V bouřkách a bez jídla, zaplať pánbůh za trenky

30.8.

Už jsme zkušení nočněvlakoví harcovníci. Pán v úschovně zavazadel už nás pomalu zná jménem. Tentokrát jsme si vyhodili z kopýtka a jedeme druhou třídou. To znamená, že jsou naše postele v kupé, které budeme sdílet s dalšími dvěma lidmi. Bojíme se, jaké prďochy nám přidělí, ale dopadne to dobře.

Starý Gruzínec a mladý Američan budou na cestu do Zugdidi dobrá společnost. Tentokrát jsme vyfásli pryčny nahoře. V kupé se nedá dýchat, takže jsou všichni pasažéři na chodbě a tlačí se u těch pár oken, která jdou otevřít. Když se vlak rozjede, začne naštěstí fungovat něco jako klimatizace a my se uklidíme na naše bidýlka.

Průvodčí rozdistribuuje jednorázové cejchy, vyrobené ze stejného materiálu jako malířské obleky. To v arménském vlaku byl teda jinačí komfort. Nad hlavami našich spolupasažérů si posíláme lahvinku bílého vína, dokud nás drncání vlaku neukolébá ke spánku. V průběhu noci přestane ventilace fungovat, ale jakž takž se dospíme až do Zugdidi, kde nás v šest ráno budí průvodčí.

Nejprve jdeme do supermarketu nakoupit zásoby na třídenní pochod. To jsme ale netušili, že se pravděpodobně nejedná o chrám konzumu, ale o muzeum snažící se v návštěvníkovi vyvolat nostalgii po socialistických časech. V regálech jsou v jedné řadě vyrovnané produkty stejné značky, aby tvořily alespoň zdání toho, že obchod je zásoben zbožím. Ani to ale nestačí a některé uličky prostě zejí prázdnotou. Ze sladkého sortimentu mají akorát hnusné prefabrikované rolády. Bereme dvě. Žádné mysli tyčky, žádné Corny, žádné bonbony, tohle bude smutnej vejlet. Poskládáme z nabídky jakž takž dvě večeře a s chudinkým sáčkem odcházíme na autobusák.

Poslední maršrutka směr Mestie už odjíždí, ale řidič přeochotně zastaví, co by kvůli našim čtyřiceti lari neudělal. A už jedeme. Když řidič zjistí, že umím hrozně blbě rusky, udělá ze mě dvorní autobusovou tlumočnici. Zbytek pasažérů totiž tvoří pět vyjukaných Izraelců. Při národopisné zastávce u přehrady do mě řidič valí fakta o její hloubce, výšce a bůhvíčem ještě tak vehementě, až mu dírami po vypadaných zubech stříkají sliny. Pak přejede naši zastávku. Nesměle se připomenu a za mocného bědování zpátky docouváme.

Jsme uprostřed opuštěné vesnice. Je brzo ráno, po nebi se honí šedivé mraky. Vybrala jsem naschvál neznámou trasu, abychom se na cestě netlačili s ostatními přírodychtivými turisty. Účel to splnilo, není tu nikdo.

Jsem ještě ve městském, takže pohory se skrývají uvnitř batohu a já si vykračuju v žabkách s dvěma batohy. Myslela jsem, že se hodím do trekového, jen co vystoupíme z maršrutky, ale Kuba potřebuje na záchod tak mocně, že mě žene vpřed, hledajíc vhodný sracplac. Vesnice bohužel jakoby neměla konce. Pot ze mě leje, nohy mám v žabkách celé od bláta a to ani nemyslím na to, že cesta je pokrytá z velké části kravími a prasečími exkrementy. Bez povšimnutí míjíme majestánou svanetskou věž, symbol tohoto regionu, a ženeme dál. Po vyčerpávající půlhodině zmizí z dohledu i poslední stavení a Kuba je spokojený. Pak už můžeme jít normálně.

V bačově salaši nabereme zásoby vody a pomalu stoupáme do sedla, prohnutí pod těžkými krosnami. Doplahočíme se tam v jednu po poledni. Slunce vykouklo v tu pravou chvíli, aby nám z pochodu udělalo zpocené údolí. Poobědváme chleba černý jak bota a salám mastný jak friťák z McDonaldu. Vzhledem k tomu, že jediné, co jsme dnes jedli, byla nektarinka, nemůžeme si tu baštu vynachválit. Rozkládáme karimatky a okamžitě usínáme. Hodinový šlofíček nám dodá potřebnou energii na sestup do vesničky Mazeri.

