíme se udržet vážnou tvář a uznale přikyvujeme. Pamatuju si něco o osmičce a třináctce, které prý vyjadřují spokojený život bla bla bla. Arménský umělec prý musí obraz ještě zarámovat, ale zítra bude komplet náš. To nám ještě scházelo. Nestačí, že se pořád taháme s bramborama od Rusky, teď se ještě budeme tahat s obrazem. Srdečně děkujeme, tváříme se, jakože jsme tím veledílem skutečně pohnuti a oddychneme si, když se mazal omluví a odejde na diskotéku.

27.8.

I dnes pokračujeme na stejné vlně a Arménií se nadále prožíráme. Den zahájíme párkem v listovém těstě z podchodu. Pokračujeme na trh, kde se každý může přetrhnout, aby nám dal ochutnat svoje produkty. Sušené meruňky, mandle v kandovaném ovoci, arménská churchela. Nemůžeme odolat a něco trochu nakupujeme. Opět naprosto pohoříme ve smlouvání, takže za pár meruněk a váleček plněný vlašskými ořechy zaplatíme astronomickou sumu, což si pak zhruba půl hodiny vyčítáme. Ale my to zlepšíme. Ještě máme dva měsíce.


Pokračujeme do kavárny na pravou arménskou jazzvu a pak už je pomalu čas na oběd. V restauraci je plno, ale my se odmítáme vzdát, takže si sedáme ven na obrubník a čekáme na příležitost. Pak už si naobjednáme spoustu dobrot. Favorit je toshka – placka plněná mletým masem a sýrem, která mi bůhvíproč připomíná Vánoce. Všechno je ale vynikající. Lilková pasta, sezamový chléb, který vypadá jako nafouknutý balon, nakládané okurčičky, jehněčí maso, salát i rýže. Jediný omyl jsou brambory, které jsme si ale objednali v domění, že jde o květák.

Vyvalíme se z restaurace a čeká nás výšlap na Kaskádu. Ohromné schody sloužící jako open air galerie. Nahoře se skrývá staveniště. Projektu evidentně došly zdroje a od té doby se nikam nehýbe. Působí to tristně, protože je očividné, že tady se stroje asi už nikdy nerozjedou.


Na samém vršku je pak prapodivná sbírka soch, nijak k sobě nepatří a neladí, dohromady tvoří absurdní celek, u kterého trpělivě pózují arménské děti.


Před dvěma lety jsem vynechala Mother of Armenia, tentorkát už o ní přijít nehodlám, takže pročurděným podchodem přecházíme na druhou stranu ulice a parkem podobným naší Letné dojdeme až k téhlé mužatce symbolizující arménský národ. Oproti tbiliské Mother of Georgia je to teda dost děsivý pohled.


Při cestě nazpátek se stavíme v jediném arménském minipivovaru, abychom si po strašně dlouhé době dali dobré točené pivo. Už jsme úplně zapomněli, jaké to je, pít točené z pořádného půllitru s uchem. To se nám naposled poštěstilo snad ještě v Chorvatsku. Zakončení návštěvy Jerevanu proběhne na Náměstí republiky u aménské variace na Křižíkovu fontánu. Ze všech stran je obsypána lidmi, ale najdeme si ještě místečko a za vytrvalého loupání semičky hodinu fascinovaně sledujeme tuhle kýčovitou show.


Vracíme se domů příjemně utahaní a ovínění, těšíme se do postele. Jako první běžím na záchod a když přijdu do pokoje, tváří se Kuba, jakoby zahlídl smrt. Chvíli nechápu, pak se rozhlídnu po pokoji a je mi vše jasné. Na posteli se válí moje epesní růžové bambusové bombarďáky. Roztrhané. Kus jim úplně chybí. Po bližším zkoumání vidím, že na posteli jsou taky roztahané věci, kterě jsme měli v odpadkovém koši. Lajka, eta nie sabaka, eta člověk, si evidentně přišla pohrát a způsobila dost děsivou spoušť. Okamžitě si jdu stěžovat paní domácí. Je z toho celá špatná, postel nám hned převlíkne do čistého a omlouvá se, že kalhotky mi nijak nahradit nemůže. Vzhledem k tomu, že váží zhruba o 30 kilo víc než já, jsem ráda, že nedonese svoje.

