„Krásy“ Biškeku a první noc v jurtě

Z Tbilisi odlítáme ve tři patnáct. Přesně. Člověku se bezděčně vybaví název béčkového hollywoodského hororu a hned k celému letu přistupuje podezřívavěji. Navíc letíme s Aeroflotem.

Už na letišti hledáme, koho vedle mě tentokrát posadí. A světe div se, nakonec to není nejtlustší muž na palubě. Je to totiž nejtlustší žena na palubě. Opět se teda rozloučím s opěrkou, vtáhnu ramena a jsem připravená na dvouapůlhodinový let do Moskvy.
Poprvé v Rusku. Dvě hodiny na letišti. Jediné, co můžu říct je, že mají drahé kafe, je tu svinská zima a hrozně málo záchodů. Všude se tvoří nekonečné fronty. Když se do jedné zařadím, málem mi ulítne letadlo. Kuba, čekající na mě před gejtem, se může nervozitou zvencnout.


Na palubě ale skončíme oba, dáma, sedící vedle mě, je tentokrá pouze korpulentní ne obézní. K snídani dostaneme kostičku z vajec a brambor s lístky špenátu. Jmenuje se to honosně – frittata, nechutná to jako nic. Ve tři odpoledne přistáváme v Biškeku. Letiště je malinké, jsme páté letadlo na letištní plošce. Maršrutkou dojedeme do centra a úplně dobití dojdeme k našemu hostelu. Po cestě nás překvapí lán marihuany volně rostoucí podél říčky protékající městem. Padneme do postele a spíme.

Jedinou aktivitu, kterou jsme schopní ještě vyvinout, představuje cesta do supermarketu, který nás překvaví tím, jak je moderní. Poskládat jakous takous večeři nám nedá ani takovou námahu.

6.9.
Snídaně se podává ve vývařovně ve vedlejší budově. Mastné buličáky, okoralý chleba, studený párek, palačinky a vynikající čaj. Jde se objevovat Biškek.

I Lonely Planet píše, že tu vůbec nic není. Město bylo založeno až na konci 19. století prostě k tomu, aby tady bydleli lidi, ne proto, aby bylo hezký. Na netu se dočtete maximálně to, že je tu nedostatečné veřejné osvětlení a že je tu spoustu děr. To můžeme potvrdit, Se zakrýváním kanálů si tu moc hlavu nelámou.
Naše první kroky vedou na bazar. Nejprve se netrefíme a skončíme v ohromné hale, kde prodávají jenom šperky. Napodruhý to máme. Osh bazar je chaotické seskupení hal, provizorních přístřešků a slunečníků, kde seženete vše od barvy na vlasy přes prasečí nohy až po nabalíčkované kamení.

Většinou ale míjíme hromady ovoce, zeleniny, koření, sušených plodů a smažených smaženek. Všechno náramně voní. Kupujeme čaj, íránské cukrové krystalky, kulatý chleba a kilo hroznového vína.


V jedné uličce sedí všichni prodejci na stolech a rychle balí malinkaté černé kuličky do plastových sáčků. Pořád nám není jasné, co to je, až nám jeden z nich vysvětlí, že je to tabák, který se dává pod ret. Hned nám nabízí, ať vyzkoušíme. Mně stačí přivonět. Kašlu ještě po deseti minutách.

V uličce s drogerií objeví Kuba deodorant Old Spice, to je největší požehnání, protože není dne, aby mi nepřipomněl, že je to jediný deodorant, který je ochotný používat a Rexona z Gruzie naprosto neuspokojila jeho potřeby. Teď má ale obavu, že tenhle, co bychom koupili ma tržnici, by už mohl být zastaralý a pro podpaždíčko nevhodný. Logickou úvahou dojde k tomu, že když ho mají tady, musí ho mít i v normálním obchodě. Celý den tak chodíme do všemožných krámů, které potkáme a bezúspěšně hledáme, abychom se nakokec večer vrátili ma tržnici a koupili ho tam.