Bloudíme. Hodně bloudíme. Po cestě potkáváme keříky úplně obsypané borůvkama. Nejprve jen tak ujídáme, ale pak se v Kubovi probudí moje matka, slije vodu z našich lahví a slavnostně oznamuje, že si natrháme litr na později. Co se sběru lesních plodů týče, prošla jsem tvrdou výchovou, takže beze slov odhazuji krosnu, zaujímám charakteristický sběračský podřep a dávám se do díla. Po čtvrt hodině máme dvě decky a Kuba náš velkolepý cíl upravuje slovy: „Půl litru taky dobrejch.“ Se čtyřmi deckami a bolavými zády pokračujeme v cestě.

Směr máme úplně špatný, ale značku vidíme, tak věříme a jdeme. Světe div se, po dvou hodinách se opravdu vyloupneme na louce před Mazeri. A to je maximum, kam dnes dojdeme. Hned to tu zapíchneme, skopáváme pohorky a v zapadajícím slunci pod majestátnou Ushbou vaříme večeři. Kuba z těch žalostých surovin vykouzlí překvapivě dobré těstoviny s hráškem a tuňákem, které dají umlčet naše ukňučené žaludky. Jako dezert se podávají čerstvé borůvky. Nádhera.

31.8.

V noci nad námi zuří bouřka. Tmu ve stanu co chvíli rozčísne světlo blesku. Budím se, protože cítím, že mám mokrý spacák. Zeshora nám protéká stan a voda kape dovnitř. Utěsníme to trenkama a spíme dál. Ke vstávání nás nic nemotivuje, kapky soustavně buší do tropika a my se vyhrabeme až v deset. Uděláme si snídani a rozhodneme se, že v tomhle počasí nikam nejdem. Ono se čas od času jen tak poválet taky není na škodu.

Ve čtyři přestane pršet a my jdeme do blízké vesničky s nadějí, že tam třeba bude obchod. Zásoby jídla se povážlivě tenčí. Nevím, jak nás to napadlo, ale oba si vykračujeme v žabkách, což na podmáčených cestách není to nejideálnější obutí. Po čtvrt hodině jsme ve vesnici, bláto mám až na stehnech. Ptáme se po magazínu. Pán nás posílá tou nejrozbahněnější uličkou mezi hejnem slepic do domnělého centra.

Nikde nic. Ptám se znovu, jiný pán se kvůli mámzvedne od kořalky a do krámu nás dovede. Stojíme na zápraží rodiného domu. „Maruš (nebo jakékoliv jiné ženské jméno),“ huláká náš průvodce. „Maruš,“ pokračuje v halekání. Napočtvrté Maruš vyleze a tak se jí nedůvěřivě ptám, jestli se někde na jejím pozemku nachází magazín. Otráveně otevře dveře kůlničky, kde má dvě poličky a chlaďák. „Zděs,“ pronese Maruš hrdě. Když jsme v „obchodě“ já, Kuba i Maruš, není tam k hnutí. Sortiment tvoří pět konzerv sardinek, konzerva hrášku, pár konzerv kukuřice, sedm rajčatových protlaků, pár pytlíků rýže, pytlík pohanky, jedna čínská polívka a bednička s rajčaty a jednou okurkou. To je vše. Nelžu. Maruš nechápe, nad čím tak dlouho rozmýšlíme a tak vyzdvihuje jednotlivé produkty a snaží se nás přesvědčit o tom, že je potřebujeme. Nakonec odcházíme s hráškem, kukuřicí a dvěma rajčaty. Na dvorku si ještě dotočíme vodu a spokojení s nákupem odcházíme.

Zpět u stanu si ze zbytku těstovin, jednoho sáčku rýže a dokoupenýcch pochutin uklohníme večeři. Zapať pánbůh za sůl a pepř, má to aspoň nějakou chuť a žaludky to celkem uspokojivě zaplácne. V sedm už jsme zase připravení na spánek. Opět se spustí déšť, který nás nechává na pochybách, zda bude zítra možné pokračovat v pochodu, nebo se budeme muset potupně uklidit zpět do civilizace. Další návštěvu Maruš už nedáme.

Ještě než se setmí, začne nad námi zuřit ohromná bouřka. Blesky blikají jeden za druhým, jako bychom měli ve stanu stroboskop. Hromy duní tak mocně, že mi to vibruje v žaludku. A celá tahle show je samozřejmě dopravázena silným lijákem. Provazy deště bičují stan, tohle už ani trenky nezachrání. Co chvíli musíme vstát a osuškama utírat místa, kudy voda protéká. U nohou se nám už dělá louže. Strach mám málokdy, ale tentokrát se bojím. Že nás to vyplaví a my nebudeme mít kam jít. Kuba mě trpělivě uklidňuje, snaží se mě rozveselit a když konečně vyčerpáním usnu, starostlivě otírá mokrá místa sám, dokud déšť nezeslábne.