28.8.
Balíme saky paky a překvapivě dobře se zorientujeme v jerevanské autobusové síti, takže hned napoprvé trefujeme správný autobus a odjíždíme na severní terminál. Před dvěma lety nám tahle zdánlivě snadná cesta trvala čtyři hodiny, takže jsem příjemně překvapená, že se to tentokrát obešlo bez komplikací.
Severní terminál je převelice honosné označení zaprášeného plácku, kde je v řadě seřazeno pár maršrutek. Do jedné naskočíme a jedeme k jezeru Sevan. Je to takové hodně východí letovisko s pár umakartovými bary, nic moc plážemi a arménskými machýrky prohánějícími se epilepticky na vodních skútrech. Ale voda je čisťounká a v čtyřicetistupňovém vedru osvěžující.


„Jdu se převlíct do plavek,“ oznamuju Kubovi. „Tak to budeš docela kuriozita,“ odvětí. Nechápu. Rozhlídnu se kolem sebe. Koupe se tu docela dost ženských, ale žádná plavky nemá. Všechny jsou v normálním oblečení. V kalhotech, halenkách, kraťasechy tričkách, plavky nemá jediná. Nechápu to, ale je mi to jedno. Kubu to ale nepřestane fascinovat. Co pět minut nevěřícně kroutí hlavou a snaží se tomu přijít na kloub.
Nemáme moc peněz. Už se nám nechtěly vybírat další arménské dramy, takže musíme vystačit s tím, co nám zbylo. To nás odsuzuje k návštěvě dva kilometry vzdáleného magazínu u dálnice, který je podstatně levnější než krámky v Sevanu. Jako první tam jdre Kuba. Koupí chleba, vodu a toaleťák, co vypadá jako z krepáku. Vypráví mi, jak se bábiny za pultem bláhově ptal, jestli nemá nějaký třívstvý.

Obejdeme pár sevanských restaurací, ale nikde se nedá platit kartou, takže tentokrát jdu do magazínu já. Kupuju ještě jeden chleba, konzervu hovězího a malinovou limonádu, která je levnější než voda. Ještě mi zbyde 1000 dramů. Rezerva na zítra. Když se plahočím zpět za Kubíčkem, nabere mě taxík. Arménští gentlemani ještě nevymřeli. Stan si postavíme na romantickém místě na kopci přímo nad jezerem. Krásnou atmosféru zhatí až Češi, kteří staví stan kus od nás. Kam se člověk hne, natrefí na krajany.

29.8.
Snídáme chléb a malinovou limonádu. Je tak strašně hnusná, že jí nechce ani Kuba. S tisícovkou v kapse nám nezbývá nic jiného, než stopovat. Než dojdeme na dálnici, lepí se na nás taxikáři v celých hejnech. Nejprve odmítáme zdvořile, pak nezdvořile, toho posledního už pošlu hodně nahlas do hodně sprostého místa. I když nerozumí, evidentně pochopí.

Ze stopovací cedulky mám napsáno teprve T B I L a už nám zastavuje bílá Lada s přátelským chlápkem na palubě. Stavujeme se na kávu z automatu, když zjistí, že kafe nepiju, odběhne mi ještě koupit pitíčko. Celou cestu si povídáme, je to moc příjemný společník a nám je smutno, když nás asi po sto kilometrech vysadí. Netrvá to dlouho a nabere nás mlčenlivý chlápek, který řídí tak, že má o volant opřené lokty. Beze slov nasedáme, po deseti minutách mlčení se ptám, kamže chlápek jede. Prý kousek, ale lepší než nic. Pravdu dí. Dvanáct kilometrů, o které nás popoveze, znamená, že jsme o dvanáct kilometrů blíž Tbilisi.

A pak už si stopneme žolíka. Pán v žutém pleteném tričku a semišových mokasínách jede až do Tbilisi. Lépe to dopadnout nemohlo. Na hranicích na nás trpělivě čeká, než projdeme kontrolou a nakonec nás vysadí kus od centra na autobusové zastávce. To, co nám vlakem trvalo devět hodin jsme stopem zvládli za tři a půl. Na Arménii budeme vzpomínat jen v dobrém.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s