Jak jsme počítali krávy a poznali, zač je toho kyrgyzská pohostinnost

9.9.
Z pod vyhřáté duchny v jurtě se mi nechce. Budík ale neúprosně huláká. Dobalujeme krosny, pácháme poslední hygienu, civilizovaně posnídáme u stolu a vyrážíme do hor.

Po cestě na maršrutku kolem nás jezdí na kole děcka a nedají jinak, než že je musím vyfotit. Výsledek si prohlídnou na displeji a jsou spokojení.


Místo maršrutek jezdí do Jety-Oguz sdílené taxíky. Sedmimístná auta vyrážející jako maršrutky, když jsou plná. Tentokrát jsme jedni z posledních pasažérů a jede se hned. Samozřejmě za tučně turisticky přemrštěnou cenu. Auto je ale dokonce vybaveno i klimatizací. Když na sebe nadšeně pustíme střešní fukar, vyvalí se z něj akorát oblak prachu. Dusíme se a řidič se nám jen směje. Se zdviženým ukazovákem a slovy: „Nezabluditě!“ nás zanechává v údolí řeky Jeti Oguz. Hlavní turistickou atrakcí jsou zde do ruda zbarvené skály pojmenované bůhvíproč Sedm býků. Napočítáme jich mnohem víc a býky navíc moc nepřipomínají.


Vyrážíme na cestu. U závory nás, pravděpodobně bezdůvodně, donutí káždého zaplatit padesát somů, a pak už jsme konečně z dosahu všech kyrgyzských vydřiduchů. Nebo si to aspoň myslíme.
Podél řeky kračíme stále výš a nebýt otravných aut, která nás co chvíli míjejí naložená kopou líných zadků, je celé údolí jen naše. Po cestě navíc rychle pochopíme, proč se to tu jmenuje Teleti.


V momentě, kdy se ze sjízdné cesty stane uzounká pěšinka, nepotkáme až na pár jurt už vůbec nikoho. Procházíme ohromným stádem ovcí a natrefíme na staršího baču s brokovnicí. Hned se s námi srdečně seznamuje, jmenuje se Noorik a číhá tu na medvěda. Posílá nás, ať táboříme u jeho bílého stanu nalevo od řeky.

Pokračujeme tedy dál, otevře se před námi nádherné údolí, na jehož konci stojí osamnělý bílý stan v dřevěné ohrádce s bránou z uschlého smrku.


Za chvíli přijede Noorik na koni. Ukazuje nám, kde si máme naši paládku postavit. Uvnitř ohrádky je akorát místo na jeden další stan. Neváháme ani minutu. Jestli se tu kolem potulují medvědi, budu si za pár dřevěnými kůly připadat aspoň trochu bezečněji.


Jen, co stan postavíme, už nás Noorik zve do toho svého. Podává se čaj. S čerstvě nadojeným kravským mlékem. První, co mi bleskne hlavou, je, že se po tom snad nepodělám. Čaj je tak dobrý, že po čtvrté mističce hodím obavy za hlavu.

Vyčítáme si, že jsme ani nekoupili cigarety, takže se nemáme čím revanšovat. Tenhle pocit z nás opadne, když nás Noorik poprosí o powerbanku. Globalizace dorazila do kyrgyzských stepí.


Vykládáme o všem možném. Noorik nám ukazuje fotku rozpáraného koně, na kterém si nedávno pochutnal medvěd a vypráví, jak vezl na koni dolů do vesnice potrhanou Francouzku. Myslím na půl šišky salámu, co máme v krosně, a doufám, že její vůně k medvědovi nedovane.
Bavíme se o tom, jak se tu každý snaží vydělat na cizincích, a jak je tu nesmyslně drahé spaní v jurtách a projížďky na koních. U toho zmíním, že Kuba ještě nikdy na koni nejel, což v Noorikovi vyvolá úžas a rázem jsme venku a Kuba sedí na hřbetě vellého hněďáka. Noorik ho školí: „Zatahej za levou otěž a pojede doleva, když zataháš za pravou, pojede doprava.“ To zní logicky.

Nakonec Kubovi podá malý bičík s tím, že je to „gas“ a Kuba je ponechán svému osudu. Opatrně kolem nás krouží, kůň naštěstí nejeví žádné známky toho, že by se chtěl plašit. Kdykoliv mu Kuba povolí, začne se prostě pást.
Samozřejmě si to taky nenechám ujít. Udělám s koněm jedno velké kolo a už za mnou sedí Noorik a odjíždíme pryč. Prý spočítat krávy.

V řízení koně mám ještě začné mezery, jednou si to namířím přímo do křoví a odřu si celou nohu. Noorik se chytá za hlavu. Ke stádu ale nakonec dojedeme, i když chudák kůň musí být z mých zmatených pokynů celý paf. Krávu s největším vemenem od stáda oddělíme a s pomocí vlčáka, neoriginálně pojmenovaného Rex, jí ženeme k nám ke stanu. Noorik neví, co dřív. V jednu chvíli skončím opět v křoví, kráva v nedohlednu. Nakonec si ale cváláme údolím, ženem krávu před sebou, v zádech máme slunce a já si říkám, že by mě ve snu nenapadlo, jak tenhle den skončí.