1.9.

Náš plán vstát v šest, abychom dnešní náročný úsek zvládli, hatí opět déšť. Vyspáváme do devíti, obloha se pak naštěstí zázračně protrhá. Slunce stan rychle vysuší, s toaleťákem, který jsme zapoměli venku na dešti si ale neporadí. To jsou ale startovní podmínky. Nemáme co do žaludku a čím si utírat zadek. Tak trochu si myslím na to, že místo do hor odbočíme na hlavní a z tohohle upršeného místa odjedeme, ale Kuba je plný odhodlání a tak poslušně šlapnu taky. Náladu mi zlepší jedenáct malýh selátek, na které natrefíme ještě v Mazeri.

Pak už ale moc důvodů k úsměvu není. Musíme vystoupat do sedla Gul, které je v bezmála třítisícové výšce. Jde to ztuha. Sporé značení a naše neustálé bloudění na morálce také nepřidává. Mám dojem, že tam nikdy nedojdeme. Jediné, co mi udržuje dobrou náladu jsou úžasné výhledy. Na severu zasněžené hory, za námi údolí tak zelená, až z toho bolí oči.

Ve čtyři odpoledne jsme v sedle. Pojíme zbylý chleba a salám a další dvě hodiny traverzujeme na vedlejší hřeben, až konečně staneme u kříže nad Mestií, kde chceme dneska nocovat. V ledovém prameni provedeme velice zákadní hygienu, už je to s námi, co se čistoty týče,ooět velmi bledé. Jako první opět zahodíme pohorky a jdeme se podívat do domečku na muří nožce, krý slouží jako rozhledna. Někdo nahoře nechal pívo a párek. Dobrá provokace.

My si uvaříme čínskou polívku s příchutí steaku. Sedíme u stanu, pijeme čaj s posledním šumákem, co máme. Těla unavená z téměř dvacetikilometrového pochodu s 1300 metrovým převýšením pomalu přichází k sobě a bolí jako čert. Kolem nás jen hory, nikde nikdo, po nebi se honí černé mraky a v údolí se rozsvěcejí první světýlka. Stejně se máme nádherně.

Jen, co ulehneme do stanu, začne se blýskat a první kapk začínají svou kanonádu o tropiko. Vedu s nebem seriózní rozhovor. Prosím ho, aby dnes pršelo jen málo a aby bouřka nebyla tak velká. Vykládám mu, co jsme dneska prožili a nárokuju si jednu noc bez trenkové záchranné operace. Marně. Opět mě budí mokrá kolena. Opět zachraňujeme, co se dá.

2.9.