Půlku dne strávíme cestou do obchodu s outdoorovým vybavením. Potřebujeme plynovou bombu, impregnaci na stan, protože mokrých nocí už bylo tak akorát, a já se chci podívat po nějaké péřovce. V horách už přituhuje. Obchod je ve sklepě rodinného domu. Vypadá velmi pofidérně. Zboží mají málo, od všeho navíc jen jeden kus. Odcházíme jen s impregnací a jsme vděční aspoň za tu.
Na každém rohu tu vysedává babuška pod slunečníkem, má tři soudky a točí z nich studenou limonádu. Arašídovou. To musíme zkusit. Rovnou berem čtyři deci. Dám si jeden lok a obličej se mi zkřiví. Tohle nedám. Chutná to slaně a hlavně hnusně. Ani Kuba to nemůže vypít.

A to už je co říct. V jeden moment dojdeme ke křižovatce, kde dopravu řídí dva policajti, zběsile pískají na píšťalky a mávají červenými obušky jako o život. Další policajti nám zakážou přejít, ať prý počkáme. Po chvíli pochopíme, že se policajti snaží odlifrovat všechna auta pryč. Příjezd na křižovatku zablokovaly autobusy postavené napříč. To v nás vzbudí zvědavost. Silnice je už úplně prázdná, jen sem tam projede policejní auto. My jsme neustále zaháněni hloub a hloub na chodník, abychom byli co nejdál. Po všem tom povyku očekávám průjezd minimálně amerického prezidenta. A už přijíždí kolona. Motorky, džípy, limuzíny, všechno černé. A uprostřed toho všeho auto s vlajkou… Uzbekistánu. To je teda velké zklamání.
Jediné, co by se dá v Biškeku považovat za jakousi turistickou zajímavost, je hlavní náměstí. Klasicky sovětsky předimenzované s chudě ustřikující fontánou a nezbytnými státními vlajkami budujícími národní cítění. Dřív to tu zdobil Lenin,dnes je tu Manas, národní hrdina. Samozřejmě na koni. Lenin byl uklizen do zadní části, která z náměstí není vidět.


Jinak má celý Biškek spíš takový maloměstský až vesnický charakter. Vedle paneláků se krčí malé domky jak z české vesnice, rozdíl mezi centrem a předměstím je minimální. Většinu času si přijdu jak u nás v Hradišti.

7.9.
Pro velký úspěch zopakujeme včerejší snídani, zabalíme a vydáme se na autobusové nádraží. Jedeme do hor. Jen, co prvnímu naháněči sdělíme naši cílovou destinaci, už ce celým autovagzalem nese, že jsou tu dva cizinci jedoucí do Karakolu. Za soustavného povykování dojdeme až k naší maršrutce. Řidič nás každého stáhne o 100 somů (asi 35 korun) víc, než by měl, ale s tím se lehko smíříme.