Zpět ve stanu vaříme společně večeři. Sice táhneme dvě krosny plné jídla, ale přijde nám nezdvořilé odmítat. Loupeme brambory a papriky, ze kterých pak Noorik na kamnech ve veliké hliněné míse uvaří moc dobré těstoviny. Přikusujeme domácí chleba a opět pijeme nekonečně šálků čaje. O půl desáté se loučíme a s díky odmítáme Noorikovy nabídky na to, ať spíme u něj, že tam je tepleji.
Ve stanu si povídáme o prožitém večeru. Máme radost, že tu konečně pro někoho nejsme jen zdroj příjmů. Fascinuje nás, jaká čistá duše Noorik je. Zdá se, že hostit druhé výměnou za společnost je pro něj úplně samozřejmé.

10.9.
Ráno je chladné. Dalo by se dokonce říct, že svinsky chladné. V noci několikrát pršelo a ze stanu se zdá, že venku je pěkně hnusně. Když se ale konečně odhodlám vystrčit hlavu ze spacáku, překvapí mě úplně modré nebe. Sluníčko jen ještě nepřelezlo přes nejbližší horu.


Samovar už bublá a Noorik na nás mává, ať jdeme na čaj. Nad ránem jsme slyšeli výstřel, tak se ptáme, jestli střílel na medvěda. Prý to byli „jenom“ vlci. V jaké divočině jsme se to proboha ocitli?
Po snídani Noorik naloží naše krosny na jednoho koně, nás dva na druhého a že nás prý kus sveze, protože si jede zahnat krávy na druhou stranu údolí.
Řídím, ale zas jsem úplně nemožná, takže si nás Noorik musí vzít potupně na provázek.

Po cestě přemýšlím, jakými všemi slovy Noorikovi poděkujeme za jeho pohostinnost. Debatujeme, jestli mu nenecháme něco z našich zásob, kterých teď máme stejně zbytečně moc. S pozváním na večeři a na snídani jsme opravdu nepočítali. Na konci údolí seskočíme z koně naplnění zážitky. A přesně v tu chvíli to Noorik zabije: „Tak kolik mi zaplatíte?“ Vyvalím na něj oči. „Dejte mi dva tisíce,“ pokračuje, jako by se nechumelilo. Krve by se ve mně nedořezal. Houby čistá duše. Je to jen další člen kyrgyzské vydřidušské party a my jsme, jak by jistě nezapoměl poznamenat můj tatínek, mistři světa ve skoku na špek. Nebo taky naivní debilové. Každý, nechť si to pojmenuje po svém.
Instruuju Kubíčka, že mu dáme jen tisícovku s tím, že víc nemáme. Možná by to i klaplo, ale to by nesměl Noorik vychcandíra okamžitě zahlédnout záložní dvacetieurovku, kterou má Kuba pořád v peněžence. Suverénně ze sebe vychrlí kurz somu vůči euru, a my, bez eur a pětiset somů se s Noorikem velmi chladně rozloučíme a začínáme stoupat do sedla.


Nadáváme. Fest. Protože, to ví každý, s vlastní hloupostí se člověk vyrovnává nejhůř. Po půl hodině nikam nevedoucích debat uvaluju na téma Noorik tabu.
Jak jsme plní vzteku, nepřijde nám výstup do sedla ve výšce 3 800 metrů ani nijak náročný. Nahoře padají vločky. Stromy už tu žloutnou. Podzim je za dveřmi. Padá na nás nějaká zvláštní melancholie.


Podruhé za naši cestu otvíráme téma toho, že bychom se vrátili domů dřív. Kyrgystán nám dává zabrat. Hrozně těžce nesu, že jakmile člověk vyrazí na východ a ocitne se dál než v Polsku, mění se v očích místních z lidské bytosti na kráčející svazek bankovek s batohem na zádech. Cizinec tak musí být neustále ve střehu, cenu čehokoliv zpochybňovat, smlouvat, aby nakonec stejně skončil na minimálně o třetině vyšší částce, než platí za stejnou službu či zboží místní. Pár dní je to možná roztomilý folklor, pak se to ale mění ve zdroj nekonečné frustrace a boj s větrnými mlýny. Při představě, že mám v tomhle žít ještě měsíc a půl (o Nepálu si v tomhle směru nedělám žádné iluze), nevím, jestli to ještě zvládnu a, co je důležitější, jestli to vůbec zvládnout chci.
Dáváme si čas na rozmyšlenou s tím, že definitivní verdikt učiníme v civilizaci. V tomto rozpoložení k nám přijde chlápek v červené flísce a růžových plastových pantoflích, představí se jako ranger a zkásne nás o 650 somů za vstup do národního parku. Zajímalo by mě, na co tyhle peníze jdou. Turistické značení tu neexistuje (pokud pominu tři červeně nasprejované šipky, které jsme za dva dny putování potkali) a v údolích se válí hory odpadků. Člověku je tady z toho prostě akorát smutno. Nebo máme jen blbej den. Bůh ví.
Hnusné lezavé poprchávající počasí nám na náladě nepřidává. Za deště stavíme stan. Vybrali jsme si místečko pod dvěma statnými stromy, které k nám snad pustí míň kapek a budou nám držet od těla sílící vítr.