Ráno je jako vymetené. Posnídáme patku chleba, co nám zbyla a každý dostane hrst rozinek a hrst slunečnicových semínek. A to je definitivní konec našich zásob. Už nemáme lautr nic. Sušíme mokrý stan a dolů do Mestie pomalu běžíme. Už nemáme moc velkou hotovost, hledáme, kde bychom se.mohli nadlábnout a zaplatit kartou. Mestie sice v poslední době zažívá turistický boom, ale platební terminály sem zatím ještě nedorazili. Na pokraji zoufalství naštěstí jednu jedinou hospodu najdeme. Sice v ní nikdo není, což neslibuke žádný kulimářský zážitek, ale hlad se neptá.
Nakonec jsme příjemně překvapeni. Smažené žampiony, lilkový salát i masové chačapuri jsou skvělé. A jako pokaždé, když se vrátíme z hor máme velké oči, přejíme se k prasknutí a je nám blbě. To už je takový folklor.
Stoupáme si k silnici a čekání na nějaké auto se zdá jako marný boj. Nakonec nás nabere maršrutka, co zrovna není ve službě a o deset kilometrů nás popoveze. Do civilizace nám ale pořád zbývá pořádný kus cesty. Stopujeme uprostřed vesnice na zablácené silnici, zvědaví místňáci nás postupně přichází okukovat a my si začínáme zoufat. Nakonec nás vezme další maršrutka,co zrovna nemaršrutkuje. Řídí voják a na cestě z Mestie si evidentně vybíjí nějakou svoji skrytou frustraci, protože s námi jede, jak kdyby nás ukrad. Poskakuju na sedadle klidně i půl metru vysoko. Sedátka ze zadní řady sedadel po cestě postupně všechna popadají. Rozkepaní jako sulc vystupujeme o sedmdesát kilometrů dál. To byla jízda. Dalších nekonečných dvacet minit u krajnice ukončí dvojice Izraelců ve velikém džípu. Zase se s někým můžeme bavit anglicky, to znamená relatovně na úrovni, a tak cesta příjemně ubíhá. V půlce zastavíme, Joseph vaří na vařiči čaj a protože nemáme hrnečky, pijeme ho z plastových lahví přeřízlých napůl.
Vysadí más v Zugdidi. Kruh se uzavřel. Stopujeme skoro uprostřed města, žádné auto o nás nejeví nejmenší zájem, až konečně jeden dobrák zastaví. Už se radujeme, ale bohužel si dal celou tu námahu jen proto, aby nám řekl, že stojíme úplně blbě. Na drzovku se mu naskládáme do auta s tím, ať nás odveze někam, kde to bude lepší. Ani moc neprostestuje a zaveze nás o pár bloků dál. Stále jsme ale úplně v centru, s cedulkou K U T působíme jako exoti. Každý si nás chodí prohlídnout, neustále nám zaclánějí a ten nejožralejší z nich se s námi samozřejmě dává do řeči, takže to vypadá, jako že k nám patří. Na to nemám. Naskakujeme do první maršrutky, která jede kolem. Těch sedm lari vem čert. Hlavně, ať už se odsud hneme. Maršrutka je ještě plnější než plná. Počet stojících lidí je stejný jako těch seedících. Mačkáme se jeden na druhéhi. Jediné, čeho se dá držet je podélná tyč nade dveřmi, takže každý má ruce nad hlavou a z podpažních odérů se v malinkém prostoru pomalu ale jistě míchá smrtící koktejl. A k tomu s námi samozřejmě nastoupil i onen ožrala, který se s námi neustále snaží vést rusko-gruzínský rozhovor a ujišťovat se, že jsme kamarádi. Když vystoupí, je to jedna úleva, když se uvolní místo na sezení, je to druhá úleva.
Akorát si zase připomeneme, proč radši stopujeme. Jízda maršrutkou je zoufale pomalá. Vesničany navíc rozvážíme div ne až do obýváku, takže stavíme co čtyřostametrů a 90 kilometrů do Kutaisi vůbec neutíká.
Konečně v Kutaisi, na autobusáku, který je čtyři kiláky od centra. Vždycky mám pocit, že umístění zastávek má na svědomí taxikářská lobby, které jde o to, aby nepřišla o kšeft. Většinou v sobě najdu dost sil, abych se kamkoliv přesunula pěšky, ale tentokrát na to fakt nemám. Už se setměli, Kutaisi je navíc šeredně ošklivé a představa, že tu ještě minimálně hodinu bloudíme mi výjimečně nepřijde dobrodružná, ale otravná. Vyhandlujeme cenu čtyři lari, taxikář nemá absolutně ponětí, kde se náš hostel nachází, takže ho Kuba musí navigivat podle telefonu. Když jsme konečně na místě, staneme se obětí tradičního taxikářského frku a la „Já vám ale nemůžu vrátit, když to nemáte přesně. Nemám u sebe žádné peníze.“ Sice jde jen o jedno lari, ale já tu bojuji o princip. Samozřejmě naprosto bezvýsledně. Pošlu tlusťocha do horoucích pekel mojí vybroušenou ruštinou. „NIKAGDÁ VJÁCEJ!“
Za dvěstěpadesát korun jsme si bookli celý prázdninový domek. Důležité pro nás hlavně bylo, aby měl pračku. Jako první tedy prosím majitele, jestli by mi nevěnoval trochu pracího prášku. „Ale jistě, beze všeho, hned ho přinesu. Jo a ta pračka, co máte v kuchyni, ta je rozbitá a nefunguje.“
Máme hlad. Jdeme nakoupit. Gruzie je neskutečná v tom, že naprostá většina obchodů má otevřeno nonstop nebo minimálně dlouho do noci. Utrápených prodavaček je mi líto, na druhou stranu si člověk rychle zvykne na to, že když dostane ve dvě ráno chuť na párky, může si je prostě jít koupit. My si nakoupíme na salát a cestou zpět se stavíme v sympatickém okýnku na jedno točený. Výčepní je z nás celý paf. Na účet podniku nám donese dvě sklenky vína a smaženou rybu. Konečně zapomenu na hroznou maršrutku, otravného vochmelku, nefungující pračku a vyčůraného taxikáře. Tohle je zas ta pravá Gruzie, kam se kdykoliv ráda vrátím.

A teď už vzhůru do Kyrgyzstánu. Velká neznámá. Tady už se na žádné zkušenosti z minula spolehnout nemůžu. To bude zas materiálu!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s