S čím se smíříme těžko, je, že po hodině stále stojíme a nikam nejedeme. V jedenáct sice někdo náš kočár nastartuje, takže na malý okamžik nabydu dojmu, že tady vládne nějaký jízdní řád, ale po půl hodině motor stále běží bez toho, abychom se pohli z místa. Když už konečně vyjedeme, ozve se zezadu usedavý pláč. Maminka brečícího dítěte někam odešla a není na palubě. Opět tedy zastavujeme a čekáme. Během čekání odejde náš řidič pryč. Teď už máme maminku, ale opět nemáme řidiče. V těhlech situacích se snažím mluvit sama se sebou velice racionálně: „Jsi na dovolené, nikam nepospícháš, čas pro tebe nehraje žádnou roli. Jestli pojedete teď nebo za půl hodiny je ti přece úplně jedno.“ Nezabírá to. Tlak mám vystřelený do oblak. PROČ UŽ DO PRDELE NEJEDEME?! Po hodině a půl sezení v maršrutce jsme konečně na cestě.
Silnice je po většinu času lemována nezajímavými hnědými kopci, které zpestřují pouze kyrgyzské billboardy. Reklamní nápisy jsou na stráních vyskládané z bílých kamínků, ty sofistikovanější marketéři kameny dokonce barví.
Hrkotáme do naší třistakilometrů vzdálené destinace. Na dvacetikilometrovém úseku úplně chybí asfalt a jedeme po písku. Rychlost máme skoro, jako bychom šli pěšky, navíc se všichni dusíme prachem, který dovnitř lítá otevřenými okýnky.
V Karakolu jsme po šesti hodinách jízdy. Po výstupu z maršrutky klasicky odpálkujeme pár taxikářů a pěšky míříme k našemu hostelu. Čtyři kiláčky po celodenním natřásání v maršrutce bereme jako kondiční přípravu na nadcházející trek. Ťan – Šan se už majestátně tyčí přímo před námi. Karakol je klasická ospalá díra s absurdně širokými silnicemi. Není tu jediná výšková budova, přitom počet obyvatel je dle wikipedie skoro 70 000. Zajímalo by mě, kde všichni jsou.

Chtěla jsem Kubíčka překvapit, a tak jsem na dnešní noc zarezervovala jurtu. Ano, i to se dá najít na Bookingu. Kuba je vůči tradičnímu kyrgyzskému obydlí lehce skeptický. Myslí, že nám bude zima, že na nás bude pršet a že tam jsou myši. Peřiny jsou ale tak velké a tlusté, že na nás zima nemá kudy. V jurtě je navíc absolutní tma. Spíme jako mimina. Probudíme se až v půl desátý.

8.9.
Čím dýl jsme na cestě, tím línější jsme. Vlastně se mi tu mění celý můj dosavadní koncept cestování. Stali se z nás takoví užívači. Opět jsme se rozhodli, že se nebudeme nikam hnát. Bookujeme ještě jednu noc v jurtě a v klidu se připravíme na nadcházející cestu do horách. Mimochodem, víte, že symbol na kyrgyzské vlajce je odvozen od střechy jurty?


Předtím ale ještě dlouze posnídáme v kavárně u Tlusté Kočky. Název je víc než trefný a francouzské tousty s domácí marmeládou víc než lahodné.

Jediné místo stojící za zmínku je mešita Dungan. Ta hned zaujme první příčku na mém imaginárním seznamu oblíbených mešit. Jednak proto, že místo obligátního hábitu dostanu velice šik červený semišový župánek na knoflíčky, navíc proto, že mešita je dřevěná, krásně barevná s modrým diy minaretkem nakloněným ke straně.

Po trošce kultury se vracíme zpět k přízemním povinnostem a jdeme nakoupit. Tohle bude oříšek. Z Čech jsme rozmazlení Dobrými Hostinci, které jsou sice nedobré, ale chození po horách značně ulehčují tím, že nic neváží a jsou v podstatě hotové. Nic takového v Kyrgyzstánu bohužel neexistuje, takže musíme po staru komponovat jídelníček z jednotlivých přísad. Kuskus, těstoviny, sojové maso, konzervy tuňáka a kukuřice, štangle salámu, čínské polívky, instantní kaše, čokoládové tyčinky a cestu na vzdálený asijský trh si díkybohu našli aspoň paštiky od Hamé. Chutě domova tak nebudou chybět.
Poslední drobnosti dokoupíme na bazaru, který je ve srovnání s Biškekským bráchou velmi neuspokojivý, ale alespoň vyzkoušíme místní specialitu – mísu nudlí se všemožnou zeleninou a pálivou omáčkou. V kantýně je vše vyskládané v plastových vaničkách a rázná kyrgyzská žena nám do našich mističek kydá prostě to, co uzná za vhodné. Velmi zajímavý kulinářský zážitek. Až se vrátíme z hor, musíme sem znova!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s