11.9.

Budíček obstarají koně pofrkávající kolem našeho stanu. Dnes nás čeká nejtěžší den. Hrozně moc nahoru. Pak jezero. Pak ještě nahoru a pak hodně dolů. Scenérie i počasí se střídají jako na běžícím pásu. V bezmála čtyřtisícovém sedle úplně normálně chumelí a do toho hřmí. K cestě dolů nás nikdo nemusí pobízet. S burácením hromu v zádech seběhneme dolů jak dva kamzíci. Fotoromán místo slov:


Poohlžíme se, kam dáme stan, ale všechna dobrá místa jsou už zabraná buď ostatními trekaři nebo jurtami. Nakonec si ale najdeme to svoje, na louce vedle potůčku. Jen, co máme postaveno a zabydleno, objeví Kuba o kus dál chcíplé tele. No jo, co se dá dělat. Sem tam trochu zavane, ale jinak je to velice klidný společník.


Těším se, že si vychutnáme čaj v zapadajícím slunci. Čajový obřad jsme totiž za dobu našeho putováni pozvedli na další level. Ještě se ale ani neusadíme a už se přivalí hutné černé mraky a přinesou studený déšť a bouřku. Tak to se holt zase budeme mačkat v našem miniaturním jednopokojáčku.

12.9.
Noci už jsou krušné. To se nejvíc hodí umění spát i s hlavou ve spacáku. Člověku není zima na nos a navíc ho vydechovaný vzduch celého ohřívá. Sice si ráno vždycky přijdu vším tím oxidem uhličitým trochu přiotrávená, ale za spánek v teple to stojí.
Všechno stoupání už máme za sebou, dneska jdeme jenom z kopce. Hned ráno potkáme dvě další mrtvá telata a radši z tohohle divného údolí kravího moru prcháme pryč. Při přecházení řeky mi po kameni ujede noha a pravačku si vykoupu až po koleno. Zbytek dne tak spokojeně pročvachtám.


Procházíme kolem osady s horkými prameny, ale Kuba nemá tyhle teplé koupele, jež musí sdílet s jinými lidmi, rád, takže se ani nezastavujeme a pokračujeme stále níž.

Jen co postavíme stan, vyvalí se z výletní tatrovky horda Japonců, kteří jsou naším tábořením naprosto fascinováni. Přijdeme si jako zvířátka v zoo. Už jsme hluboko v lesích a tak radši pytel plný odpadků a zásoby, co nám ještě zbyly, věšíme kus od stanu na strom. Člověk nikdy neví, jak to tady s těma medvědama je.

13.9.
Ráno spěchám zpátky na strom, abychom si udělali snídani. Odpadky tam zůstaly, i když jsou rozdrbané, druhý pytel je fuč. Po chvíli hledání ho najdu hozený o kus dál v potůčku. Roztržený. Slunečnicový semínka rozmočený, čaj rozmočený, rozinky rozmočený, cukr rozmočený a Snickerska, sežraná. Ať to bylo, co to bylo, mělo to pěkně mlsnou hubu.
Snídaně je tedy o poznání chudší, než jsme čekali, ale jsme rádi, že si medvěd mezi náma a čokoládou zvolil radši tu čokinu.
Do civilizace je to už jen dvě hodinky cesty. Na hlavní silnici se dostaneme ve dvanáct. Čekáme na maršrutku spolu s kupou děcek jedoucích do školy.

Nejde nám to do hlavy, ale asi tady jedou nějak dvoufázově. Všichni jsou nastrojení, kluci mají bílé náškrobené košile a vestičky, holčičky jsou v sukýnkách a ve vlasech mají ohromné bílé kytky. Mezi všemi těmi nažehlenými a vymydlenými dítky vyplouvá na povrch fakt, který jsme dosud ignorovali, totiž že jsme se naposled myli před pěti dny a že zrovna nevoníme.
Naposledy jsme prali v Arménii, zdá se to věčnost. Když se ke mně Kuba přitulí, romanticky mi pošeptá, že smrdím jako pes. Být zpátky v civilizaci je fajn. Zase jednou jíme u stolu. Přijdu si, jako že jsme hrabě a hraběnka na zámku.

P.S. Soutěžní otázka: Kolik kusů spodního prádla stačí jedné dívce na čtyřměsíční cestu?

